Mám ráda duhu

a jde mi k duhu pokaždé, když jí spatřím.

Vždy prostě radostně pookřeju. A občas neodolám pokušení si jí vyfotit.  

Tentokrát se prudce setmělo dopoledne v práci. Chvíli na to záře a já z kanceláře opět užasle zírám na ono úchvatné dílo přírody.

I když fotograf zdatný nejsem, prostě to zkusím. Otevírám pravé okno, ostřím, ostřím - a navzdory tomu vidím objekt na displeji stále hůř a hůř. Nemůžu ovšem spílat technice, ta je v tom nevinně. Ten duhový okamžik trval jen krátce a je po duze...

Po duze vpravo. Objevila se na opačném konci. Skáču k druhému oknu, kašlu na ostření a rychle ťupám po tlačítku focení.

Vyfotím komín chrlící barevnou stuhu. 

Chci to zkusit lépe, ale zas už nikde nic. Na té levé straně. Přebíhám opět k pravému oknu a bez váhání cvakám a cvakám.

A jo! Tento obrázek se mi líbí. Fascinují mě i sluncem ozářené zlaté stromy a řekla bych, že na fotce ten přechod z temnoty před duhou do oslnivé záře během ní je ještě lépe znatelný než ve skutečnosti. 

Na chvíli se, po pár letech, ocitnu uprostřed duhy. Ten současný moment ovšem nejde na foťák zachytit ani z jednoho z oken a navíc je také velice letmý. 

Ale aspoň kousek následující dvojité nebeské slavobrány si taky vizuálně poznačím:

A je mi prostě fajn. 

Usmívám se, mám dobité baterky, řádně vyvětraný kanclík a dokonce jsem si i trochu "zaběhala". :-)