Covideník – část 7

Život v pásovém oparu?
Vše tak nějak při staru…

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Pondělí – den D+59

Brzy ráno dorážím na kontrolu na plicní. Stručně oznámím stav – pořád vracející se teploty, dušnost, bolest na hrudi, kašel aj., ale dodám, že je to už přece jen lepší než minule, že ten klidový režim docela dost pomáhá. „A máte nějaké jiné potíže od minulé návštěvy?“ zeptá se doktorka. Chápu se příležitosti trochu se politovat, tak utrousím cosi jako „Akorát dost solidní bolest ruky a teď nějaký ekzém na paži.“ Doktorka ke mně pomalu přistoupí a záhy hbitě uskočí k dezinfekci, kterou si mohutně protře ruce. „To je pásový opar.“ zní okamžitý verdikt, který je na jedné straně pochopitelný, ale přesto mě z části zaskočí. Ten synův vypadá úplně jinak – krásně uspořádaný hrbolkatý flíček o ploše velikosti mexického dolaru na místě nejčastějšího výskytu, zatímco ten můj se sestává z řady několika méně plastických fleků, a to na vnitřní části podpaží, což jsem ani při nejlepší snaze jako obvyklé místo pásového oparu nevygůglila. No, ale zas ta vydatná bolest by tomu odpovídala…

Takže ke kortikoidům fasuji další solidní dryák – Herpesin 800 mg 5x denně a při čtení příbalového letáku je celkem jasné, že to bude kdo s koho – zda opar, nebo játra s ledvinami. Tak děsně nerada beru jakékoli prášky a až do nedávna jsem, krom jednoho Ibalginu měsíčně na pravidelný bolehlav, vystačila s bylinkami a cibulovým čajem. A teď? Teď si musím sestavit rozpis, ať se v tom vůbec vyznám a přidávám i sedm budíků denně, abych to dávkování uhlídala.

Potřebuji se s tím vyloženě vnitřně popasovat. Chce to poctivý pitný režim na proplach ledvin, přidávám ostropestřec na podporu jater a B vitamín na hojení nervů i kůže (pozn. – pásový opar je prý takový zánět v dráze nervů). A taky prostě zatnu zuby, protože… Co kdyby… Co když tento antivirotický zabiják na opary zlikviduje i zbytek toho coviďáka, co pořád v sobě cítím? Kéž by! No, naděje umírá poslední, třeba to fakt zabere na oboje. (A když ano, tak pak s tímto průlomovým objevem kontaktuji nějaké vědce a budu mít zásluhy na nové cestě výzkumu léků na covid, třeba… Pomyslí si trochu zasněně neúnavná idealistka ve mně.)

I když, ono to asi nebude tak zhurta. Místo úlevných účinků zatím pociťuji pouze zvýšenou únavu, bolest hlavy málem jak v počátku covidu a přidává se obvyklé pálení hrudníku… Nicméně aspoň bez teploty.

Rezignuji, už dávno nejsem chemií nepolíbená, tak večer přihazuji i ten Ibalgin a jen doufám, že aspoň pár hodin spánku se povede.

 

Úterý – den D+59

Jo, spánek konečně naběhnul. Okolo páté ráno. Takže po zazvonění budíku na ranní dávku Herpesinu mám za sebou něco jako hodinové chrupendo. No, i to je lepší než nic.

Chvíli se cítím jakž takž a pak nastane očistec. Je mi neskutečně mizerně. Netuším, zda je to důsledek dlouhodobého nevyspání, součást pásového oparu, reakce na léky či boj zbytků covidu s antivirotikem. Asi povedeně vymazlený mix toho všeho. Teplota, migréna, bolest očí, únava, pálení hrudníků atd… Docela mě to sestřelí a zas jen ležím v posteli.

Prášky se mají užívat spolu s jídlem, což je docela dřina, nějak nemám na nic chuť. I když… Možná… Asi by mi sednul toust s česnekem.

 

Středa – den D+60

Konečně mi nabíhá spánek. Sice opět poměrně pozdě, ale po první ranní pilulce se mi zas podaří se do říše snů pomalu propadat… Je to dost příjemné. Když v tom se rozrazí dveře ložnice a puberťačka se dožaduje pásku ke gatím. „Nemám žádný pásek!“ ospale zavrčím, a i kdybych jich měla pod polštářem nakřečkovaných deset, tak bych si je za ten nepříjemný vpád do říše snů just nechala pro sebe.

Pochrupávání je sice zase v tahu, ale zdá se, že bolest ruky i hlavy se stává přijatelnější. Na ten opar to asi fakt zabírá. Ne tak na zbytky coviďáka, ten vypadá spíš nasmoleně a revoltuje – hrudník mě pálí, jako když jsem s tím před pár týdny šla na pohotovost, ačkoli jsem překvapivě téměř bez teploty. Nakonec pomáhají chladivé obklady. Ležím od pasu až ke krku obložená mokrým ručníkem* a ten vždy po chvilce žhne, jak po přejetí žehličkou. Docela to nechápu, doteď jsem ještě nic podobného nezažila.

