úterý 5. října 2010

Říká se, že "vojna není kojná".

A já?

 

K něčemu zásadnímu se teď přiznám.

Já - už nejsem! Po letech...

  

Ale co bych si to tu ještě trošku neokecala, že?

Jen si sem dovolím dát drobné varování: Pozor, pozor, jedná se o poměrně nostalgický článek plný odkazů na kojící zápisky.

   

-----

Při  dvou dětech mám dík závislačce dceři odkojeno, jako bych byla zasloužilá matka čtyř kousků minimálně.

Samotnou mě délka role kojné poměrně překvapila, neb syna jsem stěží utáhla prvního půl roku (ukrutný hlad a šest tesáků není moc příznivá konstelace pro matčina ňadra) a u dcerky jsem první tři měsíce doslova a do písmene bojovala o každou kapku mlíka. Pak to jakž takž šlo sice šlo, ale žádná sláva, žádné nadbytky.

Nicméně, v okamžiku, kdy jsem se ji rozhodla v roce odstavit, změnila jsem se  v megacisternu. Čím víc jsem kojit nechtěla, tím silněji se dcera klonila k opačnému názoru. Zkuste si jen tak ze srandy tipnout, kdo vyhrával. Těm jejím fintám a intenzivnímu nátlaku se fakt odolávalo špatně... 

   

---

„Ale co, do těch dvou let dnes kojí kdekdo, tak to finito jen trošku posunu...  Prostě odstavím v těch dvou letech, jako i ostatní mé kamarádky.“ posouvám si velkodušně termín.

Ouha, kamarádky, zásadové to tvrďačky, vskutku úderem druhého roku končí... Leč takový měkoň jako já (když jí to „táááák tutná“ a „kláááásně voní“) si o tom může tak akorát nechat zdát.

  

Zhruba od dvou let tedy začínám kojení rafinovaně tajit. Což se mi, dík dceřiným projevům žádostivosti po mamimlíku a neustálým dotazům na aktuální skóre nerovného boje z řad zásadovějších kamarádek, daří asi tak „úspěšně“ jako odstavování. Cítím se trapně před význačnými pohledy lidí, kteří náhodou zjistí, že stále kojím (byť se tak děje jen v soukromí). Třeba tchyně TEN zdrcující pohled vypilovává časem až k dokonalosti.

Je na mateřském mléku opravdu něco tak nepatřičného? Nevím...

Na odstavování samozřejmě pracuji tu s větším – tu s menším neúspěchem poměrně intenzivně nadále. Trauma z desítek nezdařených akcí se mi promítá i do „psací tvorby“. V počátku blogování tomuto tématu inspirativně věnuji zhruba jeden článek měsíčně...

   

Kolem třetího roku slečny dcery mi to už ale začíná být všechno jedno. No a? Však já to té malé ženské pořád říkám, že si v tanečních trhne ostudu, až si půjde o přestávce „cucnout“... Pravda, bez valného účinku. Asi že mladé hádě netuší, co jsou to ty taneční... Nebo přestávka... 

Ale to je její problém. Mi už po těch letech ani nepřijde, že kojím. Zvykla jsem si...

Už se ani necítím nikterak nepřístojně, když se ona tajná informace někde provalí. Dokonce mě baví sledovat ty reakce okolí a kochám se pohledem na spadlé čelisti či vyvalené oční bulvy.

  

---

Hm, teď se už třetí měsíc ovšem nemám v tomto směru kochat čím. V červenci jsem totiž ukončila svou závratnou kariéru rodičky-kojičky.

Nějak se to nakonec nenásilně povedlo ještě před těma tanečníma.  Neptejte se mě jak, sama přesně nevím.

Prostě, pár dnů jsem odolávala, odolávala - jako už sice x-krát před tím – leč tentokrát to prošlo. Posléze jsem dokonce ustála i vychytané citově-vyděračské nálety na poprsí (ve stylu: „Mám naraženou nohu, asi umřu, ale mlíčko mě určitě zachrání na životě...“).

  

Prostě, všechno jednou končí...

Takže: „Zazvonil zvonec a kojení je konec!“.

(doufám)

   

-----

  

No, a na závěr bych chtěla jen říct, že dlouhodobé kojení má ve srovnání s tím krátkodobým jedno docela příjemné plus – není vám ve finále tak strašně moc líto, že UŽ jste to nebohé dítko kojit přestaly!

