Covideník – část 1

Samota a hlad, 

v nose divný smrad… 

 

Pátek – den D

Po pracovně náročném období několika týdnů si v pátek odpoledne lehce čistím stůl od nánosu papíru a těším se konečně na pár dní dovolené. Protože už ji fakt potřebuji!

Asi hodinu před koncem pracovní doby mám nečekaný hovor.

Dcera byla vytrasována jako kontakt Covid pozitivní osoby, čeká ji čtrnáctidenní karanténa a zítra ji mám dovézt na testy…

Takže záhy také žhavím telefon, ať varuji téměř osmdesátiletou babičku, u které ratolest zrovna pobývá. Dceři i babičce vysvětlím, že než latentní zásobárnu viru odvezeme, tak ať jdou co nejdál od sebe, aby se hlavně, probůh, babička nenakazila!

Obě dělají, že chápou a jdou se separovat, načež babička v roztržitosti dojí po dceři polívku.

Mi mezitím odejde mozek. Pak, protože jsem veskrze praktická žena, načmárám něco jako pracovní závěť na žlutý lepítkový lísteček a jdu přemýšlet nad nutným nákupem. Naštěstí syn od pondělí odjíždí na tábor, takže nemusím zásoby propočítávat na osm osob, postačí pouze pro tři.

Něco chaoticky nakoupím a letím domů, kde mezitím manžel doveze i to latentně infekční dítě, které naštěstí vypadá velice zdravě.

Nicméně, vykutám všemožné zásoby desinfekce i roušky. Zatímco se podvědomě dítěte straním, to se zrovna chce ohromně družit a povídat a povídat. Mezipokojový hovor přes whats app odmítá.

 

Sobota – den D+1

Na testy vyrážíme hned ráno, ať to máme co nejdříve za sebou a život se může vrátit do běžných kolejí. Ale trochu to ve mě začíná hlodat. Nicméně dítě je velice zdravě vypadající a plné energie, tak pořád se může jednat jen o planý poplach a v podstatě nic jiného, než sms s negativním výsledkem nečekám.

Jak ubíhají hodiny a dozvídáme se zprávy o negativních výsledcích od částí shodně vytrasovaných dětí, přikrádají se pochybnosti… Co když… Pokud…

No, začíná mi to docházet, pokud vyjde dcera pozitivní, syn na tábor neodjede a vzhledem k celorodinné karanténě nás do týdne všechny sní…

Veškerou současnou, pravda trochu sníženou, kapacitu mozku věnuji na přípravu komplexního nákupního seznamu a vydávám se na největší nákup desetiletí. A pak ještě dvakrát na nákup dodatečný pro věci pozapomenuté…

 

Neděle – den D+2

Sms s negativním výsledkem už nevyhlížím, protože i bez ní vidím, že to propuklo. Teplota od rána stoupá, bolest hlavy, ucpané dutiny, ztráta chuti, bolest svalů a očí, divný čich (ne zatím ztracený, ale jiný)…

Poprvé v životě se nebojím jen o nemocné dítě, ale i o sebe, neb specialita uzavření do karantény s vysoce nakažlivou osobou je, že se cítíte jak žrádlo nachystané v kleci momentálně nacpaného lva a jen čekáte, kdy vás přijde v lepším případě očichat či olíznout, aby si posléze pěkně ukousl…

Pendlujete s namáčenými obklady, donášíte pití, jídlo, obměňujete chladivé podložky, kapesníky… a i při neustálé desinfekci povrchů a umývání rukou je vám jasné, že vám ten lev už funí za krkem…

Navzdory horečce a ostatním příznakům, marod neztrácí apetit, což je na jedné straně dobrá zpráva, na straně druhé – jak dlouho nám karanténu onen mega nákup pokryje? Myšlení je zcela zaměstnáno pouze dvěma záležitostmi, a to – strachem z nemoci a plánováním jídla. Event. strachem, že dojde jídlo.

Odpoledne volají z KHS a všem nám nařídí karanténu, nesmíme nikdo nikam! Usmlouvám aspoň občasné vynesení smetí, a to v roušce, ne výtahem a v nefrekventované časy. Můžeme si přebírat dovoz zásilek – nejlépe venku na dvoumetrovou vzdálenost, v roušce a vydesinfikovaní. Jídlo si máme zajistit přes známé, které se ale bojíme požádat o pomoc. Hrozba, že dřív než Covid nás zlikviduje hladový puberťák nebo morče, se stává reálnější…

 

Dcera je tímto oficiálně infekční od pátku, takže mám obavy i o babičku, která rovněž uvízla v karanténě.

Celkově, je to neuvěřitelný nápor na psychiku… Mám opravdu strach.

Jediný klad na tom všem je víkendové načasování, takže jsme naštěstí nestihli s nikým dalším přijít do kontaktu, a proto neuvrhneme do karantény další kvanta lidí a nikomu nezlikvidujeme dovolenou.