Ale pořád se teda nevzdávám naděje, že se jedná o boj, kdy oparové antivirotikum i ten koronáč zlikviduje. A jak si tak nad tím vším přemýšlím, připadá mi, že jestli někdo někoho likviduje, tak zatím spíš ten covid docela dost imunitu. Protože pásový opar je v podstatě reakce oslabené imunity. A impetigo taky. Takže docházím k závěru, že Tom, ačkoli měl testy negativní, s velmi vysokou pravděpodobností prodělal covid taky. Otázkou zůstává kdy. Zda s námi? Nebo o ty dva týdny dříve, kdy mu zastupující doktorka od dveří diagnostikovala zaraženou rýmu, a ta skončila bolestí hrtanu, zánětem ucha a hodně divným chrčením při výdechu? No, to už asi nedopátráme, ale krom toho, že si pohrávám s myšlenkou IgG testů pro syna, nás oba objednávám na imunologii.

Zatímco noční a ranní dávka prášků mi dává kvůli pokynu užívání při jídle docela zabrat a v domácnosti nastává zas období boje o banány, protože brzy ráno a pozdě večer nic jiného do sebe nedostanu, na večeři se neskutečně těším. Prostě se už nemůžu dočkat, až si na ten chleba, v topinkovači pořádně do křupava ohřátý, prolisuji několik stroužků česneku.

 

Čtvrtek – den D+62

Připadám si zacyklená v nějaké smyčce. Konečně k ránu usnu, i po lécích, když do ložnice opět vpálí dcera, zda nemám nějaký pásek… Netuším, na základě čeho vydedukovala, že se mi od včerejška povedlo přes noc nějaký nový vysedět, ale zato vím jistě, že bych po ní nejraději hodila hrnek s čajem. Má štěstí, že to tou pravačkou ještě nejde!

Končí babí léto a mě mrzí, že přicházím o poslední z prohřívajících paprsků, protože kvůli současným práškům nesmím na slunce. Aspoň po tu dobu zvyšuji dávku D vitamínu. Pak pokračuji v dumání nad tím, zda opravdu ten Herpessin může porazit i ten covid. Bolest ruky ustupuje a hruď sice ještě pálí, ale ručníky už nehicují tak, jako včera. Celkově mě přepadne dumací nálada, což nevěští nic dobrého. Přemýšlím nad morčecím soužitím, a zda by to vše nedopadlo lépe, kdyby měla každá z nich klec pro sebe. A přemýšlím pak nejen nad morčaty, ale i nad životem celkově, takže se záhy propadám do značné sebelítosti.

Což bude možná trochu i z hladu. Kvůli práškům mám úplně rozhozený časový režim jídla. No, neváhám a jdu si chystat pozdní oběd. Nemám chuť na nic jiného než na vaječinu. Samozřejmě s česnekem. S velkým množstvím česneku! Nechápu, jak jsem ještě minulý týden mohla proti takové dobrotě mít nějaké námitky a cpu se tím, až mám boule za ušima.

Tom se večer vrací z procházky a zas za mnou přijde, že má nějaký další nový druh flíčků na kůži. CO?! Co to zase může sakra být? Jsou drobné, část jich je na stehně a část na předloktí. Některé vypadají v pravidelném rozestupu, jako po nějakém kousnutí a Tom chvíli přemýšlí, jestli to nemůže být třeba kousanec od toho pavouka, co si ho láskyplně chová pod postelí. Ale další flíček je vždy neuspořádaně kousek mimo. Pavouk to nejspíš nebude. Buď se u nás objevil nějaký nový druh trojkusadlového hmyzu, nebo to s kousanci nic společného nemá. Ani to není nijak plastické. Chvíli si zapanikařím a pak jdu zas pokračovat v samostudiu kožních nemocí pomocí googlu. Uf, tentokrát se asi obejdeme bez návštěvy pohotovosti i kožní. Vylučovací metodou to nejvíc vypadá jako drobné petechie. (Což mě ovšem akorát utvrdí v přesvědčení, že Tom covid přece jen prodělal, neboť ten mimo jiné dává zabrat i cévám)

 

Pátek – den D+63

Protože jsem vzhůru od pěti, tak tentokrát po mě ráno nikdo nic nechce, dokonce i popeláři si dávají načas a brzké ranní rachocení si ohleduplně nechávají zas na sobotu a neděli.