  

I když, jak to tak po sobě čtu, tak malá špetka pidilítosti se mi tu přece jen snaží vloudit...

  

27 komentářů:

  1. kdo, ale osobně Tě hrozně obdivuju, žes to tak dlouho vydržela. Já po několika prvních zdařených zahryznutích mimitesáků do ňadra hodila do kolbiště kojení bílej šátek! Chuděře maličké dvouleté dceři jsem lživě tvrdila, že mamimlíko už není, páč ho všecko vypila. A to její toužebné \"Mama\" (její slovíčko pro kojení) vyslovované s takovou nadějí, třeba, když mě viděla nahou ve sprše, mě skoro přimělo změnit odstavení k přistavení. Jenže jsem si včas vzpomněla na zahryznuté tesáky. S Tomíkem jsem vydržela dvacet měsíců. S ním bylo pořízení o to horší, že nejen používal tesáky na plné pecky, ale ke všemu sebou celou dobu kojení nepředstavitelně mlel.

    Ale Ti řeknu, když se narodila holka, tak vůbec nevěděla, jak má pít. Zato syn se narodil, pověsil se na ňadro, okamžitě začal nasávat a počítal s tím, že to tak zůstane přinejmenším do těch tanečních. ;o)))

    OdpovědětVymazat
  2. [1] Oby, tak to jsi dcerce musela říkat o dost víc přesvědčivěji než já, páč TOHLE rozhodně u té mé nezabíralo :-) Ale přesně jak píšeš, to toužebné očekávání (u Tebe krásně \"Mama\", u nás pragmaticky \"mliko\") bylo to, u čeho jsem tak často vyměkla. :-)
    A jak zmiňuješ tu sprchu... - tak jakmile se ještě teď třeba jen převlíkám, mám co dělat se ubránit, aby se zas ta piraňa nezahryzla... Poslední dobou jsem totiž párkrát slyšela, že je snad možné se i po dost dlouhé době zpětně rozkojit - tak se bráním, co to jde... :-)))

    U nás to šlo z počátku hůř Tomíkovi - ten hltal tak, až se málem zalykal. Máme na CD pohádku o Otesánkovi a tam jsou tak příšerně podobné zvuky, když Otesánek jako chlemtá ten krajáč mléka... že mě to zpětně vždycky rozesměje :-)

    A teda koukám, taky máš celkově odkojeno solidně... :-)

    OdpovědětVymazat
  3. \"mama\" jakoby vyzpívala do takového milého otazníku plného naděje, no měla jsem několikrát namále...
    Chi, prej Otesánek, chudák Tomík. Ten můj byl docela dost no, ne snad ani tak moc Otesánek, jako spíš macek při narození, devět a půl liber. Teď nevím, kolik je to na kila, ale Silva byla jen sedm a půl liber. Každej myslel, že z něho bude velký kluk, ale je ve třídě spíš mezi těma menšíma. S tím kojením jsem to myslela tak, že holka vůbec neměla páru, jak se k ňadru přicucnout. ;o)

    OdpovědětVymazat
  4. já si myslím, že by se mělo kojit, dokud to teče! Co je pro dítě lepšího?
    Ale ve vyšším věku už by se to mělo dělat doma! Mi kolegyně vyprávěla zážitek z restaurace, kdy se chlapeček ládoval špagetama z talíře a pak dostal ještě kozu a to mi už přijde divný! To už by na veřejnost asi patřit nemělo!
    Jsem zvědavá, jak na tom budu já! U nás v rodině prý ženský kojí půl roku! Už se vidím, že já zase budu trhat rekordy .o))

    OdpovědětVymazat
  5. tuhle jsme měli s Kadeřnicí debatu na téma kojení, prý do půl roka a pak už to neni moc normální, tak jsem se jí vysmála.. no jsem zvědavá jak to dopadne u nás, ale souhlasim s tim, že kojení většího dítěte moc na veřejnost nepatří..
    já tak nějak doufám, že se to starší odstaví po narození mladšího, akorát nevim jak odstavim to poslední :-))

    OdpovědětVymazat
  6. [3] Oby, úplně přesně chápu, co tím zpěvným otazníkem myslíš - to \"mliko\" bylo podáváno stejně plus oddaný pohled roztoužených oček... Náročné na odmítání, to jednoznačně. :-))

    No, tak s přepočítáváním na libry - na tom nejsem o moc lépe. Naštěstí existuje ten internet: 1 Pound (1 lb) = 454 g.
    Takže chytrá kalkulačka mi říká, že to bylo 4313 g - tak to měl podobně jak naše Lucka. Jinak náš Tomík teda byl ještě o trochu větší kousek - jim tam s rovnými pěti kily trochu strhnul váhu :-))

    OdpovědětVymazat
  7. [4] jarmilko, ono asi je to hlavně i hodně indivindi. Třeba kamarádka kojit chtěla, mlíko měla - a synek se jí v deseti měsících prostě odstavil sám...

