úterý 10. listopadu 2020

Covideník - část 11

 

Po knihovnách běh, 
přesto žádný spěch  


--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Pondělí, den D+80

Asi že mizerné spaní se mě drží i nadále, čím dál častěji si pamatuji sny. Ten dnešní byl pro změnu cestovatelský a vydala jsem se v něm na Mallorcu. Dvakrát! Napoprvé jsem sice většinu času strávila jen v nějakém docela malém, skoro výsadkářském, letadle, ale napodruhé jsem se až na onen ostrov vytoužený vskutku dostala. Jen fakt nechápu, proč jsem si s sebou nabalila pouze bundu, kalhoty a stodolarovku. Takže jako první akci oné snové (doslova) dovolené vyrážím na trh – koupit si aspoň plavky a nějaké spodní prádlo. Místo toho si, logicky, nakonec pořídím jen mýdlo. Za 3 Eura. No, po skrytém sdělení tohoto snu raději ani moc nepátrám. Na to, abych si uvědomila, že už mi očividně hrabe, letošní dovolená stála za prd a měla bych si asi zas postupně zvykat na nošení podprdy, snář vskutku nepotřebuji…

Potřebuji ovšem dokončit poslední pracovní rest, než to na ten týden zabalím. Zatímco ráno se cítím docela dobře, i bolest hlavy pozvolna ustupuje, po necelých dvou hodinách zatěžování mozku se mi zas usadí tlak na hrudníku a teplota opět naskočí. Ale zvládla jsem to, mám hotovo a na čas budu mít opravdu klid. Odpočinek mi teď v podstatě problém nedělá, protože po první dávce přípravku na imunitu zatím každé odpoledne odpadám únavou a syn také.

Přesto se donutím aspoň k malému výjezdu, protože dnešní lichotivý komentář od nedávno objevené blogerky Helgy, mě nakopnul k výpravě do knihovny. Morovou ránu zde sice nemají, ale to mi nikterak zásadně nezabrání dosmýčit si domů jiných osm knih. Žiju teď jak mnich, zavrtám se v nich.

Začínají mě ale zas docela štvát ty covidové dutiny. Cože si pod tímto pojmem covidových dutin představit? Nos je při nich sice chvílemi ucpaný, i když jen příležitostně, ale v nepravidelných několikadenních intervalech se mi ony dutiny uvolňují, a to tak, že nezadržitelně tečou po zadní stěně nosohltanu do krku. Nedaří se ani minimum z nich vysmrkat či vykašlat, pouze zvětšují pocit tlaku ve žlábku pod krkem a taky z nich mám žaludek jako na vodě. Ony mi totiž pocitově tak nějak divně smrdí, jako když si představíte takovou tu zánětlivou zelenou rýmu. Jen ten zápach není cítit vně, ale vnímám ho vnitřně, vychází z horní části hrudníku. Provází mě docela často a je mi vážně dost nepříjemný. Co se dnes přidalo jako bonus? Pocit jakoby bublinových hlenů v hrudníku, které občas znepříjemní nadechnutí. Nejvíc je tomu asi podobný stav, když při rýmě bublina v nose zablokuje nádech. Jen s tím rozdílem, že vysmrkáním se této překážky v nose daří zbavit lépe než oné bubliny v průduškách kašlem. No, doufám, že tohle se nestane pravidlem. Bez této vychytávky se docela ráda i nadále obejdu.

 

Úterý – den D+81

Prší, je pošmourno a já přesto pociťuji poklid. Krom toho, že se mi díky dešti povedlo po delší době ráno trochu pospat, mám rozkoukané pokračování Durrellových a plno dalších plánů, co se dá doma při polehávání dělat. Už nedočkavě nevyhlížím každý týden konec nemocenské, cítím se smířeně s dobou doma na neurčito a hodlám si povalování se v deštivých dnech pořádně vychutnat. Proč vlastně ne. Kdy se mi toto naposledy povedlo? Po mnoha letech mám pocit, že se stále někam neženu.

Dcera mě o víkendu tak zblbla těmi svými chytrými hodinkami, že vyštrachám ty své staré, které zas až tak geniální ovšem nejsou, protože měří jen počet kroků, vzdálenost a tep. No, a jejich největším zádrhelem je, že je neumím jakkoli nastavit, takže se nedají použít ani jako hodinky běžné, neb jdou asi o 5 hodin napřed. Ale jak mi nedávno nevyšel ten pokus s tlakoměrem, mám ještě z části nevybité to vědátorské nadšení pro výzkum, a když dcera teď pořád machruje, kolik ušla za den těch kroků, tak by mě to čistě teoreticky taky zajímalo. Kolik toho tak po bytě zhruba nachodím? Mám sice stažený krokoměr v mobilu, ale ten mi toho zas tolik neukáže, když patřím ještě ke generaci, která se dokáže přemisťovat i bez něj, a to včetně cest na záchod či do koupelny, kteréžto destinace jsou, spolu s ledničkou, nyní v podstatě mou největší turistikou. Takže nápad, jak využít ty staré hodinky, je na světě. Vážně by mě zajímalo, o kolik se bude lišit počet kroků na náramku oproti mobilu a dávám je po letech nabít.

