O ptácích. Ale taky ještě o únavě.
Kdo by neznal písničku Vrána od skupiny Buty?
Dobře se zpívá, je tak jednoduše hravá. Docela pravá hudba do kroku na výletě.
V létě pouštěly jsme si ji s dcerou
a v zimě vrány se mi derou
do oken.
No dobře, ne tak úplně. Ale při přesčasech v práci, jsem v budově už sama, padlo šero a najednou scéna jako od Hitchcocka…
Ptáci.
Dělají nálet mým směrem a přepadne mě neodbytný dojem, že otevřu-li okno, budu jich mít v kanclu stovky. Brr.
Další den končím zase se setměním a pro změnu jsou opeřenci poblíž parkoviště. Trsy vran, vypadají jako tuší nakreslené listí…
Tady jsou ještě v klidu:
A zde už mě zahlédly. Dobrá zpráva, nejeví krvelačné úmysly, spíš berou do zaječích:
Začínám ty vrány tak trochu sledovat, fascinuje mě jejich množství a příště natočím i krátké video (sice neostré, ale aspoň ten zvuk stojí za to):
Pak si vybavím, kterak taková hejna ptáků fascinovala i matematika ve filmu A Beautiful Mind (Čistá duše).
Zdroj obrázku: A Beautiful Mind – The Best Picture Project
A souvislost?
Onen film mě kdysi velice oslovil.
Onen film mě kdysi velice oslovil.
Ne nejsem geniální matematik.
Ale bohužel vím, co znamená sdílet život s psychicky nemocným člověkem.
Někdy méně, jindy více. Většinou to tak nějak jde. Ale stále to je přítomné.
Broukám si text oné vraní hitovky a zřetelně to ke mně vystupuje:
"... na chvíli se vystřídají,
první vrána už se cítí
unavená, U-NA-VE-NÁ,
tak se schová na konec hejna..."
V soužití s duševně nemocným člověkem tohle neplatí.
Ta unavená - nemá možnost si odpočinout.
Schovat se na konec hejna.
Po všech těch letech jsem prostě vyčerpaná.
Odpočinek od tohoto "společného" letu bych už dost potřebovala!
Nebo se z toho aspoň vypsat.
Na tvůj blog zjevně nechodím dost dlouho - informace o manželovi je pro mě úplná novinka. Moc mě mrzí, že to máš takhle těžké, vůbec si nedovedu tu náročnost představit... jsi neuvěřitelná, že to neseš už takhle dlouho! Moc bych ti přála, aby ses mohla aspoň na chvíli na konec toho hejna schovat.
OdpovědětVymazatDěkuji, už bych ten oddech docela přivítala :-)
VymazatPsala jsem o tom jen jednou, před lety. Většinou se mi do toho nechce, ale momentálně právě naopak mám potřebu to ventilovat a nepotlačovat v sobě. I to je někdy třeba.
Krásné
OdpovědětVymazatDěkuji.
VymazatNomi, to je náročné! Nedovedu si popravdě sama představit, jak až moc. Znám tu nemoc z blízkého doslechu, jde o mého spolužáka ze základky: Někdy je to lepší, někdy propady. Myslím na vás, ať je pokud možno lépe, mysli i na sebe a dobíjej si baterky na všem, co tě baví.
OdpovědětVymazatJj, dobíjím, jak to jde. Ale po všech těch letech už mi připadá, že ta má kapacita se i po dobití drží poblíž nuly.
VymazatManžel je relativně kompenzovaný, ta hlavní paranoia je léky potlačená, nicméně dvě menší psychózy jsou v podstatě trvalé. A něco jako takový oblak temnoty je pořád přítomný. Vlastně si už nedovedu vybavit, kdy naposledy jsem se s ním cítila dobře, nebo kdy mě rozesmál apod. Ta bilance je silně záporná.
Teď to zas nabralo na intenzitě - a nějak už to přestávám chtít nevidět, potlačovat apod. Už mi to ovlivňuje zdraví (a nejen mi, i dětem). Takže si to tady teď značím, abych to viděla jasněji a měla sílu řešit.
Nicméně je taky fakt, že psychiatrická péče je extrémně poddimenzovaná a vlastně to je celé naprd... Když to tak vidím, je mi z toho smutno.
Nomi, držím všechny palce. Dávala jsi do toho moc, myslím, že na tvůj úkor už je to celá ta dlouhá léta. Až to dál nepůjde, mysli na sebe a děti. Někdy vede cesta jen tudy, kde tě to nezničí, i když si dokážu představit, jak těžké by po těch letech bylo někoho opustit napořád, nehledě na odsuzující kecy lidí z boku. Myslím na tebe, ať máš sílu a odvahu.
VymazatDěkuji za podporu :-)
VymazatV době nedostatku naši předci vařili z vran polévku (Píše o tom Zíbrt).
OdpovědětVymazatTak to mě těší, že v případě nedostatku vím, kde se ingrediencí na polévku vyskytuje dostatek :-)
VymazatPředstavuji si to nějak jako kuřecí nebo slepičí.
Rádi také jídají Slováčkové na pastvě vrány. Zabíjejí je kamenem, obratně hozeným, anebo je chytají do osidel. "Ale vraniska mosija sa dlúho vařit, co by byly měkké."
VymazatTento text byl zkopírován ze serveru: https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/cenek-zibrt/ceska-kuchyne-za-dob-nedostatku.html#ixzz8z1Q0mlHP
Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Nejspíš je fakt, že oproti drůbeži jsou to větší "sportovkyně", tak to bude asi tužší maso.
