„Ne, nemáš, neboj.“
„Mááám, já se bojím!“
„Neboj, nic se ti nestane, nemáš.“„Já se udusím.“
„Neboj, neudusíš, věř mi a vážně se neboj.“
...
...
...
A takto neúnavně pokračuje rozhovor několik hodin denně (i v noci, zajisté), neb dítě je přesvědčeno, že nepatrný (už druhý den každý) kousek jídla sklouzl do té špatné, čili koláčové, dírky.
-----
To jsem totiž v sobotu nakoukla
na hlavní stránku Seznamu a jak tak pročítám nadpisy, vidím mimo jiné: „Letní průjem: Víte, co na něj platí?“
Pche, říkám si, na to ani
neklikám. To se nám letos jistě vyhne.A mám pravdu. Vyhnulo se nám to.
Skoro celý jeden den...
---
Na jedné straně už relativně
klidně a mechanicky (bohužel důsledek časté praxe) sepínám dcerce vlasy, ať si
je nepoblinká, přidržuji kyblík, podávám vodu na vyplachování úst, měním
obklady na bolavé čelo, dávám opatrně po lžičkách tekutiny...
A na straně druhé se zas, jako
vždy, bojím a přeji si, ať už v sobě konečně, navíc v těch
mega-vedrech, trochu toho pití udrží...
A ještě si říkám, když vidím to
malé vyčerpané tělíčko – „Kéž by to raději postihlo mě, než ji!“
Ano, přání jest mi částečně
splněno, ovšem s přesností jako v onom vtipu, kde si slečna přeje: „Bože,
prosím tě o štíhlou postavu a tučné konto. A prosím, nepopleť to jako minule!“.
Jen si říkám, škoda toho
telecího, co jsem zrovna dnes měla k obědu...
No, snad se ho třeba, aspoň část
vstřebá – než to propukne naplno (ozývá se ekonom ve mě, zatímco poeta řeší téměř
Shakespearovskou otázku: Blít, či neblít?)
---
Jo, a k té „špatné dírce“ z úvodu –
fakt už druhý den nemůžu dcerce vysvětlit, že má jen krk podrážděný od zvracení,
což pak způsobuje ten nepříjemný pocit, který má, když polyká – a že jí opravdu veškeré jídlo
nepadá do „té špatné dírky“ a neudusí se. Skoro mě až leká, jak se k této
myšlence upnula a nejede přes to vlak. Ten zděšený pohled, který vrhá na každou
potravinu, kterou jí nabízím, mě vážně netěší.
Nicméně, to chce klid – bude líp!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.