Dva nosáči tankují super

sladký nemocniční čaj

aneb 
Jak se vyhnout předvánočnímu shonu.

To se tak holt někdy sejde, že si člověk těsně před padesátkou střihne v nemocnici pobyt rodiče s dítětem. V pozici toho dítěte.

Akorát teda ne na stejném oddělení, byť s téměř shodnou diagnózou. Bazaliom na nose. Rodička bohužel s poměrně velkým zákrokem včetně transplantace kůže na plastické chirurgii, já naštěstí jen s pidimidi prckem na oddělení popáleninovém.  

Nezávisle na sobě obdržíme podobný termín. Mamka o den dřív a jako zdárný předskokan varuje, že ty umrtvovací injekce jsou fakt pekelné. Cha, nedám se zviklat, takových jsem už přece zažila. Loni záda, to byla v podstatě pohoda, a u zubaře to taky celkem zvládám. To bude v cajku.

Hlavně hodlám využít té jednodenní hospitalizace k pořádnému odpočinku, neb přímo úměrně pozvolna ubývající energií mi přibývá práce (ano, loni zmíněný chvilkový zástup se fest protáhl). Moje druhé jméno posledních týdnů je Únava. 

V erární košili tedy rovnou hupsnu do postele, chvíli si pohraji s jejím polohováním a pak zkouším dospat brzké vstávání. 

Po půl jedenácté pro mě přijíždí zřízenec s lehátkem. Návrh, že na sál klidně dojdu po svých, se zamítá a za chvíli už v leže drandím, jen omotaná prostěradlem, nemocniční chodbou. Sestřička ve dveřích operačního sálu se ptá, s čím že to vlastně jdu, že ten tumor není ani vidět. Taky si pomalu říkám, že jsem sem vůbec lezla a zvažuji, jak doktorovi navrhnout, že bych si klidně odhopkala domů. Je ale rychlejší a jeho věta "Hm, už je to teda dost velké," mě v tom rozletu trochu uzemní. Tak tam asi teda zůstanu, pomyslím si a najednou mi něco vlhkého ochlustne obličej a propálí oči. Posléze dostanu upozornění, že při dezinfekci obličeje je lepší mít oči zavřené velice, velice pevně. Aha. Tak až napodruhé. 
A na řadě bude lokální anestezie. Doktor prohodí: "Nebude to příjemné, však víte." "Nevím," pípnu. "Hm, já jo," odpoví a lišácky dodá,  "jak to teda pozoruji na ostatních". Než stačím informaci dostatečně zpracovat, oči mi vystřelí do mozku a z pod šmahem vykřečovaných víček začnou nekontrolovaně téct slzy. Ty-vo-le! Tak to je fakt síla. Tohle dobrovolně vážně nikdo nechce a i při dalších injekcích to není o moc lepší. Už chápu, co tím varováním mamka myslela. 

Po necelé hodině se dostanu zpět na pokoj. Cítím se slušně převálcovaná. Frňák bolí jak kdybych po boxerských úderech smrkala do šmirgl papíru, a k tomu mám šílený hlad. Naštěstí je zrovna doba oběda. Hm, doteď jsem netušila, jak moc je nos používán pro koordinaci jezení polévky. S tím obvazem na něm je docela kumšt trefit se lžící do pusy. 

Jídlo mi docela chutná a po obědě prostě odpadnu. Proklimbám se až do návštěvních hodin a pak využiji pohodový přesun pouze výtahem, bez nutnosti jezdit nazdařbůh nemocničním areálem a zhruba půlhodiny zoufale hledat jakoukoli skulinu pro parkování. 

A jo, matku s dcerou fakt nezapřeme - jeden nos zafačovaný líp než druhý. 

Následující dopoledne mě po převazu propustí. Jako bolestné pak k nákupu přihodím čokoládovou zmrzlinu. Domů ji dovezu lehounce roztátou, tak akorát ideální ke konzumaci. Nandám si porci do misky a neodolám, krapet té roztopené dobroty rovnou usrknu. Sakra. Další prostorová dezorientace. Špička sněhově bílého obvazu se zaboří doprostřed měkkého čoko-kopečku. Druhý den mě pro změnu "proškolí" další zlozvyk - lžička, ponechaná v kávě při pití, se zahákne pod obvaz vedle nosu a k čokošce tak přidám i trochu toho kafča. Na první ambulantní převaz dorážím kreativně ušmudlaná a mimo jiné odborně řešíme, zda dočasně nezůstat raději u nanukáče vanilkového, a kterak zdokonalit ovládání zapeklitého nástroje zvaného "lžička". A aby řeč nestála, jeden steh je třeba upravit, tak se připíchne další anestezie. Ty-vo-le! Pořád děs. Strhávání stroupků před ní tomu taky nepomohlo a samovolně vytrysklé slzy mám tentokrát až v uchu.  

