Covideník - část 2

 

Tady si tak trochu shrnu,
jak končíme karanténu

 

Pátek – den D+14

Babička, po menší anabázi s objednáním, vyráží MHD na kontrolní testy. Ty se v této nemocnici, kde lze na ně v rámci vytrasování výjimečně přijít i po svých a není nutno vlastnit vozidlo, dopoledne neprovádí a nepotkat na daném místě uklízečku, potřebné informace by nezískala. Odpoledne vyráží na cesty teda podruhé a heuréka, hned večer obdrží sms s negativním výsledkem. Karanténu opouští jako první a my ostatní začínáme vidět světlo na konci tunelu. 

Ještě jsem děsně unavená a připadám si jak zpráskaná, ale přestávám pociťovat takové divné pálení sliznic. Časově to odpovídá možnému konci covidu, teď prý by měla nastat fáze čištění organismu, která trvá pár dní a není radno ji podcenit.

 

Sobota – den D+15

Manželovi začíná být na rozdíl ode mě dobře, takže veze na kontrolní testy Toma on. Odběrové místo prošlo za ty dva týdny proměnou. Přibyly tam i odběry pro samoplátce a na těch je, i v sobotu, docela solidní fronta. Naštěstí u odběrů přes pojišťovnu to i nadále docela odsýpá.

Na testy vyrazili i ostatní z původní vytrasované skupiny, kteří měli ty první negativní. Informujeme se o výsledcích. Zatímco jedněm rodičům zapomenou sms s výsledkem odeslat a informaci získávají pracně přes lékaře až v průběhu týdne, mi přijde zpráva o Tomově negativním testu pětkrát – třikrát formou sms a dvakrát e-mailem. No, proč ne.

 

Neděle – den D+16

Úžasný den plný očekávání. Dětem skončila karanténa a má dorazit další nákup z Tesca. Zatímco Tom hned vyráží na výlet s kamarádem, Lucka zjišťuje, že nemá s kým jít ven, protože se jí kamarádky bojí. Jde se opalovat k oknu.

Poprvé od začátku propuknutí příznaků mám pocit, že jsem unavená z únavy a že mě to neskutečně štve. Cítím, že by to mohl být ten očekávaný obrat k lepšímu a těším se na konec karantény, který už nevidím tak vzdáleně.

 

Pondělí – den D+17

Tom cestuje, manželovi je už dobře, Lucka se domlouvá se skupinkou kamarádek z karantény a mi ustoupily teploty. Sice se ještě zpotím i při výměně sáčku do odpadkového koše, ale užívám si rozkoše, že některé činnosti už ustojím bez nutnosti se neustále převlékat. Jen ta bolest na hrudi, dušnost a kašel se mě drží jak klíště, únava už je snesitelnější.

 

Úterý – den D+18

Vše při starém. Pobaví mě rozhovor s kolegyní, která na testy pro samoplátce šla do stejné nemocnice, jako babička. Nepotkat tam uklízečku, tak dané odběrové místo nenajde.

Posledních pár dní si připadám ale neskutečně šedě. I když mám ráda svou přirozenou barvu vlasů včetně několika proužků přírodního melíru začínajících šedin, nějak se z nich najednou vytratila jiskra a záře kolem tváře je tatam. Ačkoli je mi protivný smrad henny samotné a opravdu upřímně nenávidím vymývání toho blátivého přípravku, což se kór u dlouhých vlasů zdá být nekonečné, po dvouletém odhodlávání jdu do toho, pouštím se do hennování. A stálo to za to. Původní barva zůstala, jen dostala ohromný šmrnc, ztratila nádech unavené šedi a vlasy mají zpět svůj lesk. Je fajn přestat se lekat svého o dvacet let staršího obrazu při míjení zrcadel.

 

Středa – den D+19

Protože je manžel už několik dní bez příznaků, jedná se o jeho poslední den karantény. Informuji o tom doktorku a do e-mailu přidávám zmínku, že se pořád necítím dobře. Přijde mi strohá odpověď od sestry, že nemocenská teda trvá. Doktorka má nejspíš dovolenou.

 

Čtvrtek – den D+20

Už jsem v karanténě jen já, takže si docela oddychnu. Od počátku jsem měla obavy o morče, které má dlouhodobý problém s tlapkou a neměli bychom s ním jak dojet na veterinu v případě nutnosti, což teď už lze. Morče ale stále akčně parkurově zdrhá z výběhu přítahem břišákú a pak přeskokem (převalením zadku) snožmo, dožaduje se jídla a vypadá v pohodě, takže i to jsme zdárně ustáli.

 

Pátek – den D+21

Jako každé ráno se morčecí sestry poperou o přesně napůl rozdělenou snídani. Zatímco já ještě ležím, z obýváku manžel hlásí, že Pusa má asi zas něco s tlapkou, že jí teče krev. To se občas stává. Někdy pár kapek, někdy skvrnka velikosti mandarinky. Většinou pomohlo zabarvit kousek její tlapky a kus mých rukou genciánkou.

Ne tak dnes. Téměř bezvládně leží v obří kaluži krve. Snaha trochu ji povzbudit kouskem okurky nezabere (jen teda její pažravá sestra se raduje z úlovku hned poté, co zbodne svou porci). I když je šance minimální, přesto rodinka okamžitě vyráží na veterinu, toto morče nám svou akční drzostí a bojovností přirostlo k srdci, a i jedno procento naděje na záchranu stojí za to!

