čtvrtek 2. prosince 2010

Ve víru vášně (pečící)

aneb Komu se nelení, tomu jde pečení

V práci samá čísla, na blogu písmena... Co tak drobná obměna?

Hm, prostě, chtělo by to chvíli zas něco tvořivějšího. Hmatatelnějšího. Ale na korálkování ani drátování nemám teď moc náladu. No, náladu – ony by i ty chutě byly, ale chybí spíš čas, prostor, klid a uznání. A po uznání trošku teda toužím. To zas jo!

Tak zvolím úplatkářskou metodu – dám se na pečení. To třeba ocení... A hlavně – určitě to bude bavit i děti a pěkně se zabaví (si naivně myslím).

   

Přiznám se rovnou, takových dvacet let, s výjimkou loňských dvou druhů cukroví (nějaký záchvat nebo co), jsem v tomto směru jak nepolíbená panna.

Ale co, prošmejdím net a vrhnu se na to. V nejhorším můžu zavolat o radu mamince, ne?

Ha, už to mám, překvapím děti a upečeme perníkovou chaloupku. A když už perníkovou chaloupku, tak proč ne i něco dalšího.

Hmmm, na tom netu to vypadá všechno tááák chutně, lákavě – a docela jednoduše. Jen, je tam toho taková spousta. To chce systém. Celý večer procházím jeden recept za druhým a velmi pečlivě všechny zajímavé odkazy ukládám do oblíbených (spešl vytvořená záložka „Recepty“) s cílem další den vypíchnout pár nejlepších TOP receptů. Ouha. Jen noc pouhá a ráno – záložka kupodivu nefunguje. Nic. Prázdno. Pusto. Zuřivě klikám, zuřivě hledám, ale smůla. Naštěstí existuje historie...

Vypíchnu tedy opět pár receptů, důležitě sepíšu ještě důležitější nákupní seznam a bez okolků jdu na to.

Páteční večer věnuji těstům. Perníkové na chaloupku, perníkové na perníky a ... to zatím stačí. Zbytek zítra. Určitě si udělám radost mandlovými hříbky a prubnu zas ty rohlíčky.

    

Do víkendového rána vstávám z vesela a vrhám se do kuchyně. Nejprve technická příprava. Rovnou odborně-konstruktérská. Neb nakreslit šablony na stavbu nemovitosti třeba jest.

Při práci samotné mi pak syn hned začne snaživě poskytovat mohutnou psychickou podporu a do étéru pouští strohé poznámky: „Teta Iva to umí úplně nejlíp. ...  Teta Iva má ty chaloupky nejhezčí.  ... Teta Iva je zvládne za pár sekund...“ a jiná motivační hesla, zatímco dcera nedokáže pochopit, že se to veledílo hned nejí. Ani těsto, ani ty upečené stavební díly. (kšá, kšá)

Manžel to vzdává a prchá. Prý že jde nakoupit. Ohó, toho je třeba využít a pověřuji ho úkolem převelikým – sehnat zdobičku na perníky. Po absolvovaném odborném školení na téma: „co to ta zdobička je“ odhází do  obchodu a na tváři se mu zračí výraz, jaký měla Maruška, když šla v lednu do lesa na jahody.

Dopoledne skoro v čudu, a že oběd dělat budu - vyklízím pečící pozici. Teda, jen tu cukrovou. Na oběd totiž bude pečené kuře, neb heslo dne zní – „Pečení není nikdy dost!“.

   

Po hodině a půl nebohý manžel stále nepřítomen.

  

V mezičase si teda naloupu mandle na ty hříbečky. A co bych se s nimi drbala na etapy, naloupu si je i do zásoby – takže do hrnce hodím převařit celé to půlkilové balení. Děti totiž mandle milují, tak v jejich loupání (těch mandlí) už mám docela solidní praxi. To bude raz dva. Běžně loupu sto gramů mandlí během pár minut, tak teoreticky to bude jen pětkrát tolik – říkám si...

