Nesmysly se smysly

či Smyslové nesmysly? 

Prostě vše funguje, jak má...

 

„Mami, ty fakt vůbec nemáš prostorový odhad.“, sdělí mi během chvíle už asi potřetí lehce škodolibě dcera, a to jsme téměř ještě ani neopustily místo činu. Zítra to asi jejím přičiněním bude v novinách, tipuji, když sleduji, jak se těší, až to na mě napráská Tomovi, babičce a nejspíš i popelářům či sousedovic jorkšírovi, pokud je náhodou potkáme.

Přitom, já to o sobě dávno vím, jen jsem to poslední dobou vztahovala převážně na řízení, parkování zvláště.

To tak člověk vezme před svátky dítě na vyzkoušení a koupi jedné z objednaných bund a cestou zpět se jen na moment zastaví v parfumerii. Cílem sice nebylo ověření čichu, leč potvrzeno, vše ok. Omylem na sebe klasicky stříknu největší dávku zrovna té voňavky, co mi nevoní, což vskutku rozpoznám bez veškerých pochyb. Fajn, takže se máme k odchodu a z obchodu elegantně vycházím. Mám teda v plánu elegantně vyjít, jen ke konci uličky se mrštně vyhnu další čmuchající dámě. 

A pak už jen, jako ve zpomaleném filmu, sleduji, kterak se kácí celá zásoba kosmetických palet s líčením. Pekelně drahých tipuji, a má pravačka mimoděk vyvine kosmicky závratnou rychlost, kterou tu horní paletu zachytí, zatímco ty ostatní kalkulačka v hlavě bleskem vyhodnotí jako neškodné, neb jsou zabaleny v obřích papírových vánočních baleních. Ano, těch, které v úrovní holení vyčnívají  víc než čtvrt metru do už samo o sobě nepříjemně úzké uličky.

Prodavačka se mnou rezignovaně ty obří krabice zas aranžuje jako past na další zákazníky, zato dcera chvíli dělá, že mě nezná a záhy se dozvím, jak strašně moc to bylo trapné. Jako fakt hodně! Hlavně teda pro ni, kdyby to náhodou někomu nebylo jasné.  

Cha, a to se mnou o dva roky dříve nebyla v potravinách, kde jsem pozvolnou chůzí sejmula regál Johnnieho Walkera. Kousek před přeplněnými pokladnami, samozřejmě, abych náhodou opět neměla malý počet diváků. Tehdy ty bleskové počty byly horší, během nezadržitelného pádu mnoha lahví zlatavého moku jsem jen bezmocně v duchu redukovala rozpočet na tehdejší dárky a přemýšlela, zda tu kalamitu aspoň z části pokryje pojistka.

No, pokryla a naštěstí ani né ta moje, nýbrž přímo v obchodech jsou na některé typy zákazníků prozřetelně vybaveni. A tipuji, že ani tehdy jsem nebyla jediná, neb vedoucí prodejny ten závan whisky linoucí se obchodem ponejvíce komentovala slovy, „No, jen dement pro flašky alkoholu vymyslí vratký papundeklový stojan, to i ta Kofola ho loni měla kovový…“

Takže jo, Luci, ten prostorový odhad prostě nemám i mimo vozidlo, ale zkus to, prosím, už přestat řešit.

 

Ono to je totiž i tak docela profláklé. 

Pár dní nato chvilkově vyměním home office za šichtu v kanclu a mimo jiné se od kolegy hned dozvím. „Ahoj Nomi, jsem si říkal, že budeš asi v práci, jak jsem viděl to "originálně" zaparkované auto…“.

No, obecně se o tom mém prostorovém nesmyslu prostě ví a hlášky o vytváření nového parkoviště půl metru od obrubníků mě nerozhodí, neb právě dnes na to mám i ospravedlnění:

„Si představ, normálně vyjíždím ze sídliště a najednou plno aut v protisměru, tak dám přednost poprvé, podruhé, no – a potřetí, už víc v kopci, asi jsem nějak špatně zařadila nebo co, šíleně mi řve motor. Tý jo, jsem se tak lekla, že jsem zas něco odvařila, ten rachot byl fakt brutální. Děsně mi něco připomínal… Motor mi řval skoro jak vrtulník.

… Který se teda pár sekund na to, zcela záhadně a nečekaně, objevil kousek nade mnou…

Tak bych řekla, že dnes je to mé letadlové parkování zcela pochopitelné, když jsem statečně řídila auto s motorem helikoptéry…"

 

Vlastně ten sluch nemám až tak špatný, pomyslím si, neb jsem ten vrtulník poznala o chlup dřív, než se mi dostal do zorného pole. Co mě ale večer fakt mate je skutečnost, kterak mi divně zní upozornění přicházející z telefonu v nočním režimu. Bziká to docela jinak, ale hlavně dost často. Že by mi zrovna dnes před spaním chodilo jedno připomenutí za druhým? To se mi nezdá. Najednou zvuk zesílí a bzikavé vibrace se z nočního stolku ozývají pravidelně a trvají déle. Zkontroluji telefon, a ten nic. Vůbec to nechápu. Co mi v tom nočním stolku tak může bzučet?

Sakryš, že by nějaké samovolně zapnuté vrnítko? Nenápadná stížnost na přetěžování nebo signál, že jsou hračky naopak zanedbávány? Jak se to optimální využití vlastně pozná?

No nic, jdu to prozkoumat, otevírám noční stolek a chci se vrhnout do pátrání zrovna v momentě, kdy mi do ložnice vchází syn s telefonem z pevné linky v ruce a se slovy, že hledá mobil, který si u mě asi zapomněl. Uf, tak to bylo zas o fous. A vzpoura strojů zatím očividně nenastala…

 

Takže si myslím, že nejen čich, ale i ten sluch mám relativně v pořádku. Stejně jako chuť, což se projevuje zejména anti-nechutenstvím, a nejlépe by se to dalo asi otestovat při stoupnutí na váhu. Ovšem do toho nyní nejdu, to by mě ještě mohl začít šálit zrak…

A zrak prý tvoří téměř 50 % informací, které smysly vnímají, takže tohle, kór po svátcích, rozhodně pokoušet nebudu...

-----

PS: Při dokončování článku jsem natrefila na několik zrak šálících obrázků - najdete je zde. 

Optické klamy mám docela ráda, asi nejvíc mě na netu baví test s tanečnicí. 

Většinou se mi otáčí na pravou i levou stranu střídavě, stejně tak i dnes. A jak se zrovna otáčí vám, milí čtenáři? Klidně se podělte o výsledek v komentářích. :-)

Přikládám ilustrační obrázek tanečnice:

(pokud si s ní chcete "zatančit", klikněte na odkaz výše nebo zde)

Zdroj obrázku: Ing. Jan Fábry, Ph.D. (vse.cz)