Jakmile odjedou, pustím se do čištění výběhu a chvíli na to, po krátkém telefonátu, i do důsledného umývání klece. Skláním se nad vanou, předepírám obří krvavou skvrnu z podložky, poté čistím mříže i vaničku…  Sprcha stříká na morčecí ubikaci, slzy mi kanou po tváři a po těle mi crčí pot.

Odpoledne se mi vrátí teplota, bolest hlavy a zesílí dušnost. Nedokážu odhadnout, zda je důvodem psychika či nezvykle náročná hodinová aktivita při kultivaci výběhu pro zbylé morče.

Lucka má předběžně domluvenou návštěvu u kamarádky s možností přespat u její babičky. Po upozornění, že já jsem ještě v karanténě, ale tato možnost padá. Lidi se nás zatím bojí, ale chápu je. Děti taky ještě na návštěvu k babičce pro jistotu nepouštím.

Aspoň se s Luckou věnujeme malé morčecí pozůstalé, ať steskem nepřestane žrát a neumře taky. No, nechuť k jídlu jí očividně nehrozí. Ale zatím se k nám, krom krmení, točí zády a ukrývá se v rohu klece.

Celkově je to dost mizerný den.

 

Sobota – den D+22

Truchlení pokračuje, ráno si na blog napíšu poslední rozloučení s Pusinkou a pak si zkouším spravit náladu čtením oblíbených blogů, které ještě žijí.  Bohužel zjišťuji, že části z nich zbývá už jen posledních pár dní existence, protože končí doména blog.cz. Škoda.

Připomene mi to rozprášení úžasné komunity na bloguje.cz před osmi lety, což pochmurnou náladu spíš přiživí. Ale co, i pošmourno k životu patří, tak to nechám volně plynout.

 

Neděle – den D+23

Z toho sociálního odloučení už začínám blbnout a nevypovídanost se projevuje mimo jiné v délce mých komentářů, které začínají vydávat na samostatné články. Zatím mi holt vyhovuje spíš písemný kontakt, při telefonátech se zadýchávám a kašlu, takže se mi obvolávat známé prozatím moc nechce...

Morče Míša už je asi z nejhoršího venku. Přestává zalézat do rohu klece, ve výběhu si už lehá co nejblíž k nám a zvědavě vše zas pozoruje.

Jen mě se od pátku drží ta teplota a ani ostatní příznaky zatím nemizí.

 

Pondělí – den D+24

Mám pocit, že to, co mě trápí, už není přímo akutní infekční fáze covidu, ale nějaké přidružené potíže. Cítím se jinak než první dva týdny, leč stále docela mizerně, protože teploty běžně nemívám, a když ano, tak jen dva, max. tři dny v počátku nemoci – a nyní se mě fakt drží s malou pauzou už tři týdny. A přestože nejsou vysoké, bohužel patřím k těm, co i při 37 st. Celsia mají problém fungovat.

Podle příznaků – bolest na hrudi, kašel, dušnost, únava a teplota mi to připadá, jako lehčí zápal plic a snažím se zkontaktovat doktorku. Dovolat se nelze, vycházet zatím nesmím (na zdrav. zařízení se karanténa vztahuje zvláště), píšu jí aspoň mail.

Večer si uvědomím, že se mi poprvé po delší době povedlo přečkat den bez návalu dušnosti. To je fajn. Teď už se to určitě brzo přehoupne!

 

Úterý – den D+25

Dopoledne mi volá doktorka a sděluje, že se jí ty mé příznaky nezdají a že mě nechá hospitalizovat na infekčním oddělení. To vážně a opravdu nechci! Určitě s tím doma tři týdny tak nebojuji jen proto, abych ke konci jela s oslabenou imunitou nachytat nějaké další bonusy sídlící na infekčním. Nabídku s díky odmítám a říkám, že bych spíš potřebovala navštívit nějakého odborníka, že si nemyslím, že bych už byla nakažlivá. A že se mi včera konečně dušnost vyhnula.

Objedná mě teda na další den na testy.

Odpoledne mě zas přepadne dušnost, teplota i ostatní příznaky trvají.

Dceři tím kašlem už začínám lézt na nervy a syn oznámí, že už má té neustálé dezinfekce a umývání rukou fakt dost, protože se mu z toho udělal puchýř na prstě a další se klube. Takže na nějaký posun ve stávající situaci se všichni upřímně těšíme.

 

Středa – den D+26

Testy. Co dodat. Tento zážitek, si vysloužil samostatný článek.

Zatímco ve zprávách titulky hlásají, kterak se v Praze na odběrných místech tvoří ohromné fronty a k tomu je přiloženo video s řadou v délce celých pěti lidí, v Ostravě je před vjezdem do testovacího centra kolaps dopravy, neb dvouhodinová popojížděcí fronta krom blokace autobusové zastávky zasahuje až do křižovatky k hlavní cestě.

Po příjezdu domů jsem úplně vyplivaná a celý den proležím, naštěstí večerní sms mi dává naději ty potíže řešit.

Karanténa mi právě skončila! Hurá!!!

Jen synův puchýř na článku prstu se od počátku týdne nějak rozjel a rozmnožil. Hřbety rukou má plné boláků (nejvíce u nehtů), čili to bude nejspíš nějaká hodně urputná alergie, takže ho obratem objednávám na kožní, která má nyní dovolenou a bude k dispozici až v pondělí. Jak na potvoru na mě na netu mezi hlavní nabídkou zrovna naskočí článek týkající se covidových prstů. Dám se do vyhledávání podrobností. Většina obrázků se týká prstů na nohou, ale ten s prsty na rukou vypadá dost podobně. No bezva, tak to nám zrovna chybělo…

Předchozí část

Pokračování

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 7. 8. - 19. 8. 2020