    Ale taky jsem si vždycky říkala, že asi kdyby jí to tak nechutnalo, tak to holka pít nebude - i když, co si budeme povídat, ono to ke konci bylo hodně i o mazlení a o tom, že prostě bude mít večer a ráno tu mamku tak nějak víc pro sebe... :-)

    U větších dětí - určitě doma, tam už to není o smrti hladem, když ho nedoustanou HNED TEĎ :-) Ale mi osobně to nebylo moc příjemné ani s menším - dost mi třeba vadilo, že se kojení tak preferuje, ale třeba ani u dětské doktorky nebylo kde si na to nakojení zalézt... O jiných místech ani nemluvě... :-/

    Taky jsem zvědavá - hlavně pak na ty Tvé kojící články :-))

    OdpovědětVymazat
  8. [5] přítelko, tak si myslím, že do roku je to hodně v pohodě (žádoucí), i do dvou let... No, a po vlastní zkušenosti neodsuzuji jakoukoli hranici (i když třeba takový školák už by nemusel...) :-)
    To jsem se nedávno na hřišti bavila s jednou paní - měla jsem zrovna po paragrafu - a ona říká, že její Kuba měl skvělou imunitu, protože ho kojila do pěti let... To už se přiznám i mi přišlo dost, ale byla jsem z ticha, protože v té době byla hrozba \"tanečních na mlíku\" ještě reálná... :-))

    Jen je to přece jen po celou tu dobu určité omezení pro matku - né moc alkoholu, s prášky taky dost opatrně apod...

    A souhlas - u větších dětí opravdu jen v soukromí... U těch prcků to bohužel pokaždé tak nejde.

    OdpovědětVymazat
  9. mu to strhává váha v porodnici, když má oba rodiče \"čahouny\". ;o))) My jsme s chlapem oba dost malí - já 165 a on 170 cenťáků. Proto mě ten můj Tomáš dost překvapil. To už se nedivím, že Tvůj Tomík jedl jak Otesánek a chtěl to mlíko spolknout i s mamkou! ;o)))
    Můj kluk jim to tam zas ukázkově pokakal, než ho stihli zvážit a zamotat do plínky. To je jeho oblíbená historka z porodnice a pokaždé, když na to dojde řeč, chce to slyšet znovu a domáhá se podrobností; mi už dochází paměť i fantazie... ;o)))

    OdpovědětVymazat
  10. Třeba bude z Tomíka zápasník! Alexander Karelin měl při porodu hmotnost 6,8 kg.

    OdpovědětVymazat
  11. provadis nejakou pjerestrojku. Napred jsem se lekla, ze me bloguje omylem hodilo k Dedovi Lebedovi. ;o)
    Nechcu Te nijak ovlivnovat, ale ten puvodni vzhled se mi libil vic...

    OdpovědětVymazat
  12. Lidi, já su z toho táááák nešťastná - to byla nehoda a netuším, jak to napravit!!!!!! Uááááááááá
    Koukám, ani ten avatar tu nemám...

    OdpovědětVymazat
  13. normalne z vyberu sablon vyber tu cos tu mela a klikni zmenit. Aktualizovat. Zkus to melo by to jit. Myslim, ze ta sablona co mame se jmenuje \"nice\". Drzim palce!

    OdpovědětVymazat
  14. Jo, už to mám - nice jsem právě dala na tu novou zkušební (omylem) a ono se mi to nějak záhadně přetáhlo i na tuhle původní... A smazalo mi to i ty mapy a počítadlo... Ta naše - už bohužel vím - se jmenuje niceturbo.

