čtvrtek 29. června 2017

Benešovský pinec žen

aneb Dojmy ze hry musí ven





Jak už jsem minule psala, vskutku zcela bez reptání zúčastnila jsem se klání sportovního. Měl-li někdo při čtení předchozího článku pocit, že popis samotné hry jsem trestuhodně odflinkla, tak to se jen zdálo, že textu bylo málo, neb pokračování je zde.


Po úvodním rozpinkání se a navázáním přátelského kontaktu s polovinou brněnského týmu, přichází organizátoři a na tabuli vyvěsí nějaký číselný rozpis – kdo s kým bude hrát. Hoch, který má ping-pong žen na starost, trpí mylným předpokladem, že se v tom snad orientujeme a naivně nechává začátku klání volný průběh. 
Jako – očíslovat firmy od jedničky do pětky, hráčky pak od jedničky do dvojky a stoly taktéž, může být docela dobrý nápad, ovšem v zástupu turnajů neznalých žen dokáže vyvolat celkem slušný chaos. Prý je to zcela jasně a zřetelně uvedeno na výsledkové tabuli. No, jak pro koho. My, co v tabulkách se nevyznáme, ale snahu hráti máme (tj. všechny), se teda aktivně snažíme dohledat své soupeřky dle oněch vypsaných cifer. Chvíli lze v části vyhrazené stolnímu tenisu žen sledovat změť zoufalých konverzací typu:  „Já jsem dvojka, hledám dvojku“ … „No, já jsem jednička z trojky a hrajeme na stole jedna či dvě“ … „Není tu jednička ze čtyřky? A vy jste co?“ … „Pětka-dvojka, a vy jste dvojka jako dvojka nebo dvojka firma? … „No, my jsme trojka, asi na jedničce“… 
Když už to vypadá, že mladík-organizátor se půjde raději dobrovolně odstřelit, než houfu žen divoce mávajících pingpongovými pálkami zas a znova vysvětlovat číselné rozdělení, hra se, k všeobecnému překvapení, rozeběhne. 

My jsme pětka. No, tak to máme aspoň čas okouknout ostatní soupeřky. Kdyby teda mozek vydržel nápor nervozity a vnímal: „Aha, takže, kdosi cosi hraje na jedničce, někdo něco na dvojce, sakra co tu vůbec dělám, měla jsem si asi dát panáka na zklidnění, kruci, toho panáka by to nejspíš fakt chtělo, možná mají něco s sebou volejbalisté, …“ a podobné odborně-analytické informace mi zaplavují mysl – a buch, najednou jsme na řadě.  

Neměla bych být nervózní, natrénováno mám, tak co. Jenže, říkejte to hlavě, co panikaří hravě. Začínám se třást děsem jak český důchodce při placení v lékárně a matně uvažuji, zda jsem levák či pravák. Přestávám vnímat okolí a pokouší se o mě mdloby. Ovšem coby jednička na ně nemám čas a musím jít hrát. Hm, začínám opravdu velkolepě. Okolo stojí zástup šumperáckých fanoušků, Jarka a naproti stolu soupeřka. Jejda, co divného to ta má soupeřka provádí? Pokládá pálku na stůl, předklání se a ruce má široce roztažené pod stolem. „Aha,“ pomyslím si bystře, „asi nějaký pingpongový zdravící se rituál, či co“ a dělám bez mrknutí oka totéž. Když pak teda mrknu, okolo vidím její fanoušky válet se chechtající po zemi, slabší jedinci smíchem i učurávají a kolegyně z Ostravy dělá, že mě nezná. No tak sakra měli říct, že se jen hádá o první podání, ne?

A najednou hrajeme regulérní zápas. Tady odolám touze popisovat jej dlouze, neb není moc co a „díky“ částečnému zatmění mozku si hru samotnou ani moc nepamatuji. Jen můžu říct, že nervozita je značně nakažlivá a obě jsme ji podlehly plně. „Tak to jsme zdupaly.“ sebekriticky zhodnotíme první utkání a Šumperačky jásají nejen nad relativně snadno získaným vítězstvím, ale i nad ostravským odborným termínem, který plánují zařadit do svého, doposud nejspíš spisovného, slovníku.

Čeká nás Benešov – s ještě mohutnějším zástupem fandů, včetně osobního trenéra mé protihráčky. Naštěstí už trochu zas vnímám a po úvodním rozpinkání se mám pocit, že to nakonec půjde. Nervozita začíná najednou opadat a hraje se mi výborně. První set je poměrně vyrovnaný, ve druhém si udržím náskok a jo! Vyhrávám! A tato výhra mě vážně těší, byla zasloužená. Kolegyně nastupuje s benešovskou dvojkou, která je bezesporu nejkrásnější dívkou celých her, ovšem k ping-pongu se dostala poprvé buď před týdnem, nebo dnes. Při každém Jarčině podání zvládne akorát bezradně rozhodit ruce a počastovat nás odevzdaným úsměvem. Nutno podotknout, že Jarka není nelida a dívenku netýrá dlouho. Vyhráváme nad Benešovem a je nám hned veseleji. 

