neděle 15. května 2011

Pozoruji, tetelím,

o odběrech hodně vím.

Pozoruji. Ráda. Zejména od počátku své blogerské dráhy.

Na veřejnosti nejraději sleduji rodiče s dětmi. Nejlépe pak rodiče s dětmi zlobivými, vzteklými či jinak protestujícími. Ne, nepřeji jim to! Ale tetelím se, když vidím, jak v tom občasném rodičovském očistci končí i ti druzí.

Ano, přiznávám, tetelení bývá umocněno v případě, kdy mé děti se zrovna chovají příkladně. Co by ne! Vždyť na můj úkor se taky již spousta rodičů jistojistě nejednou zatetelila.

    

-----

Vzhledem k tomu, že se potomci letos rozhodli víceméně přestěhovat do čekárny či ordinace dětské doktorky, pozoruji (častěji, než bych chtěla) i tam.

A jednoho tak potěší vidět, jak i jiné malé roztomilé holčičky se mrknutím oka změní ve vzteklé piraně, když jim ta jejich matka tak blbě! obleče rukáv bundy, že se jim vyhrne kousek rukávu svetru či trika.

Je také třeba překvapivě příjemnější sledovat, když podlahu v čekárně, zvláště pod lavičkami, vytírají snaživě ta dítka cizí.

Nebo – z ordinace vyjde mrtvolně bledý, skoro nepohyblivý chlapeček. Nereaguje na nějaký scestný matčin požadavek týkající se oblečení bundy či obutí se. Stojí. Trpí. Pravděpodobně se nachází tak krok či dva od smrti (alespoň mi tak připadá). Nicméně ona matka k němu s klidem Angličana přistoupí, vyhrne mu rukáv a ... strhne náplast. A při té odborné operaci mimoděk pronese geniální hlášku: „Náplast je něco jako sádra.“.  Osvícená to žena! Během sekundy je tímto léčitelským úkonem chlapec z nepohyblivosti vyléčen a dokonce vypadá i o poznání živěji. Sice musí ještě svou zachránkyni, raději hned několikrát, upozornit, jak děsně to bolí, nicméně funkce hybnosti (potřebné například pro oblečení bundy) se mu jako zázrakem obnovily.

   

-----

Ona totiž vůbec, kombinace „dítě-lékař-odběry“ spolu moc dobře nefunguje. Proč by jim měl vůbec někdo cokoliv odebírat, že jo, když jsou v tom vývinu, rostou a všeho mají tak akorát! No dobrá, tak tu moč teda milostivě oželí. Ale „KRV“?!!! Ti doktoři se snad zbláznili...

Ach ano, občas se opravdu ubohému dítěti podaří natrefit na medicinmana po krvi dychtícím. To je holt život a ten se příležitostně s nikým nemazlí (ani s osůbkami, co jsou v tom vývinu, rostou a...).

Tu drobnou tragédii je pak ovšem potřeba si prožít naplno a vytažením zabodnuté jehly ona akce rozhodně nekončí! Taková maminka na MD si dané drama může užívat pěkně v přímém přenosu po celou dobu ukrutných muk (zhruba celý ten den), zatímco matka pracující pak musí být odkázána pouze na telefonický reporting. Ale ten zas bývá poměrně neodfláknut (alespoň od okamžiku, kdy si dítě zapamatuje číslo k ní do práce). Cca co půl hodiny tak má rodička čerstvé informace o intenzitě kruté bolesti dítěte obraného o zkumavku rudé tekutiny a teprve ke konci směny je trpitelem víceméně ujištěna, že to možná, protentokrát, i přežije.

  

A teď si představte, že má, zas pro změnu jiný malý hrdina, jít odevzdat třeba takovou pracně zapíchnutou třísku. Tááák se s tím nalopotil, než si ji pořádně hluboko uskladnil pod kůží - a teď si to má nějaká doktorka jen tak „vezmout“? Takže se smlouvá už cestou na středisko a matka je nucena využít svého vyjednávacího umu: „To nebude skoro bolet, jen jako když tě třeba píchnul komár. (vědomě děsně lže). Kolikrát už tě, Luci, píchnul komár, no?" (dotazem zamlouvá předchozí balamutění). „Čikrát.“ ufňukne nedobrovolný dárce dřeva. „No, vidíš, a přežilas´ to?“ pokládá matka povzbudivou otázku. „Ne-ee.“ – ujistí ji zcela nepovzbudivě dcera…

  

---

Závěr, v podstatě žádný.

Jen drobné přání – abych už letos mohla pozorovat (a případně se i tetelit) spíše venku, třeba na dětských hřištích, než pořád v těch čekárnách...

  

8 komentářů:

  1. Tak tady jsem se dneska nasmála:) děti jsou ukázkoví trpitelé, v naší rodině se dodneška traduje moje čtyřletá hláška poté, co mě kousl mravenec a já ječela, jak kdybych přišla o nohu, a dědeček mě konejšil: Ale Bobulko, vždyť to nebolí... a já vztekle odsekla: Nežikej mi že to nebolí když to tak stjašně bolí!

    OdpovědětVymazat
  2. [1] squire, je to tak, v tomhle jsou děti bezkonkurenční adepti na Oscara, bez veškerých pochyb :-)
    Tším loni sedla Tomovi na prst vosa. Řev, jako by mu ho půlku uhryzla. Takže se chdák vosa ukrutně lekla a fofrem vzala do zaječích. Nicméně hrdina \"dostal žihadlo\", a to mu nikdo nevyvrátí! Dokonce už se záhadně ty počty bodnutí , při vzpomínkách, rozrostly na tři... :-)

    Ale zas třeba mravenců se nebojí. Ty prý jí... Ovšem zřejmě netuší, že to je tak \"stjašně\" rizikové... :-))

    OdpovědětVymazat
  3. ale krásně podané. Ve škole bys dostala 1*!

    OdpovědětVymazat
  4. [3] ...ovšem, jen pokud by ten pančitel uměl ty hvězdičky napsat... :-)))
    Jo, Jirko, máš recht, nepopulární. Dodnes odběry teda nijak nemusím - a to už jsem relativně velká holka :-)

    OdpovědětVymazat
  5. spomínam si, keď som ako chlapec šiel k zubárovi s mliečnym zubom a už som čakal, kedy ucítin tú bolesť pri trhaní a patrične zareagujem. Ale doktor si stále nebral kliešte, len sa mi tam podíval a odišiel preč. Ja som čakal, až ho to nakoniec omrzelo a hovorí mi môžeš ísť. A ja - trhať mi nebudete? Ukázal mi zub, ktorý vytiahol len prstami a tak šikovne, že som nemal kedy hlasovo zareagovať... :-)

    OdpovědětVymazat
  6. [5] hastone, tak tohle \"trhání\" Ti zbylých 99,99% návštěvníků zubaře za účelem vytržení zubu pekelně závidí :-) Kéž by to tak probíhalo vždy, když člověk zubaře potřebuje, co říkáš? :-))

    OdpovědětVymazat
  7. tak to bol mliečny zub, ale zažil som v dospelosti aj sekanie stoličky majzlom na štvrtiny a potom vyťahovanie zakrivených koreňov kliešťami... no lahôdka!

    OdpovědětVymazat