VymazatNad čím vším člověk nakonec nedumá :-) Odteď vrány uvidím zas jiným pohledem. :-)
Po přečtení minulého příspěvku jsem měl pocit, že se děje něco hrozného. Pak jsem lehkomyslně usoudil, že manžel prostě chrápe. Tak snad ten stav nepřináší pro tebe nějaké nebezpečí...
OdpovědětVymazatPřeji hodně možností dobít baterky!
Děkuji, dobíjím jak divá :-)
VymazatTakové to přímé fyzické nebezpečí si myslím, že ne, to bylo jen jednou, před mnoha lety (léto 2012) - a to si myslím, že už bych včas rozpoznala. (Ono tohle nabíhá pár dní, není to přecvak z hodiny na hodinu, jak se tak obecně traduje - jen jak s tím člověk nemá zkušenost, tak to neumí včas správně vyhodnotit.)
Spíš je to už teď tak na hraně/za hranou zdraví (mého i dětí). Ta nemoc ovlivňuje negativně nás všechny, hodně. A teď už jakoby se naplnilo to, co člověk může snášet - v tom smyslu pomalu vařené žáby nebo tak nějak.
Ale jo, jak nad tím přemýšlím, ad ten minulý příspěvek - asi se podprahově vážně manžela bojím. Ale v reálu se asi víc obávám toho, že když budeme žít odděleně - může se to právě víc zvrtnout, než když "mám určitý dohled". Aspoň dokud byly děti malé jsem to tak vnímala, teď už se cítím v tomto směru méně svázaná.
Zajímavé si to takhle přiznat. Jak o tom moc nemluvím, fakt toho dost potlačuji...
Ach jo... Tohle je velmi vyčerpávající, když se není možné "schovat na konec hejna". Měl jsem kdysi příležitost v podobném režimu fungovat asi tři roky a rozhodně to není nic k doporučení. I když... jedním z vedlejších produktů je vlastně i můj blog.
OdpovědětVymazatTak to jsem řešili dost podobně. I v docela podobné době - vzhledem k založení Tvého i mého blogu :-)
VymazatAhoj Nomi, vetsinou nekomentuju a jen ctu (a na tomhle miste diky za tvuj blog a jiny, ktery to jeste nevzdaly!), ale tohle mi nedalo - vetsinou se nachazim na ty strane rovnice, ktera upravuje medikaci. Nezridka mivam teda kontakt se zoufalymi cleny rodiny, protoze za prve je to strasne narocny nejen na strane samotnych nemocnych, ale mozna jeste vic prave v blizkych vztazich. Psychoterapie/sdileni/pece o sebe jsou opravdu bazalni doporuceni - protoze jinak si vlastne clovek moc nema od toho tlaku jak ulevit. Neziju a nepracuju v CR, ale co dobre funguje tady, jsou podpurny svepomocny skupiny pro blizky lidi nemocnych, organizovany bud "od spodu", od lidi, kterych se to tyka, nebo primo od psychiatrickych klinik/oddeleni... Vetsinou to dotycny vnimaji jako velkou ulevu, protoze se vsichni a bez stigmatu muzou otevrene bavit... Ale vubec nemam prehled, jaka je situace v CR, co se tohohle tyka, ale pevne doufam, ze treba nejaky skupiny existujou a treba i treba nekde v blizkosti?
OdpovědětVymazatPreju hodne sil!!!
Pajuse
Ahoj Pajuse, děkuji za podporu i za komentář, je moc milé zahlédnout konkrétní čtenáře :-) (ale plně chápu to nekomentování, taky to často tak mívám)
VymazatJj, je to vážně náročné pro všechny zainteresované, a ano, to sdílení hodně pomáhá. Nejhorší bylo právě ono období "držení v sobě" a utajování, to je v tom člověk ponořený ještě víc. Nyní mám naštěstí zázemí v několika blízkých. A je fakt, že když před těmi x-lety během manželovy hospitalizace v léčebně uspořádali takovouto skupinovou schůzku i s rodinnými příslušníky, tak to sdílení mezi lidmi, kteří zažívají podobné, bylo dost úlevné - a vlastně mi uvolnilo to sdílení i s přáteli.
Nyní jsem ve fázi, že už jsem víceméně rezignovala, mám za sebou vůči manželovi několik "vyhoření" a momentálně jedu spíš v režimu sebezáchovy, tak taky nevím, jestli něco podobného v okolí je. Cokoli jsem dříve dohledala nebo navrhla, tak padlo...
Obecně bohužel vnímám v ČR psychiatrickou péči jako silně podseknutou a vidím hodně velký prostor pro zlepšení - ale to je tak trochu kategorie sci-fi. Hlavně ta následná péče po hospitalizaci, ta mi připadá tragická.
Jestli se nemylim, jsou to havrani a houfuji se před tazenim ze zimoviště zpet na Ural a Sibiř..
OdpovědětVymazatAha, tak to bohužel neumím poznat. Nicméně jsem teď na chvíli hledala rozdíl mezi vránou a havranem - a fakt nevím. Sedávají tam tak často, ale jen když jsem v práci déle, tak na ně natrefím.
VymazatTen "coming out" je hodně smutný. Vzpomínám si na film Vrána a při jeho natáčení herce v hlavní roli nešťastnou náhodou zastřelili.
OdpovědětVymazatSmutné téma.
To ano, ne vždy je člověku do smíchu, jak asi sám nejlépe víš, bohužel.
VymazatAno, ten film Vrána - taky si to vždy vybavím. Dokonce jsem se na něj tehdy kvůli tomu odmítla i dívat a vlastně doteď jsem jej neviděla.