sobota 27. června 2009

Dobrá rada nad zlato

Komu se nelení, tomu jde kojení... Nebo taky ne...

 

Před narozením prvního prcka jsem zhltala téměř vše o porodech, předporodní přípravě, poporodním stavu, péči o mimušáky a hlavně o kojení.

Kdo by taky nechtěl kojit, že? Zvlášť v dnešní době, kde na vás všude vykukují články o tom, jak je mamimlíko pro mimuško nepostradatelné...

 

Takže, teoretickou přípravu jsem neodflákla. Ovšem, i přes veškeré nasoukané informace, prala jsem se s tím vším děsně.

Po neplánovaném císaři, zmožená, bolavá, dítko velikosti předškoláka, hladové až běda... Nejdřív nic (výčitky, chudáček umře hladem), pak nalitá, zduřená maxiprsa. Popraskané, rozdrcené bradavky, teplota... No, nutno podotkout, že jestli teoretická příprava k něčemu byla, tak jen proto, abych si potvrdila, že to vše, čemu jsem se chtěla vyhnout, mě postihlo v míře hojné. Kdybych psali, že při kojení může žena mít problémy s prostatou, měla bych je...

A do toho všeho „dobře" míněné rady. Od tchýně. Protože ona to všechno ví. Kojila naposledy před zhruba třiceti lety. Tak kdo by to taky mohl vědět líp, to dá rozum... Ona kojila co tři hodiny. Přesně. A já? Naprosto skandální. Já kojím častěji. Co když to chuďátko malé (5 kg rovných porodní váhy, stisk dásní cca 4 atmosféry) překrmím.

 

Fakt, že chuďátko malé má apetit jak Otesánek a překrmit se rozhodně nedá, neboť jsem s to vyprodukovat množství stěží dostatečné na jeho chvilkové ukojení, nepřijímá. Fakt, že chuďátko malé nepřibírá zdaleka tolik jako vrstevníci, nepřijímá. Fakt, že kojit se má tak často, jak dítě potřebuje, nepřijímá. Stejně tak dalších asi sto různých argumentů. Neobstojí ani v knize psaný text, že kojené dítě se překrmit nedá.

 

Ona přece ví, že kojit se má co tři hodiny. A basta.

 

Novou životní náplní se jí stane sledování frekvence mého kojení. Je to velice vděčné téma. Vydrží ho doma probírat hodiny. Postupně jsou zapojování i další členové rodiny. V momentě, kdy manželovi volá bratr, aby zjistil, kolikrát jsem ten den kojila, to nevydržím a začínám řvát... Ale není mi to nic platné. Řeší se to stejně. Teď akorát bez aktuálních informací o frekvenci...

 

Jako prvomatka, navíc poměrně nevyspaná, jsem plná pochybností. Pochybuji úplně o všem. A díky starostlivé tchýni asi nejvíc o tom kojení. Výsledek se brzo dostaví. Dítko řve o něco víc než dříve. To asi tím, jak mu odtrhuji prso od pusy, aby se chuďátko náhodou nepřepilo...

Vypěstuje si docela solidní reflux. Jakmile se totiž dorve k prsu, začne (ze strachu, aby mu ta děsná matka to jídlo zas nevzala) táááák zuřivě chlemtat a hltat, že spolyká všechen okolní vzduch. Ten má hned dole v bříšku. Jakmile si brkne, vyletí to pracně zhltnuté mlíčko z bříška ven. To se mi podaří vychytat, nechávám mimušáka odbrknout hned v první minutě pití a pak to celkem jde...

Snažím se pochyby ohledně kojení nebrat na zřetel. Vydrží mi to většinou do dalšího dotazu, jak často jsem kojila...

 

No, nakonec se k nám dostane  rada i z jiného zdroje. Zkoušíme test sytosti. Po kojení připravíme 5O ml mlíčka. Když se ho mimi skoro nedotkne, je syté. Když vypije tak 30 ml, potřebuje příkrm. Náš malý Otesánek padesátku vytáhne na jeden zátah. Takže od dvou měsíců dokrmování (Nutrilon), od čtyř měsíců kaše, pak příkrmy a v šesti měsících jsem o mlíko přišla.

Prostě měl hlad...

