aneb Je horší prase v trase či splašený alarm?
Pravidelní čtenáři asi mají povědomí o mém vztahu k autu a řízení obecně.
Pro příležitostné návštěvníky přidám nápovědu:
Představte si, jak čtete následující dopravní rébus, sice trochu tušíte, že se jedná o vtip, ale přesto si v průběhu čtení onu situaci umíte živě představit, s daným řidičem mohutně soucítíte a jen si říkáte - "Kéž mě toto na cestách nepotká!", (i když ta velikost prasete vám připadá trochu divná, to zas jo)... 
Zdroj: Ústav pro duševně vysmáté, vložil Dalibor Jurik
Auto-obavy se mi dlouhou dobu dostávaly i do snů. Ale člověk je tvor přizpůsobivý a časem se otrká. Už mívám sny i jiné, a ne ve všech plivu plné hrsti vyviklaných zubů či si vyčesávám padající vlasy v hustých pramenech. Některé sny jsou požitkově příjemné, jiné čistě relaxační.
Asi nejpohodovější sen poslední doby byl ten, ve kterém jsem pozvolna usínala a v tom snu toho snu jsem cítila, jak se naprosto totálně uvolňuji a vtékám do polštáře, matrace a tak vůbec. Sice se mi v ten moment zachtělo jít čurat a po procházce nočním bytem bylo snové uvolnění to tam, ale už jen to vědomí, že něco jako spací nirvána se mi začíná po letech nespavosti dařit, bylo povznášející.
Pár dní nato jsem se zase ocitla v poměrně hodně relaxačním snu. Byla jsem v něm nějaká křehká éterická bytost pozvaná na nadpřirozeně skvělou hostinu (nejspíš tuším mohla být má předsvatební, protože jsem se na ní chystala doletět tak úchvatně, že se o mě všichni přítomní borci přinejmenším poperou...) a zrovna, když jsem se měla napít létacího makového odvaru a do toho pohádkového reje vznosně odplachtit ... ,
....
ozvalo se šílené,
hnusné,
odporně pronikavé
TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT...
"Co - to - do prčic je?!" už zcela neétericky ucedím.
"Nějaké debilní auto nějakého idiota, nejspíše..." ulevím si, páč mám kvůli němu po létání a speciálním makovém nápoji zvláště. Ovšem pak se náhle vyděsím.
"Nemůže to být náhodou moje?" bleskne mi totiž rozespalým mozkem celkem protivně vtíravá myšlenka.
V tu chvíli jsem okamžitě probraná a přemýšlím, jak se to vlastně pozná, čí auto že tak vřeští. Jsem si jistá, že děti bych svého času podle řevu poznala, ale auto? To fakt netuším. Ale když už jsem se do toho dumání dala, dojdu k docela dobrému nápadu, že takové šíleně-hnusně-odporně pípající auto u toho možná i bliká. Svižně (jak to jen v té rozespalosti lze) přiskočím k oknu zrovna v momentu, kdy hluk ustane.
Uff, to mi spadl kámen ze srdce, protože fakt nevím, jak v tomto případě postupovat. Jak se vlastně takové samovolně kvílící vozidlo vypíná? A vůbec, půjdu tam, auto pípající nebude moje a ještě to bude vypadat, že jo. To tak.
No nic, po násilném probuzení vykonám aspoň tu nezbytnou noční procházku bytem (ať mě už ani omylem nic dalšího nevzbudí) a snažím se na ten super sen zas navázat. Pomalu se uvolňuji, už o nějakém pípání skoro ani nevím a v tu chvíli se ozve zas:
TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT...
No mě snad trefí... Aspoň že už vím, jak zjistit, zda se to týká mě. Jenže než doskočím k oknu (ať vidím, to případné blikání), je zase klid.
Tak to je fakt v pytli.
Je to to moje? Není to to moje? Co mám dělat?
Přepadne mě deset sekund odvahy a říkám si "Že bych se přece jen do toho terénu vydala?"
Jak se na takový noční výlet k autu vůbec obléct? Vrhnout se do noci ihned - čili tak, jak jsem a řítit se v negližé sídlištní tmou naostro? Či se trochu zdržet a vzít si pod noční košilku aspoň kalhotky? Sakryš, tohle se člověk v autoškole nenaučí. Přemýšlím dál, bude případné úchyláky odrazovat spíš hrubý župan, či sportovní bunda? Než se tak v duchu proberu vhodnou obuví, účesem, dilematem použití řasenky a ještě několika důležitými detaily, další už zvuky se neřinou, mohu zůstat pod peřinou...
