Pudlík a veverka,

plus nových jmen prověrka

 

Tak, morčata máme zamluvená a můžeme se směle vrhnout do příprav – nakoupit čerstvé seno, krmivo a pořídit nové dřevěné doplňky do klece. Ale hlavně, jak jsem za poslední týdny odkoukala, je nutné vyrobit látkový seník a spoustu měkkých válecích pelíšků.

To nebude problém, říkám si a vyrážím k mamce po mnoha měsících nečinnosti zkrotit šicí stroj. Fakt je, že jsem šikovná švadlenka hlavně v představách, v praxi téměř končím u navlečení jehly. A zrovna jak na potvoru stroj stále stávkuje a tu horní nit trhá a trhá (i při různém nastavení napětí), takže asi 80 procent tvůrčí činnosti zabere navlékání nitě. Akce ušití stohu pelíšků, podložek a seníku se smrskne na celoodpolední šichtu při výrobě aspoň toho seníku (ne nadarmo mi to připomíná dřinu u první šité roušky).

Nicméně, seník máme, mega nákup v zelenině též - už jen malá lež a následující den lze vyslat část rodiny „pečovat o prarodiče“, čili dovézt naše malé přírůstky.

A taky, samozřejmě, nastává další pracná fáze, vymyslet nová jména. Zde kreativní dcera naráží na zaseklého Toma, který se upne na jméno Ťulda a eventuálně je ochoten ke kompromisu Ťufka, což se s plány nadšené jméno-tvůrkyně zcela neslučuje. Tom je ovšem neoblomný, trvá na začáteční slabice Ťu a Lucka propadá amoku.

Morčata sice mají jména od majitelky, ale ta zatím neprošla ani na jedné straně. Dostáváme se do patové situace a přiřazuje se jim pracovní název Červená a Černá. Červená vypadá jak vyplašená veverka a Černá jak všetečný pudlík. Takže je ve finále třeba vymyslet a sladit jména pro veverku a pejska…

  

-----

„Ony jsou tak krásné,“ rozplýváme se nad aktuálními fotkami od chovatelky, která k nim připisuje dodatek, že holky, původně plánované do chovu, zatím nejsou moc připraveny na roli mazlíčka, což z počátku ledabyle přejdeme, neb nedomyslíme doslovný překlad… Ano, takže tyto fotky si následně prohlížíme dalších pár dní, neb vystrašená mláďátka hned po příjezdu šupky, hupky ne nám s radostí do náruče, nýbrž během první sekundy mrštně zalezou za onen pracně vytvořený látkový seník, ovšem ze zadní strany.

 

Fotky jsou od chovatelky, nám se je zatím pohromadě vyfotit nepodařilo. Asi že focení obecně není moje silná stránka...

Z teoretických chovatelů koček jsme se přehoupli do kategorie majitelů teoretických morčat. Podle větru v peněžence (a přibývajících bobků pod skrýší) tušíme, že jsme je pořídili, ale zatím jsme je neviděli. První den nalepena mezi seník a klec, další den bydlí rovnou v seníku a třetí den, po definitivním odstranění toho vystajlovaného látkového kousku, příležitostně pozorujeme nějaký nejasný pohyb ve volně položené maskovací kupě sena.

 

Vypasena byla morčátka při příjezdu, teď jsou pohublá a opět se dostáváme do fáze, že máme strach, ať hlavně žerou a nepojdou, čímž tak trochu hapruje ochočování i krotitelská výzva, neb u zvěře to stojí zejména na jídle. Naštěstí doráží balík s top pamlskem, zeleným ovsem, a jedna z holek se osmělí a pochoutku si i před námi vezme. Druhá se posléze odváží brát onu mlsku své sestře, takže konečně trochu víc žerou obě, hurá.

Další den nám pošta doručí prostornější kleco-výběh, neb z původní klece se do výběhu skočit bojí a ubikace sama o sobě je malá. A byl to vážně dobrý tah. Před dvěma dny vystrašená kupka sena s okem, a nyní už mírně otrkanější partička.

Uf. Z nejhoršího jsme venku.

Venku? Ano, venku z výběhu je Černá, která se okem pletiva po těch nedávných několika „dietních“ dnech bez problémů protáhne a sedí si z vnější strany morčecího obydlí. Sakra, jestli ta nám zdrhne, tak ji budeme v lepším případě nahánět půl dne, v horším na ni někdo v noci šlápne. Je v nás malá dušička a velmi opatrně se ji snažíme chytit – zatímco ona, s klidem Angličana, před námi vleze do klece zpět. Uf. Můžeme jen doufat, že nám znova neuteče, pomyslím si, zatímco drobek si to přímo před mnou štráduje ven jinou částí mříže.

Chtě nechtě šupajdí obě zpátky do klece s výběhem a uraženost se v nich bije s novou ustrašeností. Každá v jednom rohu a doufat jen mohu, že zas budou žrát, takže honem sháním linoleum na zakrytí spodní řady děr, což se, i navzdory lockdownu, po dvou dnech podaří.

A holkám se ten větší kleco-výběh opravdu líbí. Ačkoli se stále ještě trochu bojí, osmělují se každým dnem více a více a je z nich správná, čím dál otrkanější a zabydlenější, dvojka.

 

-----

Jména ovšem uvázla na mrtvém bodě. Na Černou se nejvíc hodí Tajtrlík, protože je neuvěřitelně zvědavá, všetečná a po prvním týdnu už i docela slušně oprsklá. Vše tak nadšeně prozkoumává a očmuchává, že jen čekáme, kdy jí ze zadečku vyraší radostně se vrtící ocásek. Asi i po Tomovu podprahovému nátlaku ohledně počátečních písmen bychom ji nejraději říkali Ťutínek, ale je jasné, že Ťutínek bude za pár měsíců minimálně trojnásobně velký, takže kombinace jmen Ťuťu a Ňuňu do oběhu ani nepouštíme. Zatím jim neutrálně říkáme jmény od chovatelky, než se to správné nové pojmenování objeví. Utřepáváme a dolaďujeme tak intenzivně a dlouze, až si na ta původní jména zvykneme natolik, že každé další už je najednou nějaké divné.

Takže holky se nakonec stále jmenují Kika (Černá) a Kofie (Červená). Jen mi se ta jména na ně hodí opačně, tak jim je nechtíc občas prohazuji, čímž v dětech vytvářím dojem, že demence mi už přinejmenším klepe na dveře. „Dívej, jak ta Kofinka řádí,“ ukazuji na Kiku, zatímco Kofča je zalezlá pod stříškou – a divím se, co na tomto mém prostém sdělení děti nechápou a proč na mě tak divně koukají. Příště jim zas oznamuji, jak ta Kika je pořád schovaná, zatímco ona zrovna aktivně šmejdí přímo před námi.

No, ale to jsou detaily. Stesk po předchozích morčecích sestrách pozvolna ustupuje energii mládí.

A ta fakt pěkně řádí:

 

 

 

-----

Narodily se 25. ledna 2021 a přivezli jsme si je v neděli 7. března 2021.