Každý se bojí zácpy jinak.

Já – že budu tím špuntem.

Řekla bych, že jsem už nějaký čas nezačínala blog větou: „Tak jsem dlouho nepsala o autě.“

Sice jsem nedávno zmínila, že už to tady cpát nebudu, nicméně auto mě očividně traumatizuje pouze o krapet méně, než děti.

Už jsem od něj měla skoro pokoj. Poklidně jsem si ráno v autobuse luštila křížovky či povídala s kamarádkou a najednou mám zas po srandě. Z  časových důvodů jsem se musela té výsady – vozit si zadek v MHD – vzdát, minimálně po dobu prázdnin. Na jedné straně je jízda autem jednoznačně rychlejší a pohodlnější, nicméně takový autobus má nespornou výhodu v tom, že netřeba se starat o parkovací místo či tankování.

Při tankování však činím jisté pokroky, již několikrát za sebou se mi podařilo zaklapnout takové to udělátko,co tankuje samo – takže to už není pouze čirá náhoda, ale skoro bych se nezdráhala napsat – trpělivě osvojená dovednost. Ovšem, to pak zase pro změnu k pokladně chvátám „platit“ kartou zdravotní pojišťovny, snažím se ze stojanu vytáhnout právě tu tankovací pistoli, která je tam uvázaná apod., takže VŽDY jsem ráda, že už to mám za sebou.

Co jsem ovšem měla v pátek i po natankování ještě před sebou – to byla cesta z města. Krom toho, že nejčastěji jezdívám svých pět naučených tras (krátkých, nezbytně nutných), cílem oné cesty byla právě Opava.

Trasu z Ostravy na Opavu nesnáším i jako spolujezdec, natož jako řidič! Úzká silnice povětšinou bez možnosti předjíždět, samé omezení rychlosti, jedna dědina za druhou, časté dopravní kontroly, na můj vkus mnoho kopců a do toho plno pitomých zatáček.

Řidiči se při výjezdu z Ostravy na Opavu pak dělí na dva rozdílné typy – ty, kteří se bojí, že se dostanou do kolony a budou tak dvacátí v řadě za minimálně osmi kamiony, a ty, kteří mají obavy, že onu kolonu způsobí. Bedlivý čtenář jistě uhodně, do které skupiny se, byť né zrovna nadšeně, hlásím.

Ovšem, když jsem to jednou slíbila, nedá se nic dělat, dojet bych tam měla – tak „S chutí do toho, půl je hotovo!“ motivuji se obdobnými neotřepanými hesly. Bystře si začátek cesty naplánuji na brzké odpoledne, abych se vyhnula silnému provozu, který zhusta propuká po třetí hodině, a mírně nervózní vyrážím. Za moment však zjišťuji, že stejně geniální nápad měli v pátek i všichni ostatní.

Znervózním tedy o poznání více a pomalu se smiřuji s brzkým údělem „dopravní ucpávky“, když tu se přede mnou jedna kolona objeví. „Ha, mám štěstí,“ říkám si, když se přidám k vinoucímu se štrůdlu aut, „z této mě vinit určitě nebudou!“. A není to kolona ledajaká, jak zanedlouho zjišťuji, hrdě ji vede auto, kterému se přes celé zadní sklo skví nepřehlédnutelný nápis: BANÍK – KING!

Hm, tak to mi teda k dokonalosti zacpávacího špuntu kus chybí, uvědomuji si a s čerstvě nabytým řidičským sebevědomím zdárně dorážím do cíle. Ne však úplně sama. Zatímco jsem vyjížděla ze slunečné výhně, na posledním kilometru se přidal mírný deštík, který se v momentě zaparkování mění na průtrž mračen. Extra silnou průtrž!

S vědomím, že deštník, tři týdny poctivě vláčený v kabelce, jsem, jak už to tak bývá, den předem odložila doma, rozhodnu se vyčkávat – vždyť to nadělení vítr za chvíli beztak odfoukne o kousek dál. Teoreticky to je plán dobrý, prakticky krapet pokulhává na absenci větru.

Uáá, ač se mi do té sloty vůbec a pranic nechce, přece jen jsem nepodala takový řidičský výkon, abych pak seděla celou dobu v autě na parkovišti! Pečlivě tedy zvažuji možnost, zda promoknout úplně totálně na kost, nebo promoknout na kost s výjimkou obličeje. Protože nepoužívám voděodolnou řasenku, zbaběle volím variantu číslo dvě a tasím z kufru Lucčin deštníček. Malinký. Fialový. S pejsky…

Asi čtvrthodiny v tom lijáku bloudím městem, neb žádný rozumný tvor v tuto dobu nevystrčí nos ani nic jiného a není tedy jak si ověřit správnou cestu. Heuréka, cíl nacházím, vcházím dovnitř a zhruba za minutu přestane lít jak z konve a další moment nato i pršet úplně. Zato ze mě crčí ještě nějakou dobu docela solidně, nicméně řasenka to přežila bez úhony. Obuv však ne. Né, že by se přímo rozpadla, to nééé, ale barvit se jí zachtělo. Ovšem, to je detail, který mě rozhodně nevykolejí, to se doma večer umyje a basta.

Hm, neumyje.

To bude chtít mnohem delší odmočení! Další den tedy zamíříme s dětmi na koupaliště, kde několik hodin poctivě odmáčím a odmáčím.

Výsledek úžasný. Né, barva nepustila. Zato jsem šlápla na včelu, takže k hnědě pruhovaným nártům se přidalo nateklé chodidlo a nenápadné kulhání. (Tato kombinace je pak nejspíše prudce rajcovní pro podnapilé bezdomovce, páč následující den mi jeden, motajicí se kolem zahradní hospůdky, lichotí, jak mám krásné nohy.)

---

Pár dní nato vyrážím směrem na Opavu opět. Zjišťuji, že za dodávkou či náklaďákem se jede fakt špatně a začínám ty „špunty kolon“ předjíždět. Důsledně taky svištím kolem vozidel obezřetně řízených šedivými kmety a pár dalších aut rovněž nechávám zdárně v dáli za sebou.

---

Hm, zítra mě tam čeká cesta zas. Doufám, že všichni „ucpávači silnic“ zůstanou doma a nebudou nás, zdatné řidiče, blokovat!

Kdo má s nimi mít tu trpělivost, že?