Zatímco poklid noční Ostravy nic již dávno neruší, ostatní obyvatelé přilehlého okolí poctivě chrní, ne tak já. Ještě nějakou chvíli spřádám všemožné scénáře. Otázka další totiž zní - proč to auto vlastně pípalo? A nenásilně se dostávám zas k teorii, že to přece jen mohlo být to moje.
V okolí hojně se vyskytující sběrači kovu nejspíš nějak zaslechli autobazarový odhad současné ceny mého vozu a jali se mě toho plechového závazku zbavovat. A aby ho mohli postupně rozmontovávat a snaživě odnášet do ne příliš vzdálených sběrných surovin, je úplně jasné, že museli začít zneškodněním alarmu. Tato myšlenka mě překvapivě uklidní, páč to nechutné pípání už nejspíš hrozit nebude a nakonec se i mi usnout podaří.
Ale ráno, hned po probuzení, se o znepokojivý noční zážitek podělím se synem.
hnusné,
odporně pronikavé
TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT...
"Co - to - do prčic je?!" už zcela neétericky ucedím.
"Nějaké debilní auto nějakého idiota, nejspíše..." ulevím si, páč mám kvůli němu po létání a speciálním makovém nápoji zvláště. Ovšem pak se náhle vyděsím.
"Nemůže to být náhodou moje?" bleskne mi totiž rozespalým mozkem celkem protivně vtíravá myšlenka.
V tu chvíli jsem okamžitě probraná a přemýšlím, jak se to vlastně pozná, čí auto že tak vřeští. Jsem si jistá, že děti bych svého času podle řevu poznala, ale auto? To fakt netuším. Ale když už jsem se do toho dumání dala, dojdu k docela dobrému nápadu, že takové šíleně-hnusně-odporně pípající auto u toho možná i bliká. Svižně (jak to jen v té rozespalosti lze) přiskočím k oknu zrovna v momentu, kdy hluk ustane.
Uff, to mi spadl kámen ze srdce, protože fakt nevím, jak v tomto případě postupovat. Jak se vlastně takové samovolně kvílící vozidlo vypíná? A vůbec, půjdu tam, auto pípající nebude moje a ještě to bude vypadat, že jo. To tak.
No nic, po násilném probuzení vykonám aspoň tu nezbytnou noční procházku bytem (ať mě už ani omylem nic dalšího nevzbudí) a snažím se na ten super sen zas navázat. Pomalu se uvolňuji, už o nějakém pípání skoro ani nevím a v tu chvíli se ozve zas:
TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT-TÝÝÝT...
No mě snad trefí... Aspoň že už vím, jak zjistit, zda se to týká mě. Jenže než doskočím k oknu (ať vidím, to případné blikání), je zase klid.
Tak to je fakt v pytli.
Je to to moje? Není to to moje? Co mám dělat?
Přepadne mě deset sekund odvahy a říkám si "Že bych se přece jen do toho terénu vydala?"
Jak se na takový noční výlet k autu vůbec obléct? Vrhnout se do noci ihned - čili tak, jak jsem a řítit se v negližé sídlištní tmou naostro? Či se trochu zdržet a vzít si pod noční košilku aspoň kalhotky? Sakryš, tohle se člověk v autoškole nenaučí. Přemýšlím dál, bude případné úchyláky odrazovat spíš hrubý župan, či sportovní bunda? Než se tak v duchu proberu vhodnou obuví, účesem, dilematem použití řasenky a ještě několika důležitými detaily, další už zvuky se neřinou, mohu zůstat pod peřinou...
Zatímco poklid noční Ostravy nic již dávno neruší, ostatní obyvatelé přilehlého okolí poctivě chrní, ne tak já. Ještě nějakou chvíli spřádám všemožné scénáře. Otázka další totiž zní - proč to auto vlastně pípalo? A nenásilně se dostávám zas k teorii, že to přece jen mohlo být to moje.
V okolí hojně se vyskytující sběrači kovu nejspíš nějak zaslechli autobazarový odhad současné ceny mého vozu a jali se mě toho plechového závazku zbavovat. A aby ho mohli postupně rozmontovávat a snaživě odnášet do ne příliš vzdálených sběrných surovin, je úplně jasné, že museli začít zneškodněním alarmu. Tato myšlenka mě překvapivě uklidní, páč to nechutné pípání už nejspíš hrozit nebude a nakonec se i mi usnout podaří.
Ale ráno, hned po probuzení, se o znepokojivý noční zážitek podělím se synem.
