O redukci

 

Krájím si rajče a tečou mi u toho slzy. Zeleninu momentálně nemůžu ani vidět…

 

Přehoupla se polovina ledna a únava mě drtí ohromná. Po regulérním pracovním zápřahu se mi nyní blogerský pohled úplně zamlžil. Nápadů málo a u těch několika chybí energie na sepsání… Vlastně to s tím předsevzetím zatím vypadá, že nejvíc letos zhubne blog, říkám si nevesele.

Tak aspoň  tu regulaci našeho objemu zkusíme brát vážně. Zadek nám ženským narostl od Vánoc všem, nejvíc ovšem morčeti, které však na případné zeštíhlení zadních partií srdnatě kašle a o jídlo se rve stále víc a víc. A to až tak, že když se jí ohrádka nedaří přelézat, tak se neúnavně zkouší něco jako podhrabat, až se jí povede se pod tou zábranou skutečně protáhnout. Čím víc si my dvě s dcerou pochutiny odpíráme, tím častěji se morče nečekaně objevuje v kuchyni a pátrá ideálně po dalším neschovaném pytlíku jablek. Fakt, že ji zadek narostl tak, že málem nepřeleze vstup do klece, jí hlavu těžkou nedělá.

Co ale udělá hlavu těžkou nám? Krvavá skvrnka ve výběhu. Naštěstí nevypadá úplně jasně červeně a není velká. Stejně se nám okamžitě vybaví tragický konec její sestry, a ačkoliv je pondělní večer, část rodiny s ní okamžitě vyráží na veterinu.

 

 

„Ta je teď vyplašená, ta vám žrát nebude,“ říká veterinářka, když morčeti po prohlídce zastřihuje drápky, zatímco ono u toho zfutruje pár granulí.

„Před ultrazvukem jí oholíme břicho, ty granule jí ani nedávejte, teď je ve stresu, určitě žrát nebude“.  A chvíli na to jen zaskočeně zkonstatuje: „No, to jsem ještě neviděla.“ zatímco Míša se u "zkrášlovací" procedury opět zdatně cpe.

Akorát nás po ultrazvuku chuť na jídlo úplně přešla, neb máme o ní strach – zánět dělohy, antibiotika a za dva dny objednání na kastraci. Nejspíš nějaké cysty na vaječníku, přesněji „bordel v břiše, se kterým by se nemělo otálet“.

 

Středa ráno – nástup na kastraci a v poledne telefon: „Raději pro ni ještě nejezděte, operace byla náročnější, než jsme čekali, musí se vzpamatovat, pokusíme se jí rozkrmit. Měla v břiše nádor. Skoro půlkilový." A na závěr doktorka opět podotkne: "To jsem ještě neviděla…“

 

Odpoledne si pro Míšu jedeme a dozvídáme se, jak zatím nechce žrát, že se jim do ní povedlo dostat jen jednu granuli, tak ji dokrmují stříkačkou. Na veterinárním stole se krčí ustrašené, téměř poloviční, morčátko. Je najednou tak křehká. Něžně ji pohladím a ona trochu zavrní. Chvíli na to si ode mě vezme jednu, a pak i druhou granulku. „To jsem ještě neviděla,“ podotkne zas překvapeně veterinářka, „jak takové morče může mít vztah ke svému majiteli,“ žasne a nám svítá určitá naděje, snad pacientka opravdu začne žrát a zvládne to.

Ale není vyhráno. Krom toho, že je Míšu třeba krmit co dvě hodiny, fasujeme k instantní seno-kaši, stříkačce a radám i upozornění, že krevní oběh a srdce tu situaci nemusí zvládnout, protože přišla najednou téměř o polovinu své váhy a nemá ani deko tuku, neb celou dobu krmila jen ten nádor. Je tedy otázka několika následujících dní, jestli stav po operaci zvládne a taky zda vůbec začne žrát.

Naše, najednou tak nezvykle lehounké morčátko si dovezeme domů a podstrojujeme mu všemožné dobroty, zatímco ono se k nám točí zády v rohu klece. Trochu si po urputném přemlouvání kousne do ledového salátu a po chvíli sežmoulá kousek natě z petržele. Pak dlouho nic. Bereme si ji teda na klin a zkoušíme krmit stříkačkou, což není příjemné ani jedné straně a moc se nám to nedaří. Nicméně nepřestáváme dál aspoň nabízet různé pamlsky a Míša milostivě schroupe pár stébel toho nejtenčího sena, které ji Lucka ze seníku odborně vybírá. Ty má totiž nejraději. Euforie a záblesk naděje. Ještě pár stébel sežvýká, než se zase šprajcne.

Na noc si beru klec k posteli, nastavuji budíka a chystám vše, na co by mohla mít jen sebemenší zálusk, včetně malé kupky těch oblíbených nejtenčích stébel sena. Leč k jídlu se nemá. Pomalu se odhodlávám ke krmení stříkačkou, ale ještě nejdřív zkusím nabídnout ledový salát. A ano, trochu ho schroupe. Přidám kousek papriky, a ten nakonec zbaští taky. I pár granulí. Vypadá to, že první noční krmení se docela povedlo.

Dvě hodiny nato si vezme zeleninu zase. Sice po troškách, ale žere. Mám z toho neskutečnou radost. Vlastně jsem z toho tak rozrušená, že ani nemůžu usnout a spokojeně poslouchám zvuky jejího chroupání. Nevěřila bych, jak v nočním tichu takové občasné přežvykování sena a kousnutí do salátu může působit euforicky. Třeba to vážně zvládne!

Když už si ráno myslím, že je z nejhoršího venku, jídla se najednou ani netkne. Nacpaná v rohu klece,  zády ke mně, zrychleně dýchá a třese se. Okamžitě vyrážíme na veterinu a máme o ní opravdu strach.

 

Půlkilový úbytek za den by byl jistě snem všech dietářů, u morčete je to ovšem noční můra. Noční můra, která se bohužel stala realitou. Den po operaci, cestou k veterináři se Míša přestává hýbat pár metrů před cílem. Ještě je teplá, když s ní doběhneme do čekárny a bušíme na dveře ordinace. Tak nějak naivně si představujeme, že naběhne resuscitační četa, píchnou jí adrenalin do srdce, případně tep elektrošokem nahodí.

Takhle to ale očividně nechodí. Místo záchranářské akce se dozvíme: „Bohužel, tohle se u morčat stává. Dají naději, ale jejich srdce to nezvládne… Tohle jsem už viděla. Mockrát …“

 

Sakra, tak onu větu jsme právě takto slyšet nechtěli…

  

Končím s hubnoucími předsevzetími! Takto jsem si onu letošní redukci vážně nepředstavovala... Tato naše morčecí slečna mi během té dlouhé nemocenské zatraceně přirostla k srdci a měla i své čestné místo v covi-deníku. Byla úžasná, osobitě drzá, a přitom mile ochočená. 

Prostě morče, jaké se jen tak nevidí... 

  

  

Míša zemřela ve čtvrtek 21.1.2021. 

Že bude tak brzo následovat svou sestřičku jsme vážně nečekali. Na rozloučenou si zde přidávám pár fotek:

 

Fotka z dřívějška

Po operaci

Ještě jako prcek - spolu s Pusou.

A obě sestry na oblíbené hamace, kterou si pod sebou vždy úspěšně s potěšením postupně sežraly...