neděle 24. dubna 2011

Láhve, myši, ponožka a sídlištní samoška

aneb Když vratná výprava trhlinu dostává

Třídíme odpad. Docela poctivě. Ani nebudu popisovat, co všechno, páč toho jsou mraky. Pravděpodobně nějaká latentní a hluboce skrytá touha po sběratelství, zřejmě vypěstovaná v dětství při sbírání obrázků ze žvýkaček BAJO. Při sbírání ubrousků. Při sbírání víček od limonád. Při sbírání...   Uznávám. Sbírala jsem kdeco. I Ohníček s Barbánkem. Nejen...  

(Pro mladší ročníky podotýkám, že v dané době nebyly počítače ani kabelovka a obdobné nesmysly sbírali i všichni z okolí, čili spousta času se pak trávila nejen porovnáváním všech těch důležitých pokladů, nýbrž také směnným obchodem, při kterém i v době socialismu vládla tvrdá kapitalistická pravidla.)

  

  

No, ať neodbočuji. Většinu odpadu třídíme nezištně, ale jako zdroj lehkého kapesného nechávám Tomovi vratné láhve. Teda, žádné závratné sumy to opravdu nejsou, než se nasbírá jedna igelitka, uteče snad pětiletka, ale zas je to lepší, než drátem do oka, že ano.

  

To pak, jednou v sobotu, po uplynutí předlouhé doby, popadneme onu naplněnou tašku a vydáme se pro ty „velké“ prachy. Přijdeme k obchodu – „Inventura“.  No, to „hurá“. Tak znova nechat skelný poklad doma patřičně uležet až opět, jednou v sobotu, přijde ten správný čas. Vyrážíme zas a jak přicházíme k obchodu, prodavačka zrovna vyvěšuje nějaké oznámení. Ani bych to nemusela číst, neb podprahově tuším, co by to tak asi mohlo být, ale zvědavost mi nedá. Co tam tak asi píšou? Ano, tipujete správně: „Přístroj na výkup lahví pokažen“. Netřeba podotýkat, že bez něj nemožno láhve vzít.

Co z toho plyne? Máte rádi lopotu, tak vracejte v sobotu!

     

Alespoň jsme cestou zpět potkali Tomova kamaráda a ten nám důležitě sdělil tajnou informaci. Chce si koupit křečka (což mě trošku překvapilo, protože našich morčat se celkem bál). Jen to celé má jeden malý háček, mamka mu nechce křečka povolit, tak si ho má prý koupit, až si na něj vydělá. Za své. Lehce ztrápeně se mě zeptá, nevím-li, kolik takový křeček může stát. Po zkušenostech s morčaty ho ujistím, že koupě vybrané zvěře je v celkových nákladech na domácího mazlíčka to nejmenší. Odměnou za to nám oznámí, že už má pro něj vymyšlené jméno. Hm, tak to má kus práce za sebou, uznávám.

Lucka se do diskuze světácky zapojí sdělením, že má taky nějaké své penízky (což je opravdu nevídaná věc, protože starostlivý bratr finančník jí pravidelně pokladničku v rámci přepočítávání vyprazdňuje) a Tomík se na revanš zmíní o momentální silné touze pořídit si bílou myšku. Kamarád se hluboce zamyslí a nemůže si nechat varování pro sebe: „Když jich ale budeš mít pak moc, tak to bude problém!“. Hned s ním souhlasím, neb si okamžitě představím početnou myší kolonii neustále se množící a pustošící nám naši skromnou domácnost a zároveň žasnu nad tím, jak je toto dítě chytré a předvídavé. Dokud nedodá: „To bys pak musel být několik dní doma než všem vymyslíš jméno.“.

Nemůžu si pomoct a v duchu se zachechtám. Nicméně, když si posléze vzpomenu, jak Lucčino morče prostřídalo zhruba dvacet oslovení, než se po půl roce ustálilo jen na dvou, tak jeho předvídavost nakonec ocenit musím.

