Deník pod rouškou roušky…

Píše se rok 2019 a občas ve zprávách zahlédnu, kterak se v asijských zemích nosí roušky. Příležitostně. Když je velký smog.

To jsou fakt chudáci, pomyslím si a jsem upřímně ráda, že tohle se u nás neujalo a ostravský gen nám dýchat dovoluje relativně volně každý den, bez ohledu na smogovou situaci. Samozřejmě s výjimkou intenzivního čištění lagun Ostrama, ale pro ten případ my prozíravější nosíme zvracecí pytlíky, a to je ok, protože si je nelepíme na čelo, ale máme je zastrkány po kapsách…

Začíná rok 2020 a něco se v té Asii děje. Roušky jsou vidět na fotkách pořád častěji a častěji – a už nejen kvůli smogu. Tý jo, říkám si, fakt masakr, a obdivuji ukázněnost jejich nositelů. Si teda vážně neumím představit, že by zde, v Ostravě, s tím někdo vylezl ven.

Začátkem března se i u nás ve zprávách objevují občasné informace o rouškách…  Sakra, že by bylo dobré si je ještě rychle taky pořídit? Blbost, to by stejně nikdo nenosil, pomyslím si a pouštím to z hlavy…

Pondělí 16/3/2020

V práci, při míjení se na chodbě, se jeden z kolegů schovává za šátek. Jako, dobrý vtip, je to celkem sranda, říkám si a vždy, když ho míjím, se na něj široce zakřením. Odpoledne mi trochu úsměv ztuhne. Máme z hodiny na hodinu nařízený home office. Poprvé v historii firmy. Neváhám ani chvíli a propadám panice. Okamžitě cestou domů valím plenit přilehlý Kaufland. Trochu mě překvapuje, jak je poloprázdný, ale stejně poloprázdné jsou i některé regály, takže se to tak nějak vyrovná. Co je ale divné – někteří nakupující mají na sobě roušky. Jsem z toho nesvá, trochu se jich bojím a fakt nechápu, že takto někdo vyjde mezi lidi.

Úterý 17/3/2020

Následující den se ve zprávách, krom mohutné paniky ohledně viru, začínají šířit i zvěsti o doporučeném nošení roušek. Připadá mi to jako utopie a upřímně se zasměji vtipu: „Dneska vpadli na poštu dva chlapi v rouškách. Naštěstí to bylo jen přepadení…“. (zatím se totiž my Češi víc bojíme lidí s rouškami než bez nich)

Krom katastrofických zpráv a všemožných vtipů na mě ale stále častěji vyskakují i návody na výrobu roušek, možná na nějaký kouknu.

Středa 18/3/2020

Je středa, všude se objevují záběry lidí s rouškami a ve zprávách běží informace o jejich povinném nošení, a to už od následujícího dne. Vzhledem k tomu, že nikde nejsou k sehnání, máme na improvizaci pár hodin. Šicí stroj, čerstvě nafasovaný od Ježíška, čeká u mamky na zprovoznění, takže nasávám informace o výrobě roušky bez šití.

Vyhrává varianta přeloženého kapesníku a gumiček do vlasů uloupených dceři. Potřebuji se vydat nakoupit a přemýšlím, zda jít ještě nahoře bez nebo už mít maskování s sebou. Dávám tedy kapesník do kapsy a vyrážím. V obchodě je poloprázdno, ale všichni přítomní mají přes obličej aspoň šátek, takže odevzdaně doluji svou „roušku“ a halím se taky. Je poměrně teplo, po tvářích mi teče pot, na lících kostech vyskakuje ekzém, špatně se mi dýchá a jako ostatní nakupující se tvářím, že jsem neviditelná. Nikdo se nikomu neodváží podívat do očí…

No, to bude ještě zajímavé, pomyslím si a začínám dohledávat ty návody na šití roušek. Těch osm vrstev kapesníku při dlouhodobějším nošení prostě neudýchám…

Čtvrtek 19/3/2020

Dopoledne už rozlišuji několik druhů střihů na roušky, a to: skládané, dvojvrstvé, třívrstvé s kapsičkou, s drátkem na lepší přilnutí k nosu aj. Teorii výroby začínám bravurně ovládat a zvažuji nabídku zabývat se na home office, namísto zahlcováním excelu, touto záslužnou činností – čili šitím roušek pro potřebné. Připadá mi to jako dobrý nápad a hned odpoledne jedu k mamce zprovoznit onen šicí stroj. Fakt, že veškeré mé krejčovské pokusy se odehrávaly před více než čtvrtstoletím a repertoár zahrnoval polštářek pro panenky či olemování utěrky, mě nemůže odradit.