A jdeme na Brno. Tam mám proti sobě naši novou známou a tak nějak si říkám, že jsme ji zas tolik neměly pomáhat se rozehrát, páč některé její míčky začínají být poměrně zákeřné. Navíc poté, co ona dáma z Brna s námi tak kolegiálně pohanila jejich fešné dresy, mi je trapné to do ní šít, ale prohrát nechci taky, takže mám chvilkové dilema, které mi však vyřeší ego narostlé po výhře s Benešovem (kamarádit se můžeme přece zas po zápase, ne) a mám to v kapse. Nastupuje kolegyně proti obávané blondýnce-atletce, která po běhu už znovu nabrala dech a začíná hyperaktivně poskakovat u stolu. Jarka hru začíná s přehledem, ale nakonec, byť o chlup, přece jen prohrává – a nás čeká obávaná čtyřhra. 

Čtyřhra. Hm, tak to bude zajímavé. Všechny ji hrajeme očividně poprvé a řady okolostojících příznivců se změní na zástup poradců, neb my o ní víme zhruba tolik, že se hraje ve čtyřech. Zásada první – prý je třeba se střídat. Motáme se vzájemně pod nohami, teda pardon, zuřivě se střídáme při výměnách a solidárně všechny čtyřhru nenávidíme. Rozhodčí lituje, že se v pauze nezamkl na záchodě, ale na útěk už je pozdě. Poctivě teda hlásí nejen stav, ale hlavně naše vlastní střídání (jo, čtyři ženské to zvládnou sabotovat fakt solidně). Při druhém setu už jsme s Jarkou jistější, začínáme se střídat dle pravidel a při výměnách už se nepleteme vzájemně pod nohy (což Brňačkám ještě zdaleka tak nejde, cha). Třetí set si už vyloženě užíváme s výrazem ostřílených hráček čtyřhry (kterou začínáme milovat) a těsná prohra nás vlastně ani moc nemrzí, neb převládá pocit, že jsme pokořily vlastní hranice. No dobrá, výhra by samozřejmě těšila víc, ale co už.

Před námi je poslední dvojice, a to z Karlových Varů. Červené, nebezpečně vypadající dresy mají na sobě dvě nebezpečně vypadající dámy. Jedna proto, že na pohled je to ostřílená sporťačka  a druhá – ta má prostě kamennou tvář. No, tak jdeme na ně. Já fasuju sporťačku, a ta vážně neklame tělem, do zápasu jde naprudko a dilema, zda šetřit případnou sympatickou protihráčku (jako třeba mě), ji očividně netrápí. Bez slitování dává točené podání. Krutě točí i další míčky ve hře. A mohutně vytáčí i mě, protože na ni nemůžu, tak jako na domácího trenéra, hystericky ječet: „Ty točené mi furt nedávej, víš, že to ne-sná-ším!“ (i když třeba proti točené zmrzlině nic nemám, ale o tu teď nejde). Prostě holka hraje tvrdě a já se snažím hrdě neustupovat, což je mi ale prd platné, protože tato soupeřka (i když je jinak moc milá) má prostě červenější dres i bojovnějšího ducha a této kombinaci se vzdoruje těžko. A obtížně se vzdoruje i červenému dresu číslo dvě, jak si záhy otestuje i kolegyně Jarka. 

A máme to za sebou. Nějak rychle to uběhlo, zdá se nám. Celkový pocit? Překvapivě, i přes to, že jsme se neumístily, dobrý. Tak báječně jsme si dlouho nezahrály a aspoň víme, co v přípravě na příští rok nepodcenit. Ano, pitný režim před prvním zápasem, ten je prostě důležitý. A navíc, můžeme jej potrénovat hned tento večer. 

4 komentáře:

  1. No jo, pít se musí, to říkají všichni, ale s půlkou na kuráž dávejte bacha, aby vás nepřistihla dopingová kontrola. ;-) Jinak dobrá práce, já už stolní tenis nehrála ani nepamatuju... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Oby, otázkou je, zda na té akci nepila nejvíc ta dopingová kontrola. :-)

    Mě kdysi dost bavil, tak jsme ho před časem oprášili. Dost mi to sedlo, akorát není moc kdy na něj zajít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nomi, dopingová kontrola může, když nehraje turnaj. 8-)

      Jen makej, najdi čas, nezapomeň, že si chceš udržet postavu. :-)

      Vymazat
    2. Jojo, posledních pár dní tak můžu akorát cvičit kočku a snažit se nějak rozhýbávat zablokovaná záda :-/ Ale jak se to spraví, tak na něj zas naběhnu, někdy... :-)

      Vymazat