Ten se na mě po vyslechnutí s despektem podívá a utrousí něco ve stylu:
"Ale matko, ty přece žádný alarm v autě nemáš..."
Aha...
Tak hlavně abych na cestě do práce nepotkala to prase nebo vrtulník.
Moc pěkně popsané a navíc s výtečnou pointou! :-) Nevím, auto jsem nikdy neměl a ani neplánuji mít, tak spím docela klidně. Ale přesto když se naší ulicí rozezvučí alarm, vždycky mi letí hlavou, jestli jsem tomu nepřispěl nějakou svou neopatrností, třeba tím, jestli jsem moc zprudka neotevřel okno, čímž vznikla nezanedbatelná rázová vlna... :-)
OdpovědětVymazatNo, Čerfe, musím bez mučení říct, že mě to auto občas fakt drtí. Zatím je to velká časová pomoc, ale budu-li někdy bez něj, svět se určitě nezboří...
VymazatTé rázové vlně se musím smát, protože jsem v noci ještě přemýšlela, zda to taky nemělo co do činění s vlnou, pro změnu zvukovou - takové střídmé dozvuky ostravských Coloursů, neb pár hodin předtím to tady řízně produnili Midnight Oil :-)
A děkuji, pochvalný komentář mě opravdu potěšil.
Neřídím jako Čerf a vždycky jsem si myslela, že s autama jsou jen potíže, krom když potřebuji, aby mě odvezli, to se občas nějaká kára hodí. ;-) My teď máme úplně nové elektrické auto a taky žádný alarm nemá, ale pro jistotu jsem se zeptala syna. 8-) Vybroušený článek skvěle pobavil, ale ty zrušené sny, to je mazec. Mi je zase trhá na cucky naše psisko... ;-)
OdpovědětVymazatOby, díky :-)
VymazatDůležité, jak s autem nejsou potíže, když potřebuješ odvézt :-)
Jojo, informace o alarmu je nutná pro klidný spánek, to už nás teď lekat nebude. Ještě, že máme ty syny :-)
Sen, ani mi nemluv, tam se ještě mohly dít věci... ;-)
Já jsem s řízením skončila při poslední jízdě s komisařem v autoškole, kdy jsem málem smetla dvě popelnice a babičku (ale to jsem se rozparádila jen kvůli tomu, že mi byla vytýkána přílišná opatrnost, když jsem dávala přednost i zleva...) Každopádně se mi periodicky opakují sny, kdy se řítím jako pirát silnic po D1 a při předjíždění kamionu si uvědomím, že vlastně neumím řídit a zapomněla jsem, kde je brzda. Zatím jsem se do matrace nevtekla, ale čekám, že jednou proteče...
OdpovědětVymazatPsice, tak při takových snech na matraci opravu bacha! :-) Moje největší noční auto-můra je, že potřebuji zabrzdit a na ten pedál nedosáhnu a nedosáhnu, byť už mám nohu někde pod kapotou. A když už náhodou jo, tak nebrzdí a nebrzdí, brrr. Takže sice vím, kde ta brzda je, ale to je mi asi stejně platné jako Tobě u předjíždění toho kamionu ;-)
VymazatJak jsi zmínila popelnice a babičku, tak kdysi jsem takto za popelnicemi smetla málem vozíčkáře a jako přídavek i jeho psa, takže toto také plně chápu :)
http://nominek.blogspot.cz/2010/07/streda_9941.html
Vtipné! Dík za projasnění dne :) No jak tak čtu o tom autě, z toho mám trauma slušné. Máme ho necelé 3 roky (skoro až násilím vnucené), sice mám řidičák od 18, ale vůbec jsem neřídila, takže si dělala jízdy po 15 letech. Už se to trochu lepší, ale nějak se pořád bojím, v zimě skoro nevyjíždím (pokud není fakt sucho) a vůbec, za ty 3 roky už jsme 2x potřebovali odtah, protože nám chcípaly nějaké cívky nebo co to. A bourala jsem jednou, při couvání - do nemocniční zdi, odkud jsem zrovna odvážela muže po operaci kýly. takže rozřezán a otřesen :) Naštěstí to odneslo jen světlo a trochu kufr.
OdpovědětVymazatValkil, tak hlavně, že nemocnice stojí pevně :-) Já tak zkoušela otestovat jeden sloup v podzemní garáži a musím konstatovat, že to staví celkem odolně.
OdpovědětVymazatAle fakt je, že k autu mám velký respekt a ohledně psaní o něm se musím haltovat, páč mě traumatizuje docela pořád dost, potvora jedna :-)