   

Společně pak jdeme natrhat těm našim trávo-žroutům nějakou zeleň a učiníme "ohromný" objev. Kamarád najde v trávě ponožku. A zde opět můžu krásně pozorovat rozdíl uvažování drobného muže a urostlé ženy. Ta vyšší (a podstatně i starší) osoba si zhnuseně pomyslí „Fuj!“, zatímco nižší (a podstatně mladší) nálezce s ohromným nadšením uvažuje, jestli to třeba nemůže být nějaká jeho...

    

Dětí dobrá nálada je nakažlivá, slunečné dopoledně úžasně slunečné a já, oblouzena příjemnou chvilkou, slyším se říkat: „Děti, naučím vás plést věnečky, chcete?“.  No, proč by nechtěli, že, když se jim člověk sám tak neprozřetelně nabídne. Následující hodinu stráví hoši ve vývoji nových druhů námořnických uzlů z materiálu zvaného „pampeliška“ a dcera v roli trhačky naběhá stovku jarních kilometrů, neb květy s dlouhými stonky rostou předaleko a ona nosí, s neutuchajícím elánem, každou ukořistěnou  rostlinu zvlášť...

Všichni jsou spokojeni a mi nezbývá, než si přiznat, že nejvíc asi já. Tak krásný návrat do dětství, kdy jsme s kamarádkami chodívaly pampeliškami ozdobené od hlavy až k patě, jsem od výpravy „vratné láhve“ vskutku nečekala.

   

Konec dobrý, všechno dobré. Ale ty flašky tam stejně jednoho dne nějak dosmýčíme!

Howgh!

   

   

     

PS: Netřeba podotýkat, že z věnce, krom matky zasněné v návratu do dětství a vznešeně se nesoucí pampeliškové princezny Lucky, měla nakonec největší radost morčata, když ho futrovala coby zákusek ke svačině.

 

16 komentářů:

  1. Tohle je tak báječný a sluníčkový článek, že se omezím jen na tuhle děkovnou větu.

    OdpovědětVymazat
  2. [1] :-) Vidíš, Henry, a já doufala, že se třeba i někdo další svěří se svými sbírkami z dětství - a na Tebe jsem vyloženě sázela :-)))

    Ale fakt je, že včera mi bylo po delší době opravdu hodně pohodově, až jsem si to tu musela tak grafomansky poznamenat. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. souhlasím s Henrym, krásný článeček
    ***
    v dětství jsem sbíral kdeco, nejvíc ale krabičky od cigaret, tenkrát nic jednoduchého, ale měl jsem jich přes 200, no a pak jsem to komusi celé daroval ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. okrem iných \"potrebných\" vecí som zbieral ako školák aj kamienky a raz som si dokonca priniesol aj kúsok \"téru\", čiže asfaltu od cestárov. aby ho rodičia nezbadali a nekázali mi ho vyhodiť, schoval som si ho do vrecka (kapsy) nohavíc. Bolo to v lete, horúčavy ako sa patrí a milá mama, keď išla prať moje nohavice, musela asfalt vystrihnúť...

    OdpovědětVymazat
  5. [3] Gombo, tak to uznávám, coby dítě sbírat krabičky od cigaret, to je vskutku velkolepý výkon :-)
    Holt jsi nebyl žádný žabař, jako my s obaly od žvýkaček :-))) Navíc já je pak ani nikomu nevěnovala, leč prachsprostě přihodila do sběru... :-/

    OdpovědětVymazat
  6. [4] Jé, Hastone, vidíš, taky jsem měla sbírku kamenů. Převelice tajně ukrytou v jednom plytkém kanále :-)
    Ale ze stavebních materiálů jsem domů, jako většina dětí, poctivě nosila jen písek. Na sběr těch hodnotnějších stavebnin jsem se bohužel nevypracovala... ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc hezký, Nomi. Vyplatilo se na Tebe počkat. :)
    Na Barbánka jsem skoro zapomněla a pampeliškový věneček jsem nepletla už taky dost dlouho - na mém trávníku sice rostou (není anglický), ale mají krátké stonky.
    A já sbírala ubrousky, známky a pohlednice s koňmi - ale vše jen tak...aby se neřeklo.

