pondělí 29. června 2009

Nech už ta moje prsa na pokoji!!!

 

aneb Sakra, jak přestat...?!

Po prvním porodu jsem poučena a rozhodnuta to tentokrát zvládnout lépe. Pro jistotu nečtu žádné odborné publikace a příjem rad od tchyně vypínám...

Ze začátku to vypadá zas tak nějak všelijak. Nicméně dílčí úspěchy se rýsují. Nemám ani teplotu a nalití prsou podchytím tak akorát včas...

Ovšem mlíka z počátku teda nemám na rozdávání... Občas přikrmuji mimuško Nutrilonem pomocí stříkačky. Né hasičské, injekční - plastové. Aby mimi neztratilo sací reflex. Pomalu ale jistě mlíko začíná přibývat. Nekojím sice co 3 hodiny, někdy ani co dvě...

Mám pocit, že kojím pořád. Ale jde to!

 

Ono to kojení má totiž určité výhody:

  • - ušetříme docela dost peněž za kojeneckou výživu
  • - tělo spaluje víc energie, takže bych neměla moc přibývat a brzo budu štíhlá
  • - nehrozí alkoholismus, závislost na kávě, tabletách atd...
  • - plus pár dalších žbleptů...

 

Je třeba však přiznat, že se vyskytují i jisté stinné stránky:

  • - snažím se dodat dítěti co nejvíc dobrých živit, takže peníze ušetřené za sunar sprominutím prožeru
  • - špatně odhadnu tu navíc spalovanou energii, takže nehubnu, naopak se lehce „spravím"
  • - při boji proti alkoholu, kávě a jiným závislostem si vypěstuji závislost na čokoládu a kakao
  • - no, něco by se ještě našlo...

 

 

Zhruba tak po roce už bych fakt chtěla mít svá prsa zas někdy jen pro sebe. Chtěla bych zas krásné, svůdné spodní prádlo. Chtěla bych nemít vytahané výstřihy u většiny trik a pyžam (jak se po mě žižlalistka neúnavně sápe). Chtěla bych si občas doma jen tak sednout a nemuset hned bojovat s tou urputnou závislačkou...

 

 

Přecházím tedy  do fáze: Odstavování.

Po prvním dítěti naivně nechápu, jaký tak  může být problém odstavit. U toho hladovce to šlo tenkrát samo...

 

Nejprve na to jdu od lesa a snažím se odvést pozornost od sebe. Neúnavně zkouším nabízet různé druhy dětských mlík, kaší, dokonce v záchvatu zoufalosti i kravské mléko. I s kakaem. Dcera vždy jen přičichne, řekne „Bléééé" a vrhne vilný pohled na mé poprsí...

Vysvětluji, uvádím příklady uvědomělých kamarádek, které už maminku nevycucávají. Dcera to s inteligentním výrazem vyslechne, odsouhlasí...a vrhne vilný pohled na mé poprsí...

Bojuji i fyzicky - tzn. snažím si doma moc nesedat a nelehat, když je žužlalistka vzhůru (to vždy bere jako výzvu a vystartuje). Nabízím kvanta oblíbených jídel ve snaze zaplnit žaloudeček tak, ať se tam ani cuc nevejde... Nosím hůře dobytné oblečení a podprsenky. Není mi to moc platné...

Doma platí přísný zákaz vyslovit slovo: Mlíko (to slůvko malé piraňce okamžitě nastartuje sací reflex)...

Chtěla bych tomu přijít na kloub: „Proč pořád chceš to mlíko?" „Mi to tutná. Móóóc! Ňááám!!!". „A klááásně voní". Tyto odpovědi mi pokaždé vezmou vítr z plachet...

Poslední rok a půl tedy zjišťuji, že každé odstavování nejspíš nejde tak hladce. Přehodnocuji některé názory. Přestávám odsuzovat dlouho kojící ženy.

Dokonce lehce lituji, že jsem si v počátcích nenechala poradit od tchyně...

A doufám, že do puberty dceři začne chutnat kakao...

8 komentářů:

  1. Babička mi vykládala, že sousedka kojila do tří let a malej si vždycky donesl malou štokrli, na kterou si k mamince přisedl a sál.... To už mi přijde úchylný, do té doby ještě v pohodě... Tak hodně síly s odstavováním! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Můj tatínek prý si ještě ve čtyřech letech nosil k babičce stoličku, aby si po obědě cucnul (to bylo před 70ti lety, a v té době prý normální). Ale Bůh suď, proč se některé děti dají odstavit snadno a jiné ne. Moje druhé dítě se odstavilo asi ve dvou letech tak, že jsem prostě dvakrát nebo třikrát napít nedala pod zám,inkou, že mě to bolí... a konec. Čtyřapůlleté dítě se na mě dobývá dodnes, a kdykoli vidí, že kojím (skutečného) kojence, dostává hysterické záchvaty, že chce taky (nedávám... ačkoli připouštím, že v období bolestivého nalévání prsou jsem ji coby odsávačku zneužila po porodech obou jejích mladších sourozenců). Taky doufám, že nad mým poprsím nebude slzet ještě při odchodu do tanečních...

    OdpovědětVymazat
  3. já bych zkusil (naštěstí nemůžu a nemusím) ochutit bradavky řepíkovým čajem, nebo něčím podobným, co neškodí, ale ani nechutí...

    OdpovědětVymazat
  4. Prababičky našich prababiček si bradavky potřely sazemi. Zkus rozstrouhanou tuhu - chemicky je to stejné, zdravotně nezávadné, mohlo by to fungovat:)

    OdpovědětVymazat
  5. já zkoušela černou fixu, červenou fixu... nezabralo. Nejefektivnější se ukázalo předstírání nemoci. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji všem za návštěvu a komentáře :-)

    Hastone a Squire - rady zatím ukládám do paměti, teď jsem ve fázi, kdy doufám, že to ukecám :-) A hlavně, když jí to \"tááák tutná\"...

    Manželko - tak předstírání nemocí se u nás taky daří, ale z opačné strany. Vždycky už skoro nekojím, malá dostane průjem nebo nějakou virózu, nejí, nepije - a já celá ráda, že si aspoň \"cucne\", za chvíli nechtěně kojím zas :-))) A můj šestiletý syn má obdobné záchvaty jako tvoje čtyřapůlletá ratolest :-) Asi z něho bude horňák...

    Petisee, my máme s dcerkou nepsanou domluvu, že teď už jedině doma a né před návštěvou. Se stoličkou se dáma neobtěžuje, je šplhavá...

    OdpovědětVymazat
  7. nebo zkus proste \'nebejt poruce\' - zanech doma manzela/partnera s krmenim. A opakovane a opakovane az diteti nezbude jinak.. ;) (leckde tezce proveditelne ale jiste ucinne :))

    OdpovědětVymazat
  8. spoon, já jim občas všem vyhrožuju, že se odstěhuji k babičce... A obě děcka okamžitě \"my jedem s tebou, mamíííí\" :-))) Tož tak...
    Ale jinak jsem celkem optimista, myslím, že až do té puberty to nepotáhnem. Za pár měsíců beztak půjdu do práce, tak bude mít tak jako tak utrum...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.