Krájím si rajče a tečou mi u toho slzy. Zeleninu momentálně nemůžu ani vidět…
Přehoupla se polovina ledna a
únava mě drtí ohromná. Po regulérním pracovním zápřahu se mi nyní blogerský
pohled úplně zamlžil. Nápadů málo a u těch několika chybí energie na sepsání… Vlastně
to s tím předsevzetím zatím vypadá, že nejvíc letos zhubne blog, říkám si nevesele.
Tak aspoň tu regulaci našeho objemu zkusíme brát vážně. Zadek nám
ženským narostl od Vánoc všem, nejvíc ovšem morčeti, které však na případné
zeštíhlení zadních partií srdnatě kašle a o jídlo se rve stále víc a víc. A to
až tak, že když se jí ohrádka nedaří přelézat, tak se neúnavně zkouší něco jako
podhrabat, až se jí povede se pod tou zábranou skutečně protáhnout. Čím víc si
my dvě s dcerou pochutiny odpíráme, tím častěji se morče nečekaně objevuje
v kuchyni a pátrá ideálně po dalším neschovaném pytlíku jablek. Fakt, že
ji zadek narostl tak, že málem nepřeleze vstup do klece, jí hlavu těžkou
nedělá.
Co ale udělá hlavu těžkou nám?
Krvavá skvrnka ve výběhu. Naštěstí nevypadá úplně jasně červeně a není velká. Stejně
se nám okamžitě vybaví tragický konec její sestry, a ačkoliv je pondělní večer,
část rodiny s ní okamžitě vyráží na veterinu.
„Ta je teď vyplašená, ta vám žrát
nebude,“ říká veterinářka, když morčeti po prohlídce zastřihuje drápky, zatímco
ono u toho zfutruje pár granulí.
„Před ultrazvukem jí oholíme
břicho, ty granule jí ani nedávejte, teď je ve stresu, určitě žrát nebude“. A chvíli na to jen zaskočeně zkonstatuje: „No, to jsem
ještě neviděla.“ zatímco Míša se u "zkrášlovací" procedury opět zdatně cpe.
Akorát nás po ultrazvuku chuť na
jídlo úplně přešla, neb máme o ní strach – zánět dělohy, antibiotika a za dva
dny objednání na kastraci. Nejspíš nějaké cysty na vaječníku, přesněji „bordel
v břiše, se kterým by se nemělo otálet“.
Středa ráno – nástup na kastraci
a v poledne telefon: „Raději pro ni ještě nejezděte, operace byla
náročnější, než jsme čekali, musí se vzpamatovat, pokusíme se jí rozkrmit. Měla
v břiše nádor. Skoro půlkilový." A na závěr doktorka opět podotkne: "To jsem ještě neviděla…“
Odpoledne si pro Míšu jedeme a
dozvídáme se, jak zatím nechce žrát, že se jim do ní povedlo dostat jen jednu
granuli, tak ji dokrmují stříkačkou. Na veterinárním stole se krčí ustrašené, téměř
poloviční, morčátko. Je najednou tak křehká. Něžně ji pohladím a ona trochu
zavrní. Chvíli na to si ode mě vezme jednu, a pak i druhou granulku. „To jsem
ještě neviděla,“ podotkne zas překvapeně veterinářka, „jak takové morče může mít vztah ke
svému majiteli,“ žasne a nám svítá určitá naděje, snad pacientka opravdu začne
žrát a zvládne to.
Ale není vyhráno. Krom toho, že
je Míšu třeba krmit co dvě hodiny, fasujeme k instantní seno-kaši, stříkačce a
radám i upozornění, že krevní oběh a srdce tu situaci nemusí zvládnout, protože
přišla najednou téměř o polovinu své váhy a nemá ani deko tuku, neb celou dobu
krmila jen ten nádor. Je tedy otázka několika následujících dní, jestli stav po
operaci zvládne a taky zda vůbec začne žrát.
Naše, najednou tak nezvykle lehounké morčátko si dovezeme domů a podstrojujeme mu všemožné dobroty, zatímco ono se
k nám točí zády v rohu klece. Trochu si po urputném přemlouvání kousne
do ledového salátu a po chvíli sežmoulá kousek natě z petržele. Pak dlouho
nic. Bereme si ji teda na klin a zkoušíme krmit stříkačkou, což není příjemné
ani jedné straně a moc se nám to nedaří. Nicméně nepřestáváme dál aspoň nabízet různé
pamlsky a Míša milostivě schroupe pár stébel toho nejtenčího sena, které ji
Lucka ze seníku odborně vybírá. Ty má totiž nejraději. Euforie a záblesk
naděje. Ještě pár stébel sežvýká, než se zase šprajcne.