Dcera odpoledne odjíždí na víkendové závody s kamarády, kteří už jsou také z větší části promořeni, tak jsem docela v klidu. Venku prší a já si pokračuji v dumání nad covidem. Pořád se držím naděje, že už brzo odtáhne a mám potřebu se s ním na rozlučku nějak popasovat. Vše prostě nějak zrekapitulovat a tuto část života tím pěkně uzavřít. Takže si jdu zahlcovat blog soupisem nejprve jeho příznaků a posléze názorů, jak covidu nepodlehnout. Trochu si myslím i na to, jak to bude fajn, až se díky našemu pásovému oparu zjistí, že na covid zabírá antivirotikum za pár kaček. A jen o něco málo později se nechám unášet ještě idealističtějšími představami a říkám si, že na to převzetí ceny za prospěch lidstvu bych si určitě měla pořídit nějaké nové šaty. O tom žádná.

No, začíná mi být tak nějak lépe. Bolest ruky už je snesitelná, ještě mě trochu sice trápí pálení hrudníku a připadám si při tom narušeném jídelním režimu jak krmná husa, ale to jsou detaily oproti tomu, že za pár dní prášky doberu a budu komplet zdravá. Už asi popáté od konce karantény se mi začínají uvolňovat ty divné covidové dutiny a něco málo se mi konečně podaří i vykašlat, takže jo! Konec už je skoro tady! Cítím se optimisticky, ale pořád raději odpočívám.

 

Sobota – den D+64

V noci mě probudí totálně zahleněný nosohltan, takže moc zas nenaspím. I nadále jsem ale přesvědčena, že tentokrát se to už překulí definitivně.

Stále usilovně odpočívám a dnes dokonce odmítám i vařit. Při včerejším dumání nad covidem jsem si mimo jiné vybavila, jak mi několikrát teplota a dušnost stoupla i při sledování napínavého filmu. Nechci nic podcenit, a proto přecházím na léčbu humorem. Nějak akorát nevím, co si tak najednou pustit, takže sáhnu do bezpečných dob dětství a začínám Menšíkem. To by v tom byl čert, aby už to konečně vše nezabralo!

Opravdu se toho už chci zbavit děsně moc. Ta večerní a zvlášť noční dušnost - to není nic příjemného. Ale nejhorší ze všeho je nedodýchnutí před usnutím. V momentě, kdy se člověk porve s tou pitomou dušností a už už usíná, těsně před propadnutím se do spánku, v době, kdy se začne lehce vynořovat vzpomínka na sen předešlé noci, se najednou nádech nepovede. Tohle je ze všeho nejvíc nepříjemné a děsivé. Ten moment, když těsně před propadnutím se do nového snu se člověk vymrští, lapá po dechu a pomáhá si kašlem dodýchnout. Spánek je v tahu a do dalšího usínání se vkrádají obavy – stihnu se i tentokrát probrat a nadechnout?

 

Neděle – den D+65

Pokračuji v klidovém režimu, a protože se po předchozí rekapitulaci chvíli opájím pocitem, že o covidu vím téměř vše, dumací náladu zakončuji článkem o terorizování. Po dvou dnech se vtipy vyprávěnými Menšíkem a scénkami Felixe Holzmanna je mi totiž jasné, že komplikace u covidu přináší hlavně stres valící se z médií. To je hotovka!

No, ale stejně nemám úplně odvahu jít si mýt vlasy, protože několik předchozích nedělí mi chvíli poté skočila teplota i dušnost zpět. Raději to odložím, i když dnes poprvé nepocítím potřebu užít během dne Ventolin. Dýchání je lepší, jen hrudník ještě pobolívá, ale už méně. Zatnu zuby, a ještě do zítřka budu brát i ty zbylé dávky antivirotika, ačkoli mám pocit, že všechny vnitřnosti v těle mi nějak bobtnají a tlačí se na sebe, jak kapsáři na lidi při špičce v MHD. Nově objevená bolest zad taky nevypadá jako od páteře, ale spíš od ledvin. Pokračuji teda s pitným režimem i jaterní podporou a s velikou pokorou se těším na zítřejší konec léčby.

Dcera, ačkoli na závody odjížděla s nataženým svalem a účastnila se tak jen jedné disciplíny (ve které nemohla ani jet naplno), si přiváží bronzovou medaili, obří kupu bezva zážitků a nakažlivě dobrou náladu. Rozzářené dítě povídá a povídá, smějeme se spolu, je nám fajn a celé odpoledne uplyne v příjemném poklidu. Krom teda chvilky, kdy čerstvě navrátivší se medailistka divoce brblá, že všude v bytě je cítit smrad česneku, ale ten si nyní se synem vzít nedáme!

Je mi moc dobře. Asi nejlépe za uplynulý měsíc. Ani synovo hlášení o začínajícím ekzému v místech, kde měl imptigo, mě momentálně nerozhodí.

Zítra mě čeká posledních devět tabletek Herpesinu a vše bude brzy zas, jak dříve. 

 

Předchozí část

Pokračování 

*Docela symbolicky, právě když se upínám k ručníkům, poslouchám jako audionahrávku Stopařova průvodce po galaxii. Přijde mi to poměrně úsměvné.

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 21. 9. - 27. 9. 2020