Není to pravda. Objevuji záhadný fyzikální jev. Zhruba v polovině nekonečného loupání je víceméně jisté, že toho množství musí být asi třicetkrát víc...  Ještě záhadnější je, že onen rozmnožovací efekt  po oloupání poslední mandle ihned zmizí.

Fujtajb. Mandle teda nechci nějakou dobu vidět!

   

Objevuje se manžel a vítězně mi předkládá ukořistěnou trofej – zdobičku na perník. Jupí! Za odměnu dostane pěkně vypečené kuře.

  

  

Odpoledne už jen stručně.

Děti nezklamou a vykrajování perníčků je baví zhruba tak dvě minuty každé. Válení rohlíčků Tom odmítne rovnou a Lucka hned poté, co si uvědomí, že by si zašpinila ručičky.

Zato při zdobení perníků hodlají asistovat. Do naváženého cukru mi slečna dcera nalije šťávu z celého citrónu a tím pádem, já laik, chudáka chaloupku zdobím čímsi skoro tekutým, než se mi podaří konečně na poněkolikáté domíchat tu jakž-takž konzistenci. Ona tekutá lepivá hmota velice chutná synovi a ten nemůže přestat degustovat. Vehementně odmítá použití lžičky, neb ta zajisté nenahradí požitek z žužlání upatlaných prstů. Dík tomuto jeho zlepšováku mám cukrovou hmotu rozkypanou po půlce kuchyně. Tu druhou část své momentální pracovny zvládám solidně zaneřádit sama. ¨

  

Uff, hotovo. Dílo se povedlo (ten jeden plech spálených perníků ani nestojí za řeč, že).

Chalupa stojí, perníky napečeny, rohlíčky na výbornou (dokonce i ty bezlepkové nerozlámané) a těsto na mandlové hříbky v lednici.

   

Jen, ty perníčky mají jednu velikou chybu. Během víkendu záhadně mizí...

Dívám se na těch pár zbylých kousků a dochází mi to...

  

Nemám děti. Mám perníko-žrouty.

 

  

  

  

PS: Jen na okraj – dnes jsem dopekla další várku perníků. Ty snad už vydrží...

 

16 komentářů:

  1. upečeš ještě spoustu perníků, pokud se p-žrouti nenasytí. až jim perník bude lézt krkem, přestanou. (možná do velikonoc...:-))

    OdpovědětVymazat
  2. šikovný děti :-)) perníky nepeču, vždycky byly vhodný tak maximálně abych s nima někomu vymlátila okna

    OdpovědětVymazat
  3. Přečetl jsem, pobavil jsem se a musím ocenit i Tvůj optimismus!

    OdpovědětVymazat
  4. Dneska jsme ve školičce děti posadily k solnému těstu (kilo mouky, kilo soli a vody do zpracovatelnosti), aby vykrájely tvary, udělaly otisky dlaniček a tak podobně.

    Všechny děti bez rozdílu věku se okamžitě vrhly na mouku a na těsto, jakoby válení, vykrajování a hmatlání těsta byla ta nejúžasnější věc na světě.

    Dcera se po dotyku s moukou pečlivě otřela o mou sukni, na těsto opatrně hrábla špičkou ukazováčku, udělala Blé a odešla si hrát s medvídkem.

    Takže jsem místo ní vykrájela nějaká srdíčka, uplácala ježečka a otisk dlaničky nemáme...

    OdpovědětVymazat
  5. Jóó, perníkářství, to je kumšt :-) Já teda jsem se k perníčkům poprvé dostala ve zralém věku čtrnácti let, jata puberťáckou tvrdohlavostí \"a letos budou perníčky, i kdybych je měla upéct sama!\" Výsledky byly za ty roky všelijaké... letos třeba je, jak píše přítelkyně, várka tak akorát na vymlácení cizích oken O:-)
    Ostatním durhům cukroví šéfuje mamka a když nás s bráchou nechala pomáhat, nakonec prohlásila, že příští rok vůbec péct nebude - jenom zadělá ty těsta a dá nám je všanc syrový ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. :-)) Úplně jsi mi připomněla naše loňské vánoce, také jsem chtěla oslnit chaloupkou. :-) Letos jsem pečení zavrhla.