Teorii mám v malíčku a poměrně dobře vím, jak jednoduše ušít tři základní druhy roušek. Praxe ale trošku pokulhává, cca hodinu mi trvá, než navleču nit do toho ďábelského stroje…

Tak to shrnu. Od načrtnutí střihu, správného rozložení a nastříhání látky, navlečení té zpropadené jehly, vytažení spodní nitě, prvního nepoužitelného kousku a pak množství těžké dřiny byla první rouška na světě už po necelých čtyřech hodinách. Polomrtvá vyčerpáním z nezvyklé činnosti večer v mailu objevím vtip o šití roušek na domácí mazlíčky a jen tak tak najdu sílu se pousmát hlášce, že kdo nešil roušky na hejno neonek, neví, co je krejčovina… Vím, o čem je řeč!

Pátek 20/3/2020

Při přepočtu hodinové sazby na jeden kus mého výrobku usoudím, že by se tyto roušky cenově blížily modelům z haute couture, na pozici dodavatele roušek pro potřebné tedy rezignuji a usedám zas ke svým tabulkám. Jako hlavní výhodu home office nyní vidím i fakt, že nemusím vyrážet se zakrytou pusou mezi lidi.

Podělím se o zážitek z šití s  kolegou a ten kontruje zprávou, že firma má nějaké roušky k dispozici. Neváhám a píšu tklivý dotaz na středisko zásobování. Jen o pár chvil nato, aniž bych použila jakoukoli vyděračskou metodu ve stylu „Pamatuješ, jak jsem ti tehdy pomohla s tím excelem…“, mi laskavý pan vedoucí pomoc přislíbí. Propadám euforii ze zjištění, že dobří lidé stále žijí, chystám se pro roušky co nejdříve vyrazit a bez jakékoli nostalgie dát sbohem skládaným kapesníkům.

Víkendový mezičas

Ta bledě zelená ústenka z práce mi sice po týdenním pobytu doma ladí k pleti, ale… Na netu se začínají objevovat i stylovější kousky. Začínám nenápadně zas po těch doma šitých rouškách pokukovat, zvlášť poté, co prezidentka Slovenska měla fuchsiovou roušku tak slušivě sladěnou s šaty.

Trochu se zasním a představuji si, kterak k vlastnoručně ušitým, bezpochyby perfektně padnoucím šatům mám sladěnou ještě lépe padnoucí roušku stejného vzoru. Včetně těsnícího drátku kolem nosu, ať se mi nemlží brýle, které, jak jsem zjistila při navlékání té pitomé jehly, už fakt budu muset začít nosit. Nejen teda v kabelce…

Pondělí 23/3/2020

Je zvláštní sledovat, jaký nabrala situace obrat. Ještě před týdnem si lidi ukazovali prstem na ty, co roušku měli, nyní se začínají objevovat udání na lidi, co si dovolí jít bez roušky, byť jen na balkón… (Ano, teď už se i my, Češi, bojíme lidí bez roušek. Obrat rychlejší, než bych byla bývala čekala.)

Úterý 24/3/2020

Není zbytí, musím vyrazit do práce. V přítomnosti cizích lidí už jsem se s rouškou trochu smířila, ale tohle je o trochu vyšší level.

Je to divné. Nezvyklé. A fasuji přezdívku doktorka. Od piráta.

Pracovní mini poradu s kolegy vnímám stěží tak napůl, větší část mozku se zaobírá skutečným problém, a to – jak skrze roušku vyřešit pití čaje, než mi vychladne (mám to ráda horké).

