Bradavice – dnes, elektrikář – zítra

 

A já - o pár kilo lehčí...

 

 

Zítra k nám přijde elektrikář. Jupí! Po hooodně dlouhé době budeme mít (možná) zas normální světlo a funkční podlahové vytápění v koupelně. Taky mi třeba začne fungovat i digestoř (no, alespoň to světýlko kdyby svítilo). A hlavně - snad už konečně budeme mít dodělanou elektrickou zásuvku u mikrovlnky a pekárny. Zatím máme pořád v kuchyni rozbalenou prodlužovačku a občas přes ni přeskakujeme. No, nic moc, uznávám.

 

Manžel docela  rád věci rozmontovává, ale do jejich zpětného sestavení se už tak nehrne. A jak ho tak dneska slyším říkat, že rozmontuje stůl a kryt na topení (u stupaček), aby šla zítra udělat ta zásuvka...

Raději neváhám, a posílám ho s dětmi ke kožařce. Udělaly se jim totiž bradavičky. Tomíkovi na nose. Sice malé, ale asi sedm. Lucince jen jedna. Zato veliká a na chodidle.

Jakmile odjedou, pouštím se do akce. Než mít několik měsíců rozmontovanou půlku kuchyně, raději ustřihnu kus provázku, udělám si z drátu háček a pár minut se pod stolem v dolní dírce (vyvrtané na krytu topení) morduji s hledáním zastrčené el. šňůry a jejím protahováním do horního otvoru nad policí. Uff! A je to! Kuchyň zůstane vcelku. To za tu námahu stálo... Ještě ji trošku důkladněji uklidím, přiberu též koupelnu a přilehlé okolí (ať nejsme zítra za šmudly) a očekávám návrat chotě.

 

Máme totiž domluveno hlídání, neb jest třeba sehnat dárek na nedělní oslavu. Hm, a máme na to skoro celou hodinku a půl. Neboť slečna dcera se nenechala ošetřit, tak je objednaná znova na odpoledne. Ať si to s ní pořádně užije i maminka, no né.

A to ji přitom bratříček v autě tak hezky utěšoval: „Neboj Luci, to nebude bolet. Nebo trošku bude, ale mysli na něco hezkého. Třeba jak jsme byli na bazéně"...

No, co bych zapírala, dojalo mě to. Zvláště po tom, co se mi odpoledne přiznal, že se taky bál (trošku), ale nechtěl, ať se Lucinka bojí tak moc. Kruciš, on ji má přece jen rád. Je citlivý a navíc mu to docela pálí... (Že by byl po mně?)  

 

Rovnou se taky přiznám, jsem dnes o pár kilo lehčí. No, veleúspěšnou dietou to není. Jen mě lehce zruinoval fakt, že zatímco šel manžel na oběd, měla jsem půlhodinku pro sebe v knihkupectví.

A to jsem se táááák haltovala. Nicméně jsem si těch 7 knížek nějak odůvodnila -  jakože další dárek na neděli, něco pro děti, pro manžela na vánoce, proti chmurám, fakt výhodná koupě... No, užila jsem si, vymezený čas utekl jak voda, dárek jsme už také měli, tak hurá pro dítka a znovu k doktorce.

 

Cestou jsme se snažili odvést Lucčinu pozornost od cíle cesty, ale Tomík, kterého šlechetnost od rána už přešla, nám to neúnavně sabotoval. Když už se díky jeho snaze nedal okecat fakt KAM jedem, snažili jsme se zamaskovat DŮVOD. Rafinované - „Víš Luci, paní doktorka se jen podívá Tomáškovi na ten nosánek" bylo taky záhy zhaceno: „Né, jedem tam, aby ti řezali nožičku..."  No, vrchol diplomacie. Zabít málo.

 

Bylo to kruté, ale celkem rychlé a naštěstí už je to za námi. Teda Lucinka se nedala lehce, tři jsme na ni byli a řevem by strčila do kapsy několik rozzuřených tygrů. A mě z toho jejího utrpění bolel žaludek, a to jsem se ani nedívala. Ale aspoň budu mít zas větší bicáky, protože se slečna, hned jak jí trošku otrne, nechá mileráda nosit a různě přemísťovat. A to teda mohutně.

 

Tak dneska končím, dcerka chce zas poponést.

A zítra...již...možná...snad... - „Sbohem prodlužovačko!".

 

 

No, a taky si jdu ještě polistovat v knížkách :-)