Elegantní tankování

Hm, a taky jedno přání...

Ač nemám psavou a ani hravou náladu, nedá mi být až tak pozadu a fakt už letos nic na bloguje nevložit. Neb stále žiju, blog je jen v odpočinkovém stadiu (doufám) a ještě bych ho časem ráda zase rozhýbala ... 

  

Nicméně, opravdu mi psaní poslední dobou nejde od ruky, tak použiji starší kousek (né, že by byl až tak úžasný, ale prostě už je – a tím to vyhrál). A taky se mi zdá, že jsem tady už dlouho nepsala o autě, a to o autě v zimě, což si prostě nemůžu odpustit. Na oplátku zas můžu slíbit, že tomuto tématu tímto dávám vale, neb jest mi okolnostmi určeno přesedlat zpět na MHD... (a to už jsem přitom zvládla i to tankování, chjo)

   

-----

Takže, představte si loňský konec roku. Tuhou, třeskutou zimu, závěje málem až do výše ramen – a do toho ženu, která se cestou z práce odhodlá nabrat ještě nějakou tu pohonnou hmotu do svého vozu.

Jak vlastně tankuje taková dáma? Prudce elegantně. S noblesou. V rukavičkách.

Jak jinak?

   

Přijedu k pumpě, krásně si najedu ke stojanu, vypnu motor – a tentokrát NEZAPOMENU ťuknout na ten čudlík, co otvírá kryt nádrže. Elegantně vystoupím z vozu (i vzhledem k okolnímu náledí) a ještě elegantněji se vydávám k tankovací pistoli. Pravda, onu eleganci mi trošku kazí špatný odhad vzdálenosti při najetí ke stojanu, takže se spíše, namísto jemného vlnění boků, velmi neelegantně, skoro až potupně plížím bočním krokem mezi autem a stojanem, ovšem – drobným počátečním zádrhelem se nenechám odradit. Teď už to dokončím vše pěkně noblesně. Jak se na takovou dámu sluší. Takže to chce – ano – rukavičky. Než si jednu takovou apartní mikroténovou natáhnu, absolvuji ještě pár plazivých kroků zpět a vůz raději zamknu.

A již se mohu pustit do akce samotné. Ideálně by bylo dobré začít otevřením nádrže. Snažím se o to.

A nic, víko se ani nehne.

Stáhnu apartní mikroténovou rukavičku, proplazím se k předním dveřím, odemknu auto, vsoukám se částečně dovnitř, zmáčknu ťuplík od nádrže. Zamknu auto, plazím se zpět, snažím se otevřít kryt nádrže, rukavičku držím zatím ležérně v druhé ruce.

Zas nic. Zákon akce a reakce zde, zdá se, nefunguje.

Tak znova, přesunu se bočními přískoky vpřed, na eleganci už fakt kašlu, odemknu auto, vsunu se horní polovinou těla dovnitř (zadek ať si čouhá – je to chvilka pouhá) zmáčknu ten ťuplík, pro jistotu raději třikrát a tentokráte velice rafinovaně ... auto ne-za-my-kám, co kdyby zde byl ten zakopaný pes...

A – překvapivě – není. Opět nic.

Tak si říkám, zatímco bezradně přimrzám jednou částí zadnice ke stojanu a druhou k autu: „Tankování, milá dámo, tobě dneska není přáno!“.

A v tom mě to trkne! Přimrzám... Mrzne, až praští... Že by...?

Jo!

Opět beru do ruky klíče, ovšem tentokrát si odpustím boční přískoky, rukavičky i mačkání ťuplíku, nasadím výraz velkého drsňáka – a odsekávám... a odsekávám...

Heuréka! Po zarputilé likvidaci ledové krusty mezi kapotou a víkem nádrže mi již nic nebrání v dalším zápasu s takovým tím udělátkem na tankovací pistoli, co jakoby tankuje samo. Díky totálně zkřehlým prstům ono udělátko zkrotím zhruba při posledním litru, nicméně, hotovo. Teď už jen odmrazit zadek od stojanu a bez jakékoli špetky zbývající elegance zmrzle doškobrtat na pokladnu.

Ano, zima to před rokem byla opravdu krutá...

    

 

   

Nicméně, proč jsem sem dnes hlavně nakoukla?

No, abych vám do nového roku mohla popřát – ať se vám s lehkostí daří nejen tankování, ale celkově vše, do čeho se pustíte! (a záleží už na vás, zda to pojmete elegantně či s  přískoky – výsledek je to, co se počítá)

... a samozřejmě přeji zdraví, štěstí a pohodu!!!