Jsem ve třetím trimestru druhého těhotenství a to, co se občas objevovalo sem tam a vypadalo spíš jako blbá sranda, najednou během měsíce naroste do nezvladatelných rozměrů.
Paranoia.
Těžká.
Změna psychiatra a nové léky.
Ze dne na den, dva měsíce před druhým porodem se vám dosavadní život změní jak rozfoukaný domeček z karet.
Schizofrenie je nemoc plná předsudků ve společnosti a já manželovi slibuji, že o jeho diagnóze nikomu neřeknu.
Ačkoli jsem normálně docela upovídaná, dodržuji to.
Bohužel.
Dost mě to vnitřně mele.
Vyčerpání, vyhoření, smyčka v hlavě, odstřižení kontaktu s lidmi, abych se neprokecla...
Jsem v tom až po uši.
Nakonec to mám v sobě tak hluboce, že to nepustím ani na ten anonymní blog, který jsem si kvůli tomu "vykřičení se" založila.
-------
A proč to vlastně najednou teď píšu?
Jak tak pročítám články z posledních let, připadám si v některých z nich tajemná jak hrad v Karpatech.
Tohle mi v přirozenosti není blízké.
Navíc, věci se mění.
Když jednoho dne padne jistota bezpečí, potřebujete pomoc blízkých - a tu v té mlžící bublině nemůžete hledat.
Prostě, v rámci přežití, slib mlčenlivosti padá.
Mám už i v realitě pár lidí kolem sebe, kteří ví. Někteří víc, někteří méně, ale je to osvobozující.
Nicméně po těch letech to mám v sobě tak hodně zažité, že to ani na ten blog neumím dát a vzniká oněch několik mlžících zápisků.
Takže tak.
-------
Občas mám pocit, že bych to měla ze sebe všechno vypsat. Ale většinou se mi do toho nakonec nechce. Proč se v tom zpětně plácat...
Jindy si zas říkám, třeba by to ven chtělo...
Nevím.
Možná někdy...
A možná na nějakém novém anonymním blogu...
Protože tady ten - to je můj odlehčený svět a nejspíš si ho takový chci i uchovat.
Ale mlžení mám už prostě dost.
Nomi, jsi odvážná holka a myslím, že nemoc není žádná hanba, každý jsme nějaký a máme různé problémy. Drž se! :-)
OdpovědětVymazatMůj muž se nedávno nechal slyšet, že je pro něj duševní nemoc prostě jen slabost... To mě od něj celkem dost zklamalo. Dobře rozumím, proč to málokdo má sílu přiznat... Držím palce.
OdpovědětVymazatAhoj Quanti, děkuji za povzbuzení.
VymazatJe to docela těžké téma, ač o tom za ty roky soužití s nemocným trochu vím, taky mám občas smíšené pocity. Asi mě taky občas napadá to o slabosti, někdy je docela těžké to plně chápat. Říkám si, že je to nejspíš individuálně nastaveno jako třeba s prahem bolesti. Někdo snese hodně a někoho složí jen zlomek (ať bolest nebo psychická zátěž...) Oproti zlomeninám nebo lépe "quantifikovatelným" nemocem (cukrovka, vysoký tlak...) je toto hůř uchopitelné (a tím i hůř pochopitelné). Zřejmě kdo to nezažil na vlastní kůži hodně těžko chápe.
Ohledně toho přiznání - fakt je, že u schizofrenie (i vlivem médií) panují předsudky ještě mnohem větší, než u těch nemocí ostatních. Ale pak je vlastně dost velký přidružený problém, když je v tom člověk sám - a to jak nemocný, tak jeho blízcí. Alespoň já jsem to tak hodně silně vnímala.
To je hezké přirovnání s tím prahem bolesti - nejspíš to tak nějak je, že co jeden ustojí, jiného smete. Složité téma, složitá nemoc, každopádně...
VymazatNominku každý je někdy v situaci kdy ho něco tíží. Pak má na vybranou: buď to nechat pod pokličkou, pak ho to vnitřně žere, on prožívá to co popisuješ a snaží se s tím vyrovnat Druhou možností je ulevit si svěřením se. Dutá vrba asi nepomůže. Svěřit se lidem, to je na pováženou, ale po pečlivém zvážení by to mohlo být východisko. Jestli by byl lepší anonymní blog nebo třeba známí, to si musíš zvážit sama. Každopádně Ti budu držet palce aby to byla správná volba.
