Po x-té mi tento textík přišel mailem - a přesto mě opět pobavil.
Nó, a že je dnes ten silvestr - tak šup sem s ním :-)
Pokus zachytit záblesky barev v každodenní šedi aneb relativně bezbolestná terapie. Ne vždy, ovšem. Je to ze života. Občas děti, práce a různé odbočky... Pokračování z bloguje.cz
Po x-té mi tento textík přišel mailem - a přesto mě opět pobavil.
Nó, a že je dnes ten silvestr - tak šup sem s ním :-)
Slovíčka, která dnes vložím se mi honila hlavou před pár měsíci. Cítila jsem občas obrovskou potřebu se tak nějak na chvilku katapultovat...
Nešlo to.
Standardní výsledek pro matku: lehce pošramocený sluch, bolavý krk, skorovypíchnuté oko a téměř zlomený prst...
a nějaké to trošku osobnější kecando grando k tomu...
(a jak to tak po sobě čtu, tak bacha - asi nějaký sentiment, nebo co mě to přepadlo...)
Teda, já nevím, ale to hubnutí se mi o prázdninách zas nepodařilo. Něco v mozku vždy, když zaregistruje slovo „hubnout", způsobí, že dostanu děsný hlad. Spustí to potřebu nasbírat zásoby na horší časy, asi...
Ač se skutečně snažím psát i něco, kde se nebudou vyskytovat ty mé děti - nějak se mi stejně nacpou skoro všude...
Dnešek nebude výjimkou, protože včerejší den byl o trošku jiný než ostatní, a prostě si musím pár momentů dopsat...
(Jen po nedávném přehmatu slibuji, už příště nebudu začínat perex tím, že mi zrovna nohu přejel vlak a podobně...)
Ať tady ty své ratolesti pořád tak trošku nepomlouvám, tak se musím k něčemu přiznat.
Dneska ráno na mě byly nějaké hodné. Jako start do nového dne to bylo o něco příjemnější než to obvyklé kvílení, rvaní se, vřeštění atd. I když...
Dneska se mi ani nechtělo nic psát. Jenomže, včera mi nějak spadlo bloguje při úpravě článku s odkazy. Krom toho, že se mi tam smazaly komentáře (vrrr) se znovu objevil na hlavní straně...
Tak nevím, čím ho honem nahradit? Víte třeba, co budu dneska vařit? Ne? Tak čtěte :-)
Když má člověk na krku 2 akční osobní teroristy a nechce skončit v blázinci, musí pořád vymýšlet, jak je zabavit...
s bizarnímy sklony
Nedávno tady Horstova matka psala o pobytu v nemocnici. My naštěstí takovou zkušenost zatím nemáme. Ovšem, abych nebyla až tak pozadu, pro jistotu jsem si honem s Lucinkou střihla aspoň výlet na pohotovost.
a pak jedem domů zpět...
Část čtvrtá (a poslední) - Loď, masožravky a Pohádkové království
Trampolíny, oběd, obzvláště chleba...
Pozn.: tento spot psán 27.7.09 - nějak se mi to povedlo přehodit, chjo...
Není mi moc dobře, tak budu psát jen trošku, jo?
A dovolila jsem mamce, ať si tu přihodí i pár svých poznámek.
aneb Jedna finta za druhou, jen tak si na mě nepřijdou... Ale příště to musím líp vychytat...
Ale nerada je vidím. Teda, né že bych se na ty šikovné chlapy nechtěla kouknout.
Jen bych byla raději, aby k nám nemuseli jezdit...
Možná se vám někdy stane, že byste potřebovali trošku toho štěstí. Někdo to nechá náhodě, někdo ne...
Ahoj,
jmenuju se Tomášek a mám za sestru tu děsnou Lucku, co se tu občas vykecává....aneb "Kakají šneci?"
Bydlíme na sídlišti. Máme děti. Děti je třeba venčit. Ale opatrně! Velká část sídlištních obyvatel totiž venčí psy. A ti narozdíl od dětí venku mohutně kakají... Ti psi.
Ahoj! Jmenuji se Lucinka a mám dva ročky. Už.
A chci si začít psát deníček....i vlastní velikost...
Poslední dobou mě vyděsilo, když jsem se zahlédla na několika rodinných fotografiích.