    OdpovědětVymazat
  15. takovy podobny nazvy. Se mi zdalo, ze tam bylo cosi nice. Zkus prosmejdit blogy, kdo ma ten feedjit, snad ti poradej, jak to tam nahodit zpet. ;o)

    OdpovědětVymazat
  16. komentáře na téma Vašich mužských potomků mi evokují, Co se v Mládí naučíš ... :))

    OdpovědětVymazat
  17. [9] OK, Obi, tak teda výškovým poměrem rodičů na celé čáře vyhrál ten Tvůj Tomík :-)) Navíc, ten náš je jen počural - taky oblíbená historka... :-)

    OdpovědětVymazat
  18. [10] Henry, tak trojčata od paní, se kterou jsem byla v porodnici chvilku na pokoji, dohromady váhově nedala to, co ten Karelin sám. :-))

    OdpovědětVymazat
  19. [18] Jake, to teda jo :-) Ale k čemu to bude těm holčičkám... :-o :-)

    OdpovědětVymazat
  20. U nás se sešlo tolik faktorů proti rozkojení, že jsem si vypěstovala alergii na pohled na kojící matku a při zaslechnutí sousloví \"laktační liga\", \"www.kojeni.net\" nebo \"každý může kojit\" se mi otvírala kudla v kapse. A to jsem si ještě do pátého měsíce ždímala prsa v odsavačce, abych toho žoužele malýho nešidila. Vyrostla i tak. Dneska už jsem se s tím vyrovnala a to druhý se vážně pokusím rozkojit, ale běda, jak mě někdo bude nutit:-D Flaška to jistí:-D

    OdpovědětVymazat
  21. [22] squire, já měla podobné pocity u Tomíka. Byl to boj jak nic o každou kapku a děsně mě mrzelo, že už to po tom půl roce nešlo. Prostě jsem ho \"neutáhla\" - a tím jak jsem byla vyčerpaná z nevyspání, tak to tělo ani nestíhalo tvořit...

    Ale fakt nemá smysl se tím nějak zbytečně stresovat, zvlášť, když člověk ví, že pro to udělal maximum... Navíc, kolik je dnes holek, co třeba ani kojit nechtějí - a žijou - jak ony, tak ty jejich prcci...
    Máš ale pravdu, těch tlaků na kojení je v poslední době až moc - to aby si člověk připadal jak matka vyvrhelka, když náhodou (z jakýchkoli důvodů) nekojí. Trošku by občas někteří ubrat mohli :-)

    A mimochodem, Prťo je úžasná a má štěstí na pohodové rodiče... To taky každé, byť mega-kojené, dítě mít nemusí... :-)

    OdpovědětVymazat
  22. Téda děkuju:) A jinak máš pravdu, já když sousedce Biance vykládala, co se v Čechách s kojením nadělá, valila oči. Tady v Německu je to skoro obráceně, matky kojící déle než půl roku jsou považovány za indiánky, celé generace rostou na flašce - ono se zdejší mateřskou to ani jinak nejde...

    OdpovědětVymazat
  23. [24] No, vidíš, squire - všude to je nějak... A přitom nejlepší by bylo, kdyby do toho těm matkám právě nikdo nekafral... (i když určitou osvětu nezavrhuji) :-))

    Ale třeba v jedné ostravské porodnici - tam odmítnout kojit, tak by byla ta matka za extravyvrhela...

    OdpovědětVymazat
  24. Mladej už teda bude mít v lednu 11, ale ještě si matně něco vybavuju. :)
    Kojili jsme rok a půl, půl roku plně, déle už mi to přišlo divné, když chodí, začíná mluvit...nevím. Ale jak už několikrát zaznělo, je to individuální. Babička mi vyprávěla, že měla kamarádku a její syn si vždycky nosil malou stoličku, na tu si sedl, zvedl mámě tričko a napil se mlíka. To mi taky přijdě už MOC. :)
    A jak píše Squire, na západ od nás, se na kojící maminky občas koukají divně. Já to zažila ve Francii, byla jsem tam vlastně v lize s přistěhovalcema z Afriky. rodinný lékař se na mně koukal přes prsty. Naštěstí, když pak měl mladej nějakou střevní koliku, se zjistilo, že jediné, co udrží, je mateřské mléko - jinak by asi jel do nemocnice na kapačku.
    Hawhk

    OdpovědětVymazat
  25. [26] Pet, právě tady ty střevní virózy mě v jednom období několikrát zpětně rozkojily... Přesně jak píšeš, Lucka taky nic jiného neudržela a já byla ráda, že vůbec něco pije. A díky tomu mlíku to všechno zvládla podstatně líp (o tom jsem stopro přesvědčena). Velká část známých taky skončila na kapačkách v nemocnici - to se nám naštěstí vyhnulo! (ťuk, ťuk)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.