sobota 1. září 2012

Neschopnost komunikace – že by též prokrastinace?

Komentář k příspěvku od Báry - z konce června

 


„Nominku, Ty jsi neumřela :-D“ – takové a podobné reakce jsem před nedávnem sbírala, když jsem se po delší době objevila na pár blozích.

 
No, neumřela. I když, svým způsobem jsem se nějakou dobu cítila, jakoby ano. Vyhoření? Zimní nedostatek slunce? Stereotypy každodennosti? Obavy z budoucnosti? ...

 Chtěla jsem to období vnitřní nepohody přeskočit či potlačit a navázat, po delší době mlčenlivosti, na předchozí články podobným „odlehčenějším“ stylem (který mě z obdobných chmur před léty částečně vytáhnul). Nicméně – doba k vložení nového příspěvku se pořád prodlužovala (po dovolené, po prázdninách, po lázních, po novém roce, na jaře...) - a navázání na blog bylo pořád těžší a nesnadnější. Nešlo to.

Odkládala jsem psaní až na nejdelší konec seznamu činností.

Chyběla mi energie? Nebo jsem si zatraceně nechtěla přiznat, že člověku se nedaří psát vesele, když se vesele necítí. Hm, spíš kombinace obého a mnohého dalšího...

 

Bářin příspěvek o prokrastinaci ve mě vzbudil docela intenzivní pocit – dostat to ven. Nejdřív komentářem. No, ten jsem nakonec ani nedokončila – páč... byl by to komentář dlouhý. Napsala jsem pak jako reakci raději rovnou tento příspěvek.
 
Hm, nevím teda, jestli trpím zrovna prokrastinací (no, částečně nejspíš taky ano, když jsem vložení onoho "komentáře" víc než měsíc odložila), spíš mě poslední rok postihla urputná „nekomunikace“.

Neschopnost napsat jakýkoli nový příspěvek byla jen kapka v moři, vložit komentář k přečtenému článku bylo také nad mé síly. Jednu e-mailovou adresu jsem nechala napospas osudu, kdy jsem na ni během půl roku byla schopna zajít jen dvakrát – o psaní odpovědí na maily ani nemluvě (ano, od dubna jsem po dvou měsících jen nakoukla, maily ani nečetla, abych nemusela odpovědět – a to se nejednalo o nic nepříjemného). Poslední dobou jsem ani nikomu nevolala (krom domluvy ohledně hlídání dětí), smsky nepsala.

To přece nejsem já! Kruciš! (no dobře, smsky jsem nepsala ani dříve)
 

I když. V červnu se to začalo jakoby lámat, začínala jsem se vnitřně cítit klidněji. (Ale letos to bylo zatraceně na hraně!)

Překvapivě mě k „znovuzrození“ nakopl i šok ze zániku bloguje. Jako vědro ledové vody vylité na rozespalou mátohu.

Hodně z vás mi na předchozím blogo-působišti pomáhalo – aniž byste to tušili – čtenáři občasnými komentáři, někteří blogeři svými články...
 
Pocit určité sounáležitosti, nalezení několika spřízněných duší...

O to jsem fakt nechtěla přijít!
 

A nejspíš ani o tu zaprášenou e-mailovou adresu.

 

6 komentářů:

  1. Nominku tohle někdy zažil snad každý a každý jinak intenzivně. Já říkám, že ŽÁDNÝ MRAK NENÍ NA OBLOZE VĚČNĚ. I z Tvé oblohy už zmizel, jsi tu zpátky a to je dobře. Zdravím Tě pozdravem bývalého televizního rosničkáře Jána Zákopčaníka: Slunce v duši.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Jirko, to Tvé rčení je moc pěkné! Neznala jsem ho a budu si pamatovat :-)
      No, u mě mrak ještě nezmizel - ale řekněme, že se začíná trochu trhat. A částečně i díky blogu :-)
      Děkuji

      Vymazat
  2. "Ačkoli se vám teď bude všechno zdát temné, vzpomeňte si, že i za nejtemnějšími mraky září měsíc rozbřesku", jak mi kdysi ze soudce Ti (Dva meče) vypsala elfos.

    Článek je moc dobrý, a víš, že vím, o čem mluvím.

    Mávám papírovou myší s provázkovým ocáskem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Henry, to je taky moc pěkný citát!

      Sranda je, že jsou tam taky zmíněné mraky (jako ve rčení od Jirky) Jestli nakonec za všechny ty chmury nemůže nějak meteorologie... (jakože na něco by se to svedlo a byl by klid) ;-) :-)

      Vymazat
  3. Pojmenovat a kousek po kousku rozplétat. Akorát, že všechno chce čas a musí si k tomu člověk přijít sám. Blog mi kolikrát pomohl :-). Ty píšeš dobře a klidně to sem nahrň, nestylizuj se do veselosti, když ti tak není. Až to přejde, pak zas může být veselo :-) Hlavně se nazahrab do samoty!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Báro, tak první dvě věty - jo, to je přesné. Zahrabat - už se před časem stalo, bohužel, nicméně, dostalo se mi času k hlubokému nádechu (byť né díky něčemu, co bych chtěla zažít znova) a povedlo se mi pár věcí v hlavě trošku lépe si přerovnat :-)
      Blog vážně pomáhá, teď, když to u mě dospělo do fáze, že se konečně kus temnější stránky života dostal ven, se mi, krom jisté úlevy, začíná chtít psát i postaru - a to mě teď poměrně dost těší... :-)

      U Tebe na blogu - to je prostě azyl... :-)

      Vymazat