sobota 23. září 2017

Dlouhé stráně

a jak na ně


Lanovkou či busem, rozhodně né klusem pod trasou lanovky, pakliže jste pohovky uvědomělé a rozpoznáte své schopnosti včas.
Pokud se zrovna nacházíte v nějakém zatmění mysli a myslíte si, že je třeba trénovat kardio vždy a všude, tak to tak už bude, že se přidáte ke skupině turistické a nedomyslíte okolnosti. Konkrétně fakt, že ona skupinka se skládá z lehoučkých atletických jedinců, kteří mají jako koníček běh, zatímco záloha podobně a hůř fyzicky vybavených kamarádek s výmluvou na děti zvolí cestu sedačkou vpřed.
Celá pěší skupina pak zažívá drobná traumata, vy nechápete, jak vám na prvním půlkilometru může někdo o celý kilometr utéct, neb sveřepě držíte své nejvyšší stoupající tempo až tak, že málem nestíháte dýchat, o nějakém pití, utírání potu z čela či kochání se přírodou ani nemluvě, zatímco skupina "kamzíků" s ohledy na vás jde volně a fakt netuší, kde to jako vázne... Ale protože je ohleduplná, tak na vás vždy někde chvilku počká, vy celí šťastní, že je máte na dohled, zrychlíte, těšíte se na vydýchání, načerpání tekutin a malé pokochání rozhledem, avšak sotva je máte na dosah, oni se vydávají na svůj další úprk strmě vzhůru. Absolutní pocit zmaru, ale nemůžete to vzdát a někde v klidu si pod nějakým tím drnem umřít, neb v první skupině hbitě pobíhá jedno z vašich dětí (to druhé, vzhledem k menší srdeční vadě, slibuje, že umře ještě dřív než vy, naštěstí kousky čokolády mu vždy těsně před skonem život na chvíli zachrání).
Ale ten pocit, když se vyškrábete na vrchol a zdoláte závěrečný kopeček před horním koncem lanovky, ten stojí za to! Protože teď vás po menší pauze čeká už jen pár kilometrů hřebenovky na Horní nádrž Dlouhých strání. A hřebenovky jsou fajn, to bude pohoda.
Teda většina hřebenovek je fajn. Tahle se k nim rozhodně neřadí. Navzdory horkému květnovému dni se brodíte sněhovými závějemi a dle sklonu kopce nad sebou očekáváte další lanovkovou trať. Zatímco dětem dolujete boty z bažin, přestáváte se v duchu posmívat důchodcům dojíždějících nahoru busem, ale hlavně pořád doufáte, že už - tam - přece - sakra - brzo - musíte dojít! Prostě konečně zastavit, odpočinout si, převléknout zpocené věci, občerstvit se, pokochat se výhledem, obejít si to vodní dílo...



Posledních pár kroků a jste v cíli. Leč původní plán lehnout si do trávy, sníst zbytky potravy a trochu se nahoře porozhlídnout bere za své. Stojíte pod kopečkem s balvany (čili na opačné straně od boudy s grogem či jiným život zachraňujícím občerstvením) a zatímco promrzlou rukou hledáte suchá trika, zjišťujete, že z původně naddimenzované svačiny zbylo pár drobků, o které je nutno se porvat s dětmi (taky holt chcete dožít aspoň část zpáteční cesty), dozvíte se, že jako nosič proviantu a náhradního oblečení stojíte za prd, páč prostě nemáte několikero suchých fuseklí (bot, kalhot, zimních bund...) po ruce a nějaká přehrada či výhled po okolí je zrovna v tu chvíli to poslední, co vás zajímá.
Zima, vítr, hlad a vyčerpání vítězí a po pár prodrkotaných minutách se namísto procházky kolem přehrady vydáváte úprkem k lanovce.  Na čemž se překvapivě všichni shodnete, kamzíky nevyjímaje. Ti si pouze cvičně střihnou závod s lanovkou cestou dolů a vy už jim jen, pěkně uvelebeni v sedačce, shora máváte (a jo, spravedlnost existuje, tentokrát pár minut čekáte vy na ně).

Výlet byl fajn, ovšem nejlepší byl rozhodně jeho závěr. Vyhřívaný bazén v chatě Brněnce vážně dost sednul.


Ale hlavně, zmařený výhled u Horní nádrže člověka nemrzí, když ví, že se tam za pár měsíců dostane zas. Tentokrát ovšem s pracovním kolektivem.
V něm se sice taky několik kamzíků vyskytuje, ale jsou tam i uvědomělí jedinci zvaní šéf,  a na ty je spoleh. Takže když ho, pod dojmem květnových zážitků, lkavě prosíte, ať vás pak  hlavně probůh NENECHÁ jít pod tou lanovkou pěšky (kdyby zas nějaký praštěný nápad zvítězil), jen vás konejšivě ujistí, že tohle by ho rozhodně nenapadlo,  když se nahoru dá jet busem. Takže vy máte už pěkně jasno, ke které skupině se příště přiřadit, můžete následující tři měsíce klidně spát a těšit se na ten výhled, který si tentokrát určitě pěkně vychutnáte.


Pokračování možná příště


7 komentářů:

  1. Mně se elektrárna moc líbila, psla jsem o ní kdysi i na blogu http://pvapenik.blog.cz/1606/precerpavaci-elektrarna-dlouhe-strane-aneb-je-libo-seriznout-kopec. Pěšky jsem nahoru nešel, ale z lanovky jsem to vzal přes údolí do Divokého dolu a na Praděd. Tak třeba příště, ještě se těším, že to jednou vezmu na koloběžce do údolí. Když už se zabít, tak stylově :-).

    OdpovědětVymazat
  2. Čerfe, mi se taky exkurze líbila, na článek se ráda kouknu, jen zde ještě chystám pokračování, tak snad pak nebudu moc ovlivněna :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Nomi, já myslím, že příště (když už máš teď natrénováno) budeš blahosklonně čekat ty na kamzíky, a až se jich prvních pár doplazí na dohled, vyrazíš zas dál, aby viděli, jaké to je! 8-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oby, tak já to spíš vidím, že příště se přidám k té skupině matek s menšími dětmi (jakoby přehlédnu, že to jedno moje je už o půl hlavy větší než já) a budu na kamzíky blahosklonně čekat na horním konci lanovky :-)

      Vymazat
    2. Nomi, o půl hlavy větší dítě se počítá jako bodyguard a nosič občerstvení a náhradních fuseklí. ;-) Koukám, že to už máš promyšlené do detailu, kamzíci budou koukat! :-)

      Vymazat
  4. Marcí, ahoj, dlouho, dlouho jsem Tě neviděla. Já, asi od té doby co bydlíme na vsi, jsem na ty blogy lempl, na svůj i na cizí. Každopádně moc zdravím a vzkazuju, ať se na to šplhání vykašleš, to nejni nic zdravýho, ne a ne! :-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Kasch, moc ráda Tě tady vidím, a prosím, zkus zas s tím blogováním popojet, ať už jsi na vsi, či ne :-)
      Šplhoun moc nejsem, takže neboj, s těmi kopci to o zdraví nebude :-)

      Vymazat