Tak ani nevím, jestli to byl flirt...

aneb "Nebojte, já vás tou noční košilí neumlátím."      

Taky jste si všimli, že některé tramvaje (hlavně ty s kloubem) by ani nemusely mít prostředky? Všichni lidi - bez ohledu na to, kolik jich v daném voze je - se vždy namačkají u dveří. Téměř bez výjimky. „Fakt děsný zlozvyk!" jsem si nedávno říkala...

   

... než jsem v pátek vlítla rychle do tramvaje a před sebou jen dvě zastávky. Co čert nechtěl, na té druhé zastávce se zrovna do této šaliny snažila nastoupit asi pětina Ostravy. No jo, ale měla jsem takové docela dobré místo u dveří, na příští zastávce jsem potřebovala vystoupit a za mnou se skvěl v plné nádheře skoro prázdný prostředek vozu...

„Jenže, popojít do té prázdné části, to bych se už potom zas nemusela prodrat ven" - zauvažovala jsem již jako zkušený harcovník MHD.

A najednou jsem ji uviděla. Tu skulinu mezi blízkým držadlem a nějakým člověkem. V tom momentu jsem velkoryse přehlédla fakt, že ona skulina odpovídala jen mé poloviční velikosti...

... a toho nebohého člověka jsem tak trošku, no spíš asi víc, odžduchla...

Trapas. Co teď? Zůstat k němu otočená zády a dělat, že tam vlastně nejsem, nebo sebrat odvahu - udělat „čelem vzad" a kajícně se omluvit?

Ač né moc ráda, zvolila jsem teda tu druhou možnost. Přece jen, nemusím to být já, kdo obecnou slušnost úplně zahubí...

  

Tak jsem se otočila - a ten odžduchnutý člověk byl, ehm, docela pohledný muž. Tak jsem teda k té omluvě přidala ještě jeden thymolinový úsměv.

Omluva byla přijata. A nejspíš si chtěl pozichrovat únikovou cestu skrze davy, tak jsem získala informaci, že na druhé zastávce vystupuje.

Ujistila jsem ho, že se opravdu nemusí obávat dalších tělesných ataků, že mě se zbaví již na té první.

Pak jsem si uvědomila, že vlastně mluvím víc, než bych musela, což by nebylo až tak nejhorší, ovšem vzpomněla jsem si, že jsem těsně před odchodem z práce zfutrovala nějakou pomazánku. Beztak v ní byla i cibule... A teď taková hluboká konverzace s fešným spolucestujícím... Řešení je nasnadě - balíček Orbitek v kapse. 

Tak jsem si jednu nenápadně šupla do pusy. Můj odžduchnutý spolucestující projevil starost o to, abych se neudusila. Odtušila jsem něco v tom smyslu, že jak si všiml, dneska likviduji jen ostatní, ne sebe. V tom sebou tramvaj mohutně škubla a nejspíš jsem nového kolegu o své šikovnosti nepřesvědčila, protože mě lehce chytil za rameno a s nelíčeným děsem mi sdělil: „Proboha, nemluvte!".  „Asi nechce mít v pátek třináctého na krku udušenou mrtvolu.", pomyslela si  a odměnou za jeho starostlivost jsem ho, když tramvaj opět cukla, praštila taškou. 

Tvářil se statečně, jako že se nic nestalo, ale přece jen o krok poustoupil. Tak jsem se znovu omluvila a podotkla, že úplně chápu jeho obavy z toho, být v tramvaji umlácen noční košilí. Srdnatě odpověděl, že to jako nevadí, ale  je přece jen teda rád, že v tašce nepřepravuji brambory. Uklidnila  jsem ho tvrzením, že většinou nepřevážím ani činky.

  

Skříp, vrz, cililink - tramvaj stála a já byla na místě. Vystupovat!

Řekli jsme si nashle, prohodili úsměvy - a byla jsem venku. Bohužel nestál u okna. Docela mě to mrzelo. Těsně před vystupováním jsem si uvědomila, že se mi nějak líbí...

Pak se tramvaj pomalu začala rozjíždět - a nezklamal mě.

Popošel k oknu, já přestala dělat, že se vůbec nekoukám -  a ještě jsme se na sebe zakřenili...

  

   

Myslím, že poděšení bylo vzájemné...