Od zítřka začíná distanční výuka i druhé ratolesti, takže si v pokojíku rozháže vybalí učivo a jiné propriety ze školy. Záhy přichází se stížnosti, že ji Míša sežrala kus písemky. Což by do budoucna sice mohlo být základem pro zajímavou spolupráci, nicméně toto byla zrovna první písemka z francouzštiny a chtěla se mi s ní hlavně pochlubit. Co z toho, krom poučení, že na zemi se nemají válet věci, které se hypoteticky dají sežrat, vyplývá? Ano, morče i nadále rozšiřuje své teritorium a krom obýváku, ložnice a kuchyně začíná okupovat další část bytu.

Po včerejším výjezdu do knihovny jsem docela vyplivnutá a dnes se nikam štrachat nechystám. Skutečně se mi ovšem potvrdil fakt, že teplotu mi zhoršovala i ta občasná, byť relativně krátká, práce. Dnes nepracuji a teplota se opravdu udržela pod hranicí 37 st. C. Jen večer mě od kašle už docela solidně bolí hrudník a začínám se docela těšit na zítřejší krvinkový drink.

 

Středa – den D+82

Večer jsem byla po delší době bez noční dušnosti a povedlo se mi docela i usnout. Pouze jednou mě uprostřed noci probudil přílet mimozemšťanů. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to pronikavě zelné světlo v ložnici vychází z oněch pitomých hodinek. Asi chápu, proč jsem je před lety zavrhla.

Hm, tak ty Durrellovy jsem zkoukla nějak moc rychle a už v podstatě netuším, co bych tak dál sledovala, aby to nebylo moc napínavé, temné a udrželo mi nastavený režim pohody. Vysílám do étéru žádost o pomoc a záhy obdržím pár tipů na další zábavu. Díky velmi milému komentáři taky o kus vzroste má motivace na půjčení si té Morové rány nebo aspoň oné trilogie: Co život dal a vzal. Z dřívějška si jen pamatuji na neustálé zmínky o vyplivování sputa, ale Helga mě na tuto knihu vážně navnadila. Mohla by mi teď asi fakt dost sednout.

Odpoledne se chystám něco vyřídit v lékárně, tak si ráno připínám ty ne-moc-chytré hodinky a jsem fakt zvědavá na tu odlišnost počtu kroků ve srovnání s mobilem. Nenechám se odradit faktem, že kroky na nich přibývají i třeba při tlesknutí, jak náhodou zjišťuji a nosím je poctivě celý den, i když mi není moc příjemné mít na zápěstí cokoli připnutého. Jako čerstvého vědce-amatéra mě však nadšeně drží vidina možnosti toho srovnání hodnot, takže jisté nepohodlí velkoryse překousnu. 

Do lékárny vyrážím i s Luckou a ta mě na zpáteční cestě přemluví k návštěvě čokoládovny. Sice za chvíli čekám sestřelení únavou při řádění těch imunitních pomocníků v organismu, ale na druhou stranu, šálek horké čokolády by mi mohl ještě chvíli energii nakopnout. Ačkoli prší, tak cesta od auta k čokoládovně i zpět mi je moc příjemná. Vlastně si uvědomuji, že při pomalejším tempu se mi dýchá docela dobře, a to je samo o sobě fajn. Dcera vedle mě pořád něco spokojeně mele vykládá, v ruce mě hřeje šálek teplého nápoje a cítím se neskutečně příjemně.

A vůbec, dnes si připadám tak nějak nemístně nenaštvaná. Ode dneška platí nový lockdown a já, po dvoutýdenní léčbě humorem a ignorací většiny aktuálních zpráv, se nacházím v blaženém mimoprostoru. To největší rozladění z počátku září, kdy se po velmi uvolněném létě povedlo vládě perfektně promíchat celou omladinu a nechat to zpět solidně rozjet, mě pomalu přešlo. Lidi nadávají, že se něco děje a já jsem ráda, že už se konečně něco děje. I když to vykopnutí z čokoládovny do deště mě asi na minutu trochu namíchlo, to zas jo. Ale nakonec, i díky tomuzažívám v dešti pocity štěstí

K celkové dnešní spokojenosti mi už chybí jen dokončit ten aktuální pokus s krokoměrem. Jsem děsně zvědavá, tak jdu na to. Najedu v mobilu počet kroků, zaktivuji hodinky – a rozdíl je vskutku nečekaný. Na hodinkách se před chvílí přehoupla půlnoc a celý dnešní den se tímto nenávratně vymazal. Ne však příjemný pocit z něj, který si takovým drobným přešlapem rozhodně zkazit nenechám.