    OdpovědětVymazat
  8. [7] :-) Pet, mi se pampeliškovo-sedmikráskové trávníky líbí o hodně víc než ty nudné anglické. Když/až/pokud jednou budu mít zahradu, tak sousedé v okolí z ní moc radost mít nebudou... :-))
    No jo, pohlednice, na ty jsem skoro zapomněla. Ale teda naprosto nevytříbeně všechny... :-)
    \"Aby se neřeklo...\" - upřímně, ty mé sbírky nestály za zlámanou grešli (z dnešního pohledu), ale tehdy ty výměny apod. byly k nezaplacení :-)))

    OdpovědětVymazat
  9. nějaký láhve? Tady jenom od piva - dávaj desetník za kus. Občas jsme takhle třeba u řeky nebo někde na procházce našli lahev, tak jsem donesla domů. Jenže chodit do pivního krámu s jednou flaškou se mi nechtělo, a moc rychle to nepřibývalo, to třeba se sešly 3 za půl roku, tak jsem se na takové vracení vybodla. Tomáš už sbíral kdeco, ale doufám, že ho to konečně přestane bavit. Má totiž nový zvířata. ;o)

    OdpovědětVymazat
  10. [9] Oby, tak ono to u nás s láhvemi taky není na žádné zbohatnutí - ale ať se Tomík aspoň trochu snaží, když chce nějaké peníze. Tady taky berou jen pár druhů (pivní a ještě něco) - cca 3,- Kč/kus. :-)

    Co to má Tom za nové přírůstky?

    OdpovědětVymazat
  11. Já toho sbíral... pohlednice se zvířaty (byly mi ukradeny), známky se zvířaty (mám dodnes, a i po 21 letech od skončení ZŠ mi bývalý spolužák pořád odmítá vyměnit známky s neandertálci!), obrázky ze sýrů, některé knižní edice (některé stále sbírám, jiné už mám), céčka (mám pořád!), přírodniny (sbírám pořád)... a mnoho jiného. A nic z toho jsem nevyhodil.

    OdpovědětVymazat
  12. ježiš a co já sbírala? Určitě si pamatuju tuby od pasty a kaštany, ale to nebylo z mé vlastní vůle. Sbírala jsem známky, protože je sbíral můj děda, ale nebavilo mě to. Pak jsem sbírala články a obrázky Brada Pitta a později Michaela Jacksona (a ta sbírka tedy stojí za to!)...
    A pak různé samolepky a plakáty...
    dětská logika je krásná věc :o))

    OdpovědětVymazat
  13. Tuby od pasty? To jsi první. :))

    OdpovědětVymazat
  14. [11] Henry, vidíš, na céčka bych málem zapomněla :-))
    Taky jste s nimi hrávali čáru? My s bílými. ALe nejraději jsem měla perleťové...


    Ohledně knih o Tobě coby sběrateli naprosto nepochybuji! :-) A ten kamarád se známkami je teda nějaký, troufám si říct až neandrtálsky, uvzatý... :-))

    OdpovědětVymazat
  15. [12] Jarmilko, tak na sbírku obrázků Brada bych se koukla ráda :-))
    Já jsem trošku starší ročník, a když jsem coby hádě dvanáctileté uviděla v jednom klipu Toma Cruise, tak teda každý jeho dostupný obrázek svého času taky končil u mě. Ale už jsem ho dala celého do sběru... (to jakože nemůžu nabídnout revanš na kouknutí) :-)

    OdpovědětVymazat
  16. [13] Pet, přesně to mě taky zaujalo - rovněž na tuby od past ve sběratelství narážím poprvé :-))
    Jarmilko, jak jsi se k tomu dostala? :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.