Protřepat – zamíchat, nejlépe přísloví a ustálená spojení

Někdy rodinná mluva     
má svůj zvláštní půvab   

Letos v zimě jsem chvílemi měla pocit, že při běžné konverzaci trochu vybočujeme ze zaběhlých kolejí, pár postřehů si zde pro upomínku poznačím.   

Při umýván nádobí rozbiju talíř. Dcera, která se nachází zrovna poblíž, utrousí, že jich poslední dobou likviduji nějak moc a to že kvůli mně se nám jejich stav tak tenčí. Nemůžu si promptně odpustit trochu mravokárnosti, ovšem poučku o tom, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí, chci vydolovat z ní, a proto (asi pod dojmem nedávno společně čteného Saturnina) teatrálně pravím:  „A na to se vztahuje jaké přísloví?“ 

Potomek bez váhání vypálí: „Mlčeti stříbro, mluviti zlato!“ 

Jo, to mám za to!  

Pár dní na to se dozvím i tuto perlu: „Co srdce nevidí, to oči nebolí.“ 

Pro vyrovnání skóre si příště střílí dítko ze mě, když zaníceně vyprávím: „No, ona přece pracovala jako kuchařka tady ve škole, než ji zavřeli.“ a chvíli pak tápu, proč jí to připadá tak vtipné. (Sousedka samozřejmě v lochu nesedí, jen místní základka zeje prázdnotou.)  

Stejně jako ji rozesměje rada: „Tak se domluvte třeba na brusle. A kdyby to nevyšlo, tak z toho nějak vybruslíš...“ 

A přitom mi sama za pár dnů povídá, kterak ve výtvarce dělali rytiny a byli do toho fakt zarytí.   

Zarytě nezůstane pozadu ani syn. Ten v onu dobu pro změnu prochází obdobím, kdy si libuje v trpném rodě či přehazování spojení, takže hovoří o jménech předmětů, názvech učitelů či se ptá, co má být v obchodě koupeno. A nejvíce jej baví oznamovat mi dramaticky, že morčata byla zkrmena, místo prosté informace, že je nakrmil.   

To mu ovšem nebrání žalovat babičce, že se se mnou nedá bavit, protože si vymýšlím divná slova. A já přitom jen občas v řeči používám zažitá větná spojení. Avšak správně. 

Což věřím, že takového „specialistu“ mate.  

Nicméně přišlo jaro a sluneční svit probudil i zaseklé řečové závity, komunikace je zase v normě. Ovšem už to není taková situační sranda.     

Možná příští zimu ratolestem k podprahovému oprášení žbleptů pustím jejich v dětství oblíbené CD - "Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá", neb málokde se různá přísloví řeší tak nekonvenčně. 

Zde mimo jiné Hurvínek zjistí, že například aplikace onoho moudra "Mluviti stříbro, mlčeti zlato" se úplně nehodí při zkoušení ve škole. Mi osobně se líbí i ta první úvaha nad tím, cože to může být za štěstí držet v ruce nějakého vrabce: 

PS: A co vy, milí čtenáři, máte nějaké své oblíbené či často používané přísloví? 

Poslouchali jste v dětství Hurvínka nebo nějaké jiné pohádky? Jaké?