 

 

A proč to vlastně píšu. Ani nevím. Původně to měl být lehce humorný článek o kojení mé dcery.

Ale asi to chtělo ven.

 

A taky jsem chtěla poděkovat tchýni.

Za rady.

 

Hlavně za ty, které si při mém druhém kojení nechala pro sebe...

 

10 komentářů:

  1. pediatrička se mě při třetím dítěti ptala, jak často kojím. Chvíli jsem na ni rozpačitě hleděla (a styděla se říct, že netuším, protože to nesleduju - prostě kojím, když kojím...) a ona se zeptala: \"každé tři hodiny?\" já v duchu bleskově dělila, že to by znamenalo tak osmkrát za den, odhadla jsem, že kojím tak patnáct - dvacetkrát a řekla, že ne, že spíš co hodinu, hodinu a půl... A ona jen pokývala hlavou a na to už nic... Měla ses tchyni taky zeptat na názopr pediatričky a pak se s ním pokaždé neprůstřelně zaštítit.

    OdpovědětVymazat
  2. Manželko, musím říct, že na pediatričce teda taky dost hodně záleží. U syna jsem bohužel zvolila špatně, a to stejný typ jako tchyně - kojí se co 3 hodiny a basta... Syn se jí zdál velký... Ve čtyřech měsících si uvědomila, kolik vážil při narození... No, comment.

    Pak jsem změnila doktorku a u dcerky absolutně pohodový přístup... Žádné deptání, spíš podpora... Je to všechno hodně o lidech, v jakékoli profesi...

    OdpovědětVymazat
  3. Co se týče tchyní a jejich rad, tak si vždycky vzpomenu na kamarádku, která mi říkala, že tychyně holt tu pověst mají celkem oprávněně. Asi nám ty jejich řeči musí být jedno.
    Třeba manželka mýho otce, když mě vidí kojit, tak pokaždé zalituje, že svoje děti kojila podle tehdejšího \"nařízení\" co tři hodiny, ať řvaly jak chtěly. Taky je nekojila moc dlouho...
    Jinak moje pediatrička se zajímala nedávno o to, jestli kojím v noci. Prý už Horst v jeho věku \"nemá nárok\". No, zalhala jsem...jinak je v pohodě. Co se týče odstavování, tak říkala, že musím počkat, až mě to opravdu bude štvát, jinak to stejně nedokážu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj F.
    No, já si to taky píšu i proto, abych nezapomněla a nebyla potom taky taková děsná tchýňka... Ale beztak budu, akorát nějak jinak :-)
    PS: té první pediatričce jsem potom taky už mlžila...

    OdpovědětVymazat
  5. No práááávě...jako jsem s narozením vlastního dítěte zcela a úplně pochopila svoji matku a mnohé jí odpustila (i když co by bezdětná jsem to měla za neodpustitelné), hádám, že ve chvíli, kdy mi Horst představí svoji milou/milého, začnu v mnohém chápat svoji tchyni...

    OdpovědětVymazat
  6. Milá F., já už jsem občas byla i ve stavu, kdy jsem tchýňku lehce chápat začala... Bude to drsné, ty si to dítko vypipláš, utíráš mu dupku, mixuješ blivajzy... a pak někdo přijde tak lehce k hotovému :-))) Ale mám pocit, že jeden blog věnovaný tchýňkám si nakonec asi stejně neodpustím... :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Jó, taky mame Otesanka:-) Zustalo ji to dodnes (necelé 3 roky). Jí vše a nenechava zbytky:-´)

    OdpovědětVymazat
  8. bosorko, u nás už bejvávalo.
    Otesánek začal být vybíravý až hrůza... Třeba se vám to vyhne a vydrží vám ten apetit, hlavně teda u té zdravější stravy :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Hm, taky jsem kojívala podle toho, kdy mimino řvalo, ne podle stopek. Stejně je to podivné, jak jsou někteří pediatři podivní, asi hlásají maminkám rady, co do nich hučí jejich tchýně! ;o)))

    OdpovědětVymazat
  10. [9] :-)
    Oby, tady ta spíš v tom věku tchýně byla... :-/
    No, i když ta druhá taky - a ta je super!

    OdpovědětVymazat