A ač mi tato rouška zajistila poměrně inteligentní přezdívku, ty vázací šňůrky se mi děsně motají do vlasů, a jakkoli mi připadá obtížné je zavázat, jejich rozvázání bez skalpování sebe sama se zdá ještě těžší.

Musím sehnat gumičky!

Středa, 25/3/2020

Gumičky nejsou.

Že by přece jen…?

Konečně natrefím na obchod s šicími potřebami, kde mají gumky dokonce na výběr. Tak do košíku hážu gumu kloboukovou, dětskou soft světle modrou, dětskou soft růžovou… Cha, tu trenkovou ani brát nebudu… Tento drobný dílčí úspěch mě nějak rozdovádí a do košíku přidávám i návod na šití šatů a jdu si vybírat vhodnou látku na ten sladěný komplet ala Čaputová, co si chystám (zatím teda teoreticky) spíchnout.  O pár minut později mi košík hlásí, ať ze zboží odstraním kloboukovou gumu, že došla. Pak soft dětská světle modrá. Hned nato i soft dětská růžová… Vynadám si za lehkovážnou vybíravost a poučena z nedávno prošvihnutého nákupu desinfekce v lékárně, okamžitě beru 5 metrů té gumy na trenky a fofrem ukončuji objednávku. Po zaplacení mi přijde hláška, že obchod nestíhá a dodá zboží nejdřív za dva týdny…

Čtvrtek, 26/3/2020

Dva týdny? To teda musím něco vymyslet. Ač nejsem vášnivý fanda Ládi Hrušky, přesto také pocházím z národu kutilů, takže to nevzdávám a nápad se vskutku vynoří. Nebude to sice nejlevnější řešení (Láďa by z toho asi radost neměl), ale holt – když se kácí les, lítají třísky – pomyslím si, zatímco stříhám gumu z ramínka podprsenky…

Povzbuzena dílčím úspěchem, začínám se těšit na další šicí pokusy a na nákupech už neuhýbám pohledem, ale zvědavě si prohlížím jednotlivé kousky látkových náhubků. Některé jsou docela vystajlované a u většiny z nich jsem schopna rozlišit i střih, podle kterého byly šité. Tak si je tak porovnávám a přemýšlím, kterak tu tvorbu uchopím příště…

Pátek, 27/3/2020

Roušku už i v práci nosím jak machr největší. To, že jsem na celém patře sama, tomu možná trochu napomáhá…

Sobota, 28/3/2020

Poblíž bydliště teď potkávám samé cizí lidi. Část z nich vchází do našeho domu. Aha, to budou sousedi… Ten vtip ohledně uvádění jmen na rouškách nebyl úplně od věci…

Neděle, 29/3/2020

Při rodinné procházce narazíme na pár jedinců – a ti jsou fakt divní…

Nemají roušky! Fakt nechápu, že zde, v Ostravě, bez nich někdo vylezl ven. Jsem z toho nesvá a trochu se jich bojím.

Pondělí, 30/3/2020

Sice už mám roušku na gumičky, která mi docela sedí. Taky vím, že ta dýchavičnost, když s ní vyběhnu pár pater s nákupem, spíš svědčí o mizerné fyzičce než o akutním příznaku korona viru. K tomu se výhledově chystám stát zručnou švadlenkou…

Ale stejně…

Nejvíc by mě těšilo, kdyby roušky už potřebné nebyly... (I za cenu nespotřebované té trenkové gumy, co někdy možná dorazí…)

Úterý, 31/3/2020

Kéž se zítra probudím a tohle vše bude jen špatný Aprílový vtip…

  

Autor: paní v roušce (ovšem bez nápisu se jménem, takže těžko přesně říct, o koho se jednalo)

Poznámka z 9/4/2020

Nařízení ohledně roušek respektuji, uznávám jeho smysl ve veřejných prostorách, uvnitř budov i venku poblíž jakýchkoli lidí. Co mám ale vážně problém vstřebat, když se zcela nelogicky buzerují osamělí lidi v přírodě, zatímco do míst s hloučky popíjejícími pivo městská policie pro jistotu ani nezajíždí…  Takovéto patologické a nelogické vymáhání původně dobře myšleného opatření mě znechucuje a potažmo děsí skoro tak, jako ta pandemie!