OdpovědětVymazatAhoj Jirko, díky. Ne nadarmo se říká "sdělená starost, poloviční starost". Mít v hlavě permanentní smyčku není nic moc a izolace od lidí (zvlášť pokud máš kolem sebe lidi rád) je taky naprd. Já už si právě před pár lety těch několik vrb našla a ohromně moc mi to pomohlo. Ale paradoxně, ačkoli jsem si myslela, jak už jsem nad tím, tak nakonec i na tomto částečně anonymním blogu jsem s tím ještě zápasila a celý den váhala, zda to tady dát...
VymazatNakonec se o tom naučil mluvit s několika lidmi i manžel, a prospělo mu to podle mě taky, dokážou pak lépe některé věci pochopit.
Uf. Pro mě by na tom bylo nejtěžší to "nikomu nesmíš říct", zažila jsem to už v dětství a dospívání a to co přišlo potom, co jsem to někomu už musela říct, byla docela katarze. Přeju a doufám, že už je lépe (nebo aspoň stabilizovaně...)
OdpovědětVymazatTakže se vzájemně chápeme... (v tomto případě musím dodat - bohužel). V dětství to musí být ale o dost horší se s tím poprat.
VymazatO katarzi ani nemluv, ze mě to kdysi (v počátcích, kdy mě to mlelo úplně nejvíc) chtělo ven tak děsně, že jsem měla neustálé nutkání ke kašli, ani spát nešlo. Pak jsem se dostala k psycholožce, hodinu to na ní chrlila, další sezení zas a najednou bylo po půlročním kašli. Psychosomatika jak vyšitá.
Ale fakt je, že někteří lidi jsou uzavřenější a věci v sobě drží přirozeně - ale já mezi ně nepatřím, ty vrby prostě potřebuji.
Když onemocní slinivka a přestane produkovat insulín, nikdo diabetika neodsuzuje a lékaři mu nasadí insulin.
OdpovědětVymazatKdyž však selže hypofýza nebo šišinka apod. a přestanou vylučovat hormony, či naopak jich vylučují mnoho, nebo se porouchá metabolismus neurotransmiterů nebo metabolismus aminů v limbických oblastech mozku, jsou najednou všichni plni úsměšků a nemocný aby pojídání psychofarmak tajil.
Je to absurdní a vrcholně nesmyslné.
Milan
Ano Milane, přesně tak.
VymazatJá za sebe to cítím, že navíc právě duševně nemocní lidé potřebují paradoxně to pochopení nejvíc. Respektive, že zrovna u tohoto onemocnění ta stigmatizace může napáchat největší škody.
U depresí nebo maniodepresivních poruch (i vzhledem k tomu, že jimi trpívají někteří např. herci apod.) mám dojem, že už je společnost o dost vstřícnější, ale konkrétně u té schizofrenie mi připadá, že to bude ještě nějakou dobu trvat.
(Já tu dlouho nebyla, léta.)
OdpovědětVymazatNáročný období.
Moct o tom mluvit aspoň někde a aspoň s nějakými lidmi je super věc! Zvlášť když tomu předcházelo mlčení na všech stranách! Skvělý, když oba můžete.
Pracuju s lidma s duševním onemocněním a pořád víc se ukazuje a osvědčuje, že je dobrý spolupracovat nějakým způsobem se členy rodiny nebo s jinak blízkými - pár rodinných setkání nebo přímo rodinná terapie (ne jen že jeden člověk je nemocný a chodí si pro prášky jednou za pár týdnů a nikdy nic jinýho...).
Akorát v těhotenství nevím, jestli je dobrý to moc rozjíždět; to víš líp než já. Jestli je úleva moct promluvit s vícero lidmi kolem, tak to možná jako úleva teď stačí (?)
Ale nezapomínala bych na sebe! Mít nějakou podporu je nutný, to předchozí mlčení bylo asi spíš start pro napětí. Nasadit všechny zdroje úlevy, podpory, příjemnosti, když je teď u manžela období komplikovanější. A mít sama nějakou psychoterapii je taky dobrý; samozřejmě teĎ právě spíš podpůrnou, úlevnou, hledající třeba další zdroje úlevy a rozprostření starostí, kam se dá. Nebo něco jinýho pro sebe, když ne psychoterapii.
Držím palce manželovi, ať mu sedí medikace a začne působit a ať se s tím pak vyrovná, nojono, to není lehký. A ta stigmatizace je hrozná, ale zlepšuje se to. Pomalu. Víc lidí a organizací se o to snaží(me), je to lepší, ale pak přijde nějaký článek v médiích s nedobře volenými slovy... :(
Liško, díky za podporu. A máš v mnohém pravdu.
Vymazat