Chvilkový automechanik

plus

Tři zlomové novinky
nominkovic  rodinky

Na podzim 2021 se událo pár přelomových událostí.

Já se stala hrdou majitelkou zánovního červeného! vozidla, syn ještě hrdějším vlastníkem novotou zářícího řidičáku a dcera letargicky nafasovala občanku. 

Ať nenabourám celkový chod vesmíru, opět se v textu zaseknu u auta. Po dvaceti letech jsem totiž přesedlala z nafťáku na benzín. Zatímco někdo s radostí střídá vozy jako ponožky, já jsem v tomto směru extra konzervativně věrná a změna to teda byla řádná. 

Rozdílů bych našla nepočítaně. Když pominu fakt, že to červené auto se mi na rozdíl od toho zeleného i líbí, tak v něm jinak zabírá spojka, rychleji stoupají otáčky, častěji mi chcípne při couvání během parkování, pomaleji vystřeluje rozjezd z křižovatek a navzdory výrazné snaze zklidnit na křižovatkách hormon - ty rozjezdy stále zuřivě túruji. 

Spojka - hm, ta fakt zabírá jinak. Musí se na ní zlehounka a jemně. Prý tohle dělá, když už je na hraně životnosti a chystá se odejít. Takže, průběžně ve střehu - nachystaná ten smutný okamžik včas podchytit, jsem si jednoho mrazivého zimního dne všimla, kterak vydává divný zvuk. Lupe. 

No, skvěle, zrovna další den potřebuji se synem něco zajet vyřídit. Nedá se nic dělat, bude to den adrenalinový. Za prvé musím dojet s tou lupající spojkou do práce a za druhé, poprvé absolvuji jízdu s čerstvým řidičem, neb až doposud se mi zdárně dařilo  ono privilegium zbaběle přejícně přenechávat choti... No, na každého jednou dojde. 

Než ovšem k synovi do toho zeleného auta nastoupím, znalecky (zrovna jsem si celkem odborně diagnostikovala závadu na spojce) se ho před jízdou zeptám, zda je mu vše jasné a nepotřebuje s něčím pomoc. 

"Ani ne," dozvím se lakonickou odpověď, kterou záhy trochu víc rozvede. "Celkem všechno už vím. Jen nemůžu přijít na to, jak se ovládá zadní stěrač." 

"Tomi, on tady žádný není.."

Cítím se fakt jako borec. Nejen, že jsem zachytila včas tu závadu na spojce, ale zdárně jsem vyřešila i synův technický problém. Fakt řidičsko-technicky rostu. 

To je prostě vývoj, ten se holt nezastaví.

Odpoledne se setkávám s dostupným auto-opravářem. Chutě mu popisuji, kterak jsem si té závady šikovně všimla a jak jsem se ráno  obezřetně dopravovala za co nejmenšího počtu přeřazení až sem. Prostě nenápadně machruji, kterak jsem téměř celou trasu zvládla zajet  na trojku, ať tu spojku úplně nedorazím. Ono to totiž lupe při řazení, zejména když jí sešlápnu až na doraz, ještě snaživě upřesním.

Vrhne na mě zvláštní pohled a mlčky se posadí za volant. Zařadí, chvíli zapřemýšlí a nepohnutě mi sdělí. "Myslím, že to půjde opravit." Uff, to mi spadne kámen ze srdce, jen zadoufám, že to nebude moc drahé.

Prý ne.

"A opravíme to hned," dodá. Skloní se pod palubní desku... a za chvílí říká: "Hotovo. Opraveno."

Jsem z toho úplně paf a docela nechápu, na jak geniálního opraváře jsem natrefila!

Dokud šibalsky neutrousí: "Pokud to začne zlobit příště, doporučuji posunout ten kobereček...".

Co dodat? 

Vlastně technicky úspěšný den. Syn vyřešil záhadu nestírajícího stěrače a já už umím "opravit" spojku. 

-----

šuplík 2/2022

zdroj obrázku: Klub blogerů