Ale tu vědu na čas asi vážně pověsím na hřebík, neb mám neblahé tušení, že závada nebude ani tak v hodinkách (a jiných přístrojích), jako v uživateli. Raději přichystám k navrácení i půjčený tlakoměr a objednávám přístroj ze zcela jiné, spíše intuitivní oblasti prodlužující pocit mladosti. A pro jistotu beru ten, který se dá nabíjet, aby mě časem třeba taky nenapadlo použít baterky jinde.

Jen doufám, že při nabíjení nebude svítit zeleně.

 

Čtvrtek, den D+83

Hm, tak ty pocity štěstí, to byl včera spíš jen záblesk. Po včerejším výletu jsem docela unavená a z dcery se, vzhledem k intenzivnějšímu nájezdu distanční výuky, stává lítá saň. To je daň za to, když do domácnosti už tak zmítané hormony, vplují skrze monitory počítačů i výkyvy cyklu některých vyučujících… Zákonem padajícího hovna domina si dcera vylije mrzutou náladu na mě, já seřvu morče, to po ukřivděném kvičení tajně uteče z klece, štípne mě zuby do nohy, dcera na mě křičí, ať neječím na hlodavce a s výrazem vzteklého dravce tak po bytě supíme všechny. Sláva distanční výuce.  I když, určitý klad vidím aspoň v tom, že ona profesorka není synchronizovaná s cyklem našim.

Náladu si hodlám spravit sehnáním té Morové rány a taky to chce aspoň na chvíli vypadnout z těch panelákových stěn. Potřebuji si stejně pro něco dojet do práce a cestou se stavím do přilehlé pobočky knihovny. Protože nic od Betty MacDonaldové ani tady nemají, půjčím si aspoň dalších sedm knížek a krom nich si odnáším i radu, kde onu knihu vytouženou seženu.

Ráno jsem se cítila unaveně, ale ta krátká vyjížďka mi teď sedla. Venku je krásně, dnes už neprší a cestou k autu si nasbírám pár nádherně zbarvených kaštanů. Je mi dobře a vnímám, že se dokonce i při řízení usmívám.

A asi ten úsměv mi do cesty nažene utajenou dceru Mr. Beana. Mladá řidička v enormně malém a extrémně roztomilém autíčku (žádná sériovka) asi na pět minut zablokuje cestu v obou směrech. Je tak rozkošně zoufale neohrabaná, že si tu chvilku zdržení vyloženě užívám. V podstatě nikdo z přihlížejících nemáme tušení, zda na tom prostoru jak pro náklaďák, parkuje, otáčí se či prování nějaký specifický rituál. Docela mám i pocit, že chvíli to neví ani ona sama. Cizí neštěstí vždy potěší a mi navíc zas jednou trochu naroste řidičské ego. Před domem je pak ale téměř plno a v rohu ulice, kde se hodlám vytočit, dost blbě zavazí dodávka, takže si, asi i pod dojmem silného prožitku, střihnu záhy situaci podobnou, jen s menším počtem diváků a dám to na méně pokusů (neb cílem je jen skromná otočka, ne rovnou tanec), Uf. Mé čerstvě nabyté řidičské sebevědomí se zas ukázněně vrací tam, kam patří.

Podvečer pak poklábosím s kamarádkou, která je ještě o krapet ukecanější než já, takže rozhovor udýchám, ačkoli se mi kvůli chechtání zas docela rozjede kašel, neb mimo jiné se dozvím, jak snadno si laskavá a vnímavá žena dokáže od chotě vysloužit přezdívku Maryša. Stačí, že ji na muži, který je už nějakou dobu nachrchlaný a všude kolem navíc řádí ten covid, záleží, a proto si dá fakt velkou námahu se sehnáním toho nejlepšího dárku, který má právě nyní cenu zlata. Protože se jedná o materiál silně podpultový, tak vážně čeká velké uznání a věta „Tož kurnik, že mě budeš chtít otrávit zrovna na výročí svatby...“ to tak úplně být neměla. Ale zas málokdy se slaví ona událost výjezdem na pohotovost, to se s tuctovou romantikou srovnat nedá.