Na noc si beru klec
k posteli, nastavuji budíka a chystám vše, na co by mohla mít jen
sebemenší zálusk, včetně malé kupky těch oblíbených nejtenčích stébel sena. Leč
k jídlu se nemá. Pomalu se odhodlávám ke krmení stříkačkou, ale ještě nejdřív
zkusím nabídnout ledový salát. A ano, trochu ho schroupe. Přidám kousek papriky, a ten nakonec zbaští taky. I pár granulí. Vypadá to, že první noční krmení se docela povedlo.
Dvě hodiny nato si vezme zeleninu
zase. Sice po troškách, ale žere. Mám z toho neskutečnou radost. Vlastně
jsem z toho tak rozrušená, že ani nemůžu usnout a spokojeně poslouchám
zvuky jejího chroupání. Nevěřila bych, jak v nočním tichu takové občasné
přežvykování sena a kousnutí do salátu může působit euforicky. Třeba to vážně
zvládne!
Když už si ráno myslím, že je
z nejhoršího venku, jídla se najednou ani netkne. Nacpaná v rohu klece, zády ke mně, zrychleně dýchá a třese se. Okamžitě vyrážíme na veterinu a máme o ní
opravdu strach.
Půlkilový úbytek za den by byl
jistě snem všech dietářů, u morčete je to ovšem noční můra. Noční můra, která
se bohužel stala realitou. Den po operaci, cestou k veterináři se Míša přestává
hýbat pár metrů před cílem. Ještě je teplá, když s ní doběhneme do čekárny
a bušíme na dveře ordinace. Tak nějak naivně si představujeme, že naběhne resuscitační
četa, píchnou jí adrenalin do srdce, případně tep elektrošokem nahodí.
Takhle to ale očividně nechodí.
Místo záchranářské akce se dozvíme: „Bohužel, tohle se u morčat stává. Dají
naději, ale jejich srdce to nezvládne… Tohle jsem už viděla. Mockrát …“
Sakra, tak onu větu jsme právě takto
slyšet nechtěli…
Končím s hubnoucími předsevzetími! Takto jsem si onu letošní redukci vážně nepředstavovala... Tato naše morčecí slečna mi během té dlouhé nemocenské zatraceně přirostla k srdci a měla i své čestné místo v covi-deníku. Byla úžasná, osobitě drzá, a přitom mile ochočená.
Prostě morče, jaké se jen tak nevidí...
Míša zemřela ve čtvrtek 21.1.2021.
Že bude tak brzo následovat svou sestřičku jsme vážně nečekali. Na rozloučenou si zde přidávám pár fotek:
Nomi, je mi to strašně líto. Vím, jaké je po nich smutno a jak dlouho to bolí, ať je to kočka, pes nebo morče, mám to pořád v živé paměti, jak to bylo u nás s kočkama, není den, abych si na některou z nich nevzpomněla. Míša i Pusa prožily krásný život v pohodlí, hojnosti a lásce, to se nepoštěstí každému zvířátku. Vypadají na fotkách moc pěkně jako správná spokojená, šťastná morčata.
OdpovědětVymazatBev, já si to právě neumím představit, jak musí být děsné přijít třeba o kočku nebo psa, když i to morče mě tak sebralo... Až dnes poprvé jsem u dolaďování článku neslzela a mohla si tady tu vzpomínku zadat.
VymazatVěřím ti to, měla jsem to úplně stejně, když jsem chtěla zpětně přidat k článku fotky koček a pomníčku s mozaikou, co jsem jim vytvořila, taky jsem si to nedokázala znovu číst. I morčata jsem s tebou obrečela. Postavila jsi jim krásný pomníček ze slov.
VymazatÚplně chápu. Mi to dopsání taky dalších pár dní vázlo na fotkách.
VymazatPomníček ze slov - to je moc pěkné. Chtěla jsem tady mít rozloučení s Míšou, ale vážně to byl jeden z nejtěžších článků blogu. Uf.
To je smutné. Chudáček Míša. Co se dá dělat, takový je život. Tak se držte. Měla se u vás dobře a máte na ni (i její sestru) jistě spoustu pěkných vzpomínek. Moc pěkné fotky.
OdpovědětVymazatOby, nejhůř jsem asi nesla to, jak se ten den po operaci trápila. Skoro jsem si přála, aby jí po objevení toho nádoru raději uspali. Ale aspoň jsme se s ní mohli trochu rozloučit...
VymazatVelmi smutný příběh, když se takhle umenší rodina; umím si představit, že je těžké o tom i psát.
OdpovědětVymazatNevím, jestli je to tou dobou strávenou v izolaci, ale tentokrát nás to opravdu sejmulo nějak víc, než ve všech předchozích případech. Neumím si vůbec představit, jaké to je přijít třeba o psa nebo kočku.
VymazatNa druhé straně, díky za to, že se jedná o odchod mazlíčka a ne blízké osoby...