 

Pondělí – den D+3

V podstatě pořád měním dceři obklady, bojím se komplikací nemoci, řeším jídlo, mám strach o babičku…  Rutina. Tu vytouženou dovolenou jsem si pravda představovala trochu jinak.

Od středy si domlouvám práci z domu.

Dcera pořád pociťuje divný smrad v nose a mi se nedaří najít eukalyptovou silici. Ale cokoli je prý lepší než to, co pořád cítí.

 

Úterý – den D+4

Dceři je trochu líp, byť ještě hicuje i při relativně nižších teplotách a přidal se jí slabší zánět spojivek. Nejvíc ji trápí ucpaný nos a zuřivý bratr, který by ji nejraději nepustil z pokoje do dalších částí bytu, záchod nevyjímaje…

Jsem fakt unavená, moc jsem toho nenaspala a z toho stresu mě docela dost bolí hlava. Nebo z únavy. Nebo jsem fakt děsný simulant a už se mi daří pociťovat první příznaky korony. Nebo… No, to je jedno. Zítra jedeme na testy a uvidí se.

Po okamžitém oznámení karantény v práci nyní sleduji spoustu různých reakcí. Velmi mile mě překvapí pozitivní odezva pomoci a povede se mi přes obětavého kolegu Moudrého zajistit zásoby kváskového chleba. Nás to ohromně potěší a kolega Moudrý je za to spolupracovníky pasován do role hrdiny podniku a protekčně fasuje nedostatkové jednorázové rukavice.

Doma se večer strhne bitka o poslední banán.

 

Středa – den D+5

V podstatě už ani na testy nemusím, vím, že to propuklo… Bolest hlavy, teplota, neskutečná únava, i od očí…

Nicméně, vyrážím tam, a jak jsem nervózní z odběrů a všeho kolem, přehlédnu odbočku, za chvíli se mi Poruba spíš vzdaluje, než přibližuje a drandím si to na dálnici směr Opava… No, fungovat chytrá karanténa opravdu, jak bylo předkládáno, asi by to bylo přinejmenším podezřelé.

Pak už jen ten den zkouším přežít, teplota stoupá, je mi mizerně. Nepříjemný je divný smrad v nose, jakoby chemický (dcera si na to už nestěžuje). A vnitřní pocit pálení při dýchání… Bolest hlavy a očí to dolaďují. Přidává se bolest průdušek a strohá informace od syna, že zrovna nedávno snížili rizikovou hranici věku a už pár měsíců do té skupiny taky spadám. Některé dospívající děti ví, jak povzbudit a ovládají kouzlo načasování.

Odpoledne obdrží sms s negativním výsledkem babička. Aspoň že tak! Uff.

Na bitku o poslední jablko nemám sílu.

 

Čtvrtek – den D+6

Hovor z KHS mě nepřekvapí. Karanténa se prodlužuje o několik dalších dní.

Kolegové z práce nám i babičce zajistili nákup ovoce a zeleniny, takže riziko nyní hrozí jen ze strany nemoci… Přesto pořád promýšlím, jak to jídlo rozložit, ať nějak vyjdeme a nabízí se jediné řešení – až udržím oči a myšlenky, bude třeba potraviny nakoupit přes net.

Dceři je líp, a pro změnu donáší obklady ona mi.

Po letech beru nemocenskou a hlavní (a v podstatě i jediná) 3x zopakovaná rada od doktorky zní – v případě dušnosti volejte 115, což bezpochyby uklidní.

Manžela začíná bolet v krku a hlava.

Ohledně syna přijde sms s negativním výsledkem testu, nastává o stupeň vyšší teror – nechce se nakazit, takže pořád po bytě chodíme v rouškách a vše desinfikujeme, co síly stačí. Je jich ale málo…

 

Pátek – den D+7

Manželovi volá KHS pozitivní výsledek. Syn odmítá vycházet z pokoje a kohokoli potkávat. Nevadí mu ovšem, že chystám jídlo.

Jídlo.

Drzejší z morčat svým osobitým parkourovým stylem přeskakuje ohrádku a snaží se mě kousat do nohy, protože předstírá hlad.

Odvážný kamarád nám dováží nákup z lékárny a mi se povede přihlásit do itesca, ale na vytvoření objednávky zatím nemám nadbytečnou kapacitu, neb to málo částečně funkčního mozku, co se mi daří dávat složitě dopoledne dohromady, padá na akutní pracovní záležitosti, které jdou opravdu ztuha. Jako neskutečná profesní výzva se mi zrovna jeví i pouhé pročištění pošty. Je to TAK náročné! Kompetentnější práci odsouvám na víkend, pak na pondělí, ale až v úterý se nějak podaří mozek z části nahodit.

K bolavým průduškám se přidává dušnost a myšlenky zamotané v zajišťování stravy, jídla, pokrmů a sena, jsou střídavě nahrazovány zvažováním, kdy je ještě dušnost udýchatelná a kdy by se teda měla volat ta rychlá. Mám v tom jasno. Protože první článek, který na mě v karanténě vyskočil, byl o vyšším množství úmrtí pacientů hospitalizovaných, prostě to po pár hodinách rozdýchám, což se na několik následujících dní stane novou rutinou. Při jakékoli činnosti se nezadržitelně potím a jen za dopoledne se převlékám pětkrát.