    OdpovědětVymazat
  7. A krásně - perníkově! ;o) To Tvoje pečení mě přivedlo na myšlenku, že možná opět po pár letech zblbnu a uspořádám perníkovou party u nás doma. Minule jsme upekli perníky k pověšení na stromeček (před pečením jsme probodli jelena, sněhuláka nebo lokomotivu brčkem na pití a otvorem pak provlíkli mašličku) a měly velký úspěch. Celej barák chytnul perníkový aroma a taky je děti hned nesežraly, bo věděly, že jsou na stromeček. ;o)))

    OdpovědětVymazat
  8. [1] hastone, nebo je budu muset nějak rafinovaně schovat :-))

    Oni totiž ještě chtějí dávku do školy a do školky... Za cvhíli budu profiperníkářka. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. [2] přítelko, tak až se zas dostanu v klidu k počítači, dám sem recept na ty, co jsem teď pekla. Byly hned první den měkké jak buchtičky - ale dělala jsem je pravda trošku tlustší. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. [3] Jirko, u Tebe jsem se včera taky dobře pobavila :-))

    OdpovědětVymazat
  11. [4] squire, přesně jak píšeš, maminky si vyhrají :-)
    Když jsem chodila do podobných herniček s výtvarnými vsuvkami pro děti, tak povětšinou nejvíce tvořily matky a dítka občas, sem tam, milostivě udělaly čáru štětcem či jinou odbornou činnost... :-)

    O tom slaném těstě jsem taky přemýšlela. U nás teď letí samotvrdnoucí hlína.
    No, a otisk dlaničky bývá nejlépe viditelný na čerstvě vymalované stěně, přece :-) Ale teď vážně - dělali jsme ho kdysi do sádry nalité třeba do formy od aspiku ve tvaru srdce. Nebo i ta hlína by na to byla dobrá... (I když, to asi neřeší problém upatlaných ruček, pravda...) :-)

    OdpovědětVymazat
  12. [5] Haplo, tak to maminku chápu :-) Já zas došla k závěru, že pokud budu ještě někdy péct, tak jedině v případě, že děti bude hlídat někdo mimo domov. Přitom jsem paradoxně začala hlavně kvůli nim, ať se zabaví... :-)


    Ad várka na mlácení oken - přidej k nim do krabice chleba nebo rozkrojené jabko a změknou :-)

    OdpovědětVymazat
  13. [6] Evi, a mě to zas letos tak chytlo, že zvažuji o upečení chaloupky druhé :-)) Jen ten čas bych potřebovala naklonovat... :-/

    OdpovědětVymazat
  14. Nominku, obávám se, že slečna dcera by nehrábla ručkou ani na hlínu, ani do sádry:) Jediné, co ji zajímá, je voda! Pokud se může oráchat v louži, jde najednou nóbl výchova stranou:)

    OdpovědětVymazat
  15. [13] No jo, squire, to mi v závěru došlo, že ty rady jsou trochu nerealizovatelné... :-)

    Ale fakt je, že bez otisku ruky v těstě se dá žít taky :-))

    OdpovědětVymazat
  16. [7] Chi, Oby, ožila - pokud se tak dá nazvat leklá ryba... :-)) Ale bacha, třeba chytnu druhý dech a zas to tu zahltím :-)

    Máš pravdu, ty perníky jsou fakt super voňavé... Možná, že tu stromečkovou variantu taky ještě zvážím. I když... - abych to zas s tím pečením nepřepálila :-o :-)

    OdpovědětVymazat