Ale i tak to bylo tentokrát vážně těžké.
To je mi líto. Ono se řekne "je to jen morče", ale pro někoho to je člen rodiny, přítel...
OdpovědětVymazatJo, to soužití teď v této době bylo těsnější a navíc jak zůstala v létě sama, tak jsme se jí i víc věnovali, než když si vystačily spolu se sestrou, takže opravdu víc přirostla k srdci.
VymazatJežiš chuděrka :((( půlkilovej nádor u morčete, to si vůbec neumím představit... chudák zvířátko. To je mi líto. Morčata jsou mazlíci.
OdpovědětVymazatNejhorší bylo, jak pořád žrala, tak to vypadalo, že fakt jen tloustne. U morčat (a nejspíš i ostatních mazlíčků) se zdrav. problémy nejvíce projevují nechutenstvím, to u ni nebylo ani náhodou - tak nás to ani ve snu nenapadlo... Byli jsme tím vážně dost zaskočeni :-/
VymazatTo je smutné. Hodně to bolí, obzvlášť v této podivné době. Držte se.
OdpovědětVymazatDěkuji.
VymazatJo, vážně to tato doba asi i dost umocnila, ty předchozí morčata jsme sice obrečeli taky, ale takto intenzivně to opravdu nebylo.
A já jsem tak doufala, že to dobře dopadne! Je mi moc líto, že jste ztratili spřízněnou dušičku zrovna v téhle náročné době. To je vážně smutný příběh.
OdpovědětVymazatJe smutný, bohužel, i tohle k tomu životu patří. Strašně moc bych si toto povídání přála zakončit jinak. Taky jsem celou dobu doufala, že to ustojí. Asi nejvíc mě skřípla ta noční chvilka naděje, kdy jsem si myslela, že to nejhorší má za sebou a zvládne to...
VymazatTo je smutné. Já vím, ono se řekne, morče, ale když je to člen rodiny. Zvlášť takhle ochočené, a když to vypadalo tak nadějně... Smutné. Hodně síly.
OdpovědětVymazatDěkuji. Už je to naštěstí čtyři týdny, tak z nejhoršího jsme venku. A ano, zrovna jsem to psala o komentář výše - ta naděje nás hodně skřípla. A celkově to bylo tak nějak nečekané...
VymazatMinule jsme hned jeli pro náhradu, ale teď je to jiné, hodně srovnáváme a chce to vyloženě čas...
To je moc smutný příběh, zvířátko se stává členem rodiny a pak je těžké se vyrovnat se ztrátou.♥
OdpovědětVymazatFukčárinko, je to tak. A asi vážně i ta momentálně dost osamělá doba to o kus zostřuje.
VymazatAchjo, jeste pred koncem pribehu jsem verila, ze to dopadne tim, ze se poradne nafutrovala a ted beha a snazi se dohnat vahovy ubytek. To me moc mrzi, drzte se:( Jak uz bylo psano, clen rodiny se neposuzuje jen podle velikosti a vzdycky to je smutny. Tak doufam, ze smutek bude po case kompenzovan radosti z radeni noveho zviratka. At se ma Misa na zelenych planich plnych granuli a jablek dobre.
OdpovědětVymazatPsice, já jsem tak praštěný optimista, že jsem ještě i před těmi dveřmi na veterině doufala, že to dobře dopadne :-)
VymazatDěkuji.
To chápu, nesla jsem před lety naší milovanou potkanici na operaci nádoru a bohužel to dopadlo úplně stejně, jen o pár dnů později. Taky jsem naivně doufala ještě v čekárně.
VymazatTo muselo být ještě horší - několik dní naděje. Se mnou zamávalo i těch pár hodin...
VymazatCo ti mám na to napsat ... poser.
OdpovědětVymazatVždy, když si člověk něco nebo někoho připoutá k sobě, k srdci, to bolí.
Minulý rok jsem jezdila měsíc před vánoci na veterinu s kocourem a denně se loučila. Zázrakem přežil a já ho od té doby každý den !! muchlám v náručí / on chudák netuší a není nadšený / a děkuji za den navíc.
Tak se opatrujte ...
Tak to sis užila pěkné nervy, k tomu všemu :-/ Ještě, že to tak dopadlo a držím palce, ať už je to v pořádku!
Vymazat😭😭😭Normálne tu regulárne plačem. Prijmi úprimnú sústrasť.
OdpovědětVymazatNikky, děkuji.
VymazatDnes je to už měsíc a fakt je, že při psaní předchozích komentářů jsem si taky ještě pokaždé utírala slzy.
Ježiš.. To mě mrzí.. :( ještě ke konci příběhu jsem pořád doufala.. Držte se
OdpovědětVymazatDěkuji. Z nejhoršího jsme už venku, ale fakt to tentokrát bylo hodně náročné.
Vymazat