Aspoň, že dceři už je lépe.

 

Sobota – den D+8

Protože přesolím maso tak mohutně, že nás ostatní štípe jazyk, dceři se díky tomu podaří ucítit aspoň minimální chuť pokrmu. Oproti tomu já konečně přestávám cítit ten divný smrad při dýchání (což s přesoleným masem nesouvisí).

Manžela krom hlavy bolí ukrutně v krku a o synovi víme jen díky mizejícímu jídlu.

Zásoby ovoce a zeleniny se začínají tenčit.

Babička nahlásí únavu a bolest hlavy. Sakra, takhle nám to všem začínalo… Protože jsme byli vytrasování jako rodina, měli jsme ji na testy dovézt my. Sice jsme se rozdělili na etapy a babičku na starost dostal manžel, kterému v té době bylo ještě dobře, přesto mi dochází další díra v systému – pokud to nechytila minulý pátek od Lucky, mohlo se to povést od nás, při cestě na testy.

 

Neděle – den D+9

Zatímco dceři už otrnulo a je nutno ji v aktivitě mírně brzdit, mi je za celý týden nejmizerněji, a to nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Vedení firmy se v pátek odpoledne probudilo z letargie a navzdory pravidlům GDPR nahnalo s odvolávkou na mě část spolupracovníků povinně na testy, takže teď jen čekám, zda budu mít (byť nezaviněně) na triku zavření části firmy, či ne. Fakt, že se mi „povede" uvařit nejhorší oběd posledních deseti let, oproti  kterému včerejší přesolenost byla v podstatě kulinářský majstrštyk, je už jen „třešnička na dortu“. Jsem dole až tak, že teoreticky by to mohlo být dobré místo k odrazu ode dna. Po rozdýchání dušnosti jdu teda na to.

Posbírám veškeré zbytky sil a... Ano, povede se mi dokončit objednání ovoce, zeleniny, jogurtů a kvanta dalších potravin přes net! A to se v dané situaci sakra počítá!

Počítá... Počítání…  Hm, pro odreagování si zkouším spočítat počty nahlášení adresy do chytré karantény – a co lepšího se může stát, dostávám chuť zase psát.

 

Pondělí – den D+10

Žádná výrazná změna, únava, dušnost, bolest na hrudi. Manželovi ustupuje bolest hlavy a synovi mírně opadá strach z nákazy, takže s námi občas už komunikuje. Nejvíce ho zajímá, kdy dovezou to jídlo. Nejen jej, v očekávání jsme všichni, morčata nevyjímaje.

Lucka odpoledne zabíjí čas opalováním se u okna, což je smysluplná náplň na dvě hodiny denně a zanedlouho vypadá, jak od moře. Já chodím chytat vitamín D ráno na balkon, takže levou polovinu přední části těla mám po čase o něco opálenější než tu pravou. Záda naopak. Což ovšem při mém fototypu není až takový nesoulad, málokdo si toho časem všimne.

Povedlo se mi uhájit poslední kousek okurky pro morčata na snídani.

Babička hlásí, že už je jí dobře. Asi to byla jen únava, uf!

 

Úterý – den D+11

Tesco nám doručuje nákup, takže prožíváme něco jako svátek. Na ovoce a čerstvé pečivo se vrháme jak kobylky a mi je jasné, že do pár dní objednávám znova.

Pouze při mytí vlasů mi v ruce zůstane nezvykle velký chumáč těch vypadaných. Jak to tak bývá, zrovna se na hlavní stránce objeví článek o tom, jak covid způsobuje i padání vlasů. No, tak to teda ne! Tohle si prostě líbit nenechám a jako správná žena činu se rozhodnu najít loni koupenou hennu, protože k oživení barvy vlasů se už nějaké dva či tři roky chystám a čas akce pomalu uzrává.

 

Středa a čtvrtek – dny D+12 a D+13

jsou víceméně rutinní, nijak nevybočují. Děti jsou v pořádku a toužebně očekávají konec karantény, manžela bolí pořád stejně ukrutně v krku, já rozdýchávám návaly dušnosti a kvůli pocení stále měním domácí outfit x-krát denně.

Dny v podstatě mají svůj řád: snídaně – propocení pyžama – přemýšlení co vařit – posezení na balkóně – propocení trika – nacpání pračky – propocení pyžama – vaření – propocení pyžama – věšení prádla – propocení pyžama – promýšlení nákupu – rozdýchávání dušnosti…, to vše prokládáno poleháváním a den uteče, jak voda…

Občas se nostalgicky směji plánům první soboty – každý den cvičit a dát byt do pořádku. Zatím mě bolí paže i při věšení prádla a v bytě to vypadá, jak po nějakém nezřízeném nájezdu kočovníků. Ale to jsou malé věci. Máme dostatek pyžam i jídla, a to je hlavní!

Pokračování

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 24/7 - 6/8/2020