Při vyprávění si utírám slzy smíchu a jsem najednou docela ráda, že my tu protekci v lékárně nemáme a onen zázračný Isoprinosin se na nás s Tomem už nedostal.


Předchozí část

Pokračování 


----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 12. 10. - 15. 10. 2020

10 komentářů:

  1. Dutiny jsou svinstvo samo o sobě, s těmi covidovými zkušenosti nemám, ale na klasiku mi vždycky zabrala konvička a výplach slanou vodou. Je to fakt hnus a chce to pevnou vůli, ale za to, co z toho nosu kolikrát vyletělo, to stálo :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Janinko, tady tyto covidové dutiny jsou takové divně jiné. Máš příležitostně pocit, že jsou ucpané (většinou se dýchat dá), ale za nic na světě se nepodaří cokoli vysmrkat, ani po proplachu nosu či inhalaci. Jednou za čas se jakoby uvolňují, ale to nejde pro změnu ani trochu vykašlat - až máš pocit tlaku v okolí žlábku pod krkem a z průdušek vnímáš divně páchnoucím hlen, který nejde ven. Nic moc :-/

      Myslela jsem si, že už blbnu, ale před časem jsem na to natrefila i v Deníku nakaženého v Reflexu, v díle, kde se zabývá ztrátou čichu, jsem narazila na hodně podobný popis toho, jak jsem to taky občas vnímala:
      "suchý kašel a pocit zvláštního tlaku na hrudi, který jsem do té doby neznal a popsal bych ho tak, „jako kdybych měl hlen v plicích nebo průduškách“. Plný nádech se mi nedařil tak jako obvykle,..."

      Fakt je, že za celou tu doby bych dala cokoli za běžnou normální rýmu... I s případným překvapením v kapesníku :-)

      A souhlas, na konvičku taky nedám dopustit. Dětem pomohla mockrát a ani jim to nějaký problém nedělá. Já ji úplně ke štěstí nemusím, ale taky do toho jdu, když je nejhůř. :-)

      Vymazat
    2. Díky za osvětu, kdyby náhodou něco, půjdu si pro radu k tobě. Ale doufám, že to náhodou něco nebude a když už bude, tak z toho nebude nic :).

      Vymazat
    3. Držím palce, ať není potřeba :-)

      Vymazat
  2. Jééé, já dočetla na konec? Tedy zatím, jasně...
    Jen co mi půjde se soutředit, vrhnu se i na další čtení. :-) Děkuju.
    Jo a díky za komentář na mém blogu, bez něj bych Tě nenašla...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baruschko, taky děkuji za moc milý komentář :-)

      Včera jsem se taky k Tobě proklikala náhodou - tuším od Čerfa přes Mirka - a možná ještě nějaký mezikrok :-)

      Vymazat
  3. Koukám, že už jsi plně objevila kouzlo chobotnic oblíbených odkazů na blozích z někdejšího blogu.cz :-) Stačí mít pár, jak říkám, kořenových blogů - a od nich už se člověk dostane prakticky všude :-)
    Až teď jsem si všimla, že deník píšeš zpětně, takže tyhle události jsou měsíc staré; tak každopádně doufám, že teď už jsou tvoje dutiny jako nové a jsi jako rybička!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chobotnice odkazů - to je dobrý název. :-) Já tak cestovala roky, jen ty mé oblíbené destinace z dřívějška značně prořídly a časem jsem vyšla ze cviku. A teď v tom mám občas guláš, tak jsem si nakrmila záložku s oblíbenými, akorát se mi tam už nedaří narvat další odkazy a nevím proč. Tak by se mi hodilo, kdyby se co nejvíc lidí přidalo do toho Klubu blogerů, tam by to bylo pěkně při jednom a nemusela bych si namáhat hlavu - odkud kam skočit :-)

      Jj, píšu zpětně, nemám energii, čas a většinou ani klid psát rovnou. Dutiny už snad ano, ale nemocenská stále trvá. Fakt to není sranda :-/

      Vymazat
  4. Ja ťa tak rada čítam. Ach, kde sú tie časy, kedy som aj chodila minimálne s 5timi knižkami z knižnice. Dnes sa mi všetko tak digitalizuje, že som rada, že si prečítam aspoň blogy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, Nikky, děkuji :-)

      No, já právě dlouhou dobu na klasické knížky neměla čas, tak jsem si to teď chtěla užít. Ale nakonec jsem zjistila, že mě to pročítání ostatních blogů láká víc - je to tak nějak blíž ze života :-)

      I když sem tam relax s knížkou je taky fajn, o tom žádná :-)

      Vymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.