Před dalším převazem se snažím opětovně neušpinit, a taky zodpovědně dbám příkazu: hlavně obvaz nenamočit. Soustředím se na to při sprchování tak usilovně, až mi sprcha vyklouzne z ruky a zamíří vodotrysk přesně na obličej. Skvělé. Nos jsem si zatím nefénovala. 

Ale co je největší výzva? Smrkání. Zvlášť povzbudivě na mě působí domácí prostředí, kde oba potomci prodělávají nějakou virózu a choť právě s rýmou již několik dní balancuje na hraně života a smrti (spojler - i tentokrát  nakonec přežil). Svěřím se s obavou synovi a tomu se v očích zaleskne mstivý ohníček. "To abychom ti pořídili odsávačku," odtuší zlovolně dítě při vzpomínce, kterak v ranném věku ani kapku hlenu nedarovalo bez lítého boje. No, víme svoje, takže bacily preventivně likviduji céčkem, déčkem a spoustou nevyslovitelných výhrůžek, což naštěstí zabírá a akce "odsávačka" se nakonec, k lítosti nejmenovaného člena rodiny, nekoná. 

Co se ovšem koná, je nástup do práce po týdenním hájení na Home Officu. Shrnu to - obdržela jsem novou přezdívku, aneb:

když na nose máš fáč,

říkají ti Rváč. 

Soustrastné pohledy se mísí se zvědavými. V práci, v obchodech, všude. Nejvíc ovšem jsem zvědavá já, kterak to nakonec vlastně bude vypadat, neb ten půlcentimetrový výrůstek spotřeboval ve výsledku prý asi deset stehů. 

Nastal podvečer odhalení. No, nebudu to protahovat, následné hororové sny o děsivých nosech mě strašily až do rána. 

Čumák Santova soba Rudolfa po bouračce by popisu asi nejvíc odpovídal: červený, nateklý, jizvy s poměrně velkými krvavými strupy, to vše dramaticky dobarvené Betadinou. Pecka. Najednou mi dávají smysl ty doktorovy soucitné pohledy při  převazech i zmínky o možné budoucí plastice.

Přemýšlím, jak dlouho bude schůdné halit se za ty, do této chvíle proklínané, fáče. Nezatepleně to fakt zatím nedám, ani sama před sebou. 

Takže je třeba se poprat s dalším krokem, a to zalepení té špičky nosu, říznuté až k obou jeho křídlům, svépomocí. Tohle je fakt oříšek - gáza si svévolně cestuje, i když ji navrch polepím rozmanitou směskou lepítek a náplastí. Vypadám po svých výtvorech jak po operaci oka a rozštěpu v jednom a po několika dnech nerovný boj s fáčovinou vzdávám. Přecházím na náplasti. Ty se ovšem v požadované šířce nevyrábí, takže improvizace pokračuje nadále. Obecně k náplastem použitým na obličej jen stručně - existují dva základní druhy:

- nedržící

- epilační (zvlášť ty s nápisem "sensitiv")

a po pár dnech mě už taky solidně štvou. 

Nezbývá, než si začít zvykat a musím uznat, že když si zapomenu nasadit brýle, tak to nevypadá až tak děsivě, neb barva i otok nosu jsou nyní méně "Santo-sobí". Spíš už působím jen jak potlučený alkoholik. 

Ovšem, výsledná zpráva z biopsie to vše přebíjí - ložisko je odebráno celé a nemělo by se to svinstvo vracet. 

Stejně tak naštěstí dopadl výsledek i mamce, která těch ložisek měla dokonce šest.

Uf!

---

A vám všem, milí čtenáři, do nového roku přeji 

velkou kupu zdraví 

a jen dobré zprávy!

  

Pro prozářené dny s kapkou štěstí