Karanténně cyklistická – aneb Po dvaceti letech na kole…

PS: Teď už nejsem žádný laik, umím použít Nextbike.

Adrenalin není pro mě,
nejradši se válím v domě.
Knížky, strečink, chůze –
mi vyhovují tuze.

Hlavně žádná rychlost vpřed.
Z toho bych mohla mít vřed…
Stopka bruslím, lyžím, kolu,
radš cvičím na over-ballu.
Potlačuji malý vzdech,
horší by snad byl jen běh.

Ale z jedné informace,
není mi moc do legrace:
pouze svižný pohyb nutí,
obliny žen ke zhubnutí.
Pálit tuky jde prý těžce
jen u relaxační lekce.

Takže občas červík hlodá.
Třeba se to časem poddá
a někdy rychlost vyvinu.
(Než přespříliš nakynu.)

-----

Městská kola k zapůjčení?
Cítím malé pokušení!

První rok kol kol jen chodím,
myšlenku tak v hlavě rodím.
Druhý rok pro degustaci,
stahuji si aplikaci.
Třetí rok už zrychlím krok,
Odvážný vpřed zvolím skok.

Co pomalu uzrávalo,
jasný obrys dnes dostalo.
Po dvaceti letech snad
rozjedu se vpřed? Či vzad?
Maturuji z aplikace –
to je ale sakra práce!
Načíst, zmáčknout, potvrdit...
Pak si můžu kolo vzít.

Co to tady všechno je?
Dumám – sedlo zvedaje.
Pane bože, to se nezdá…
Jak funguje tato brzda?
Přední levá? Zadní pravá?
Zahulit mi trochu dává…
Nebo je to naopak?
Přechází mi z toho zrak,
ruce, nohy třesou se mi,
snad neskončím hned na zemi…

Poskok, odraz – je to tak,
dyť už jedu jako drak!

Kola se pomalu točí,
smrt mi kouká z obou očí.
Jedu půl metru od kraje
a hlavou mi v cyklu hraje:

"Padej když tak doprava,
jinak to bude poprava..."

Řidič za mnou, blinkr dává

a myslí si – To je kráva!
Já ho ale nevnímám,
pohled jen vpřed upínám,
zuby nehty kolo držím,
přepnu na nouzový režim.

Jde mi téměř o život…

Boční cesta přijde vhod!

"Och, tentokrát to dobře dopadlo,

zahrálas jen vozidlům hrozné divadlo."

Těch pár metrů po silnici
bylo celkem na palici,
naštěstí zabočím vpravo,
bez aut jedoucích tak dravo
boční stezka vylidněná…
Začínám být uklidněná.

Ufff!

Jedu  hladce, klidně, lehce…
Málem se mi věřit nechce,
že se to fakt děje.
To je príma.

Jéje

!

Vzrušením mi tváře planou.
Obavy – už dávno stranou!
Vlasy vlají, kolo sviští,
rozjímám nad trasou příští.
(Ale né, copak vás nemá,
tato je fajn, pohodlná,
jen občas pár hrbolků
natřásá mi prdelku.)

Jsem už z toho celá vlhká
na bradě,
řešení je ale hnedle nasnadě –
upravit šňůrku na oušku
a přestat funět na roušku.
Stačí, že ji skrápí pot.
To mi vlastně přijde vhod…
Najednou mi dochází -
začínám tuky spalovat!
Odteď se můžu ládovat
a postava se nezkazí!

Jezdit takhle dennodenně,

pomyslím si spokojeně,

štíhlá možná  zůstanu. 

Dám stroj zpět do stojanu, 

užila jsem si to krásně...

Plus mám plán co zachrání,

neustálé   mlsání!

Tak zas příště? 

Jasně!

PS: Další den ráno, když se chci dostat na blog, vezmu to nečekaně přes vyhledávač a obrázky. Jako jeden z prvních titulků na mě vyskočí článek: „Jak jezdit na rotopedu“.

Tak nevím, naznačuje mi snad svaz ostravských řidičů, ať se na ty silnice fakt necpu?

No dobře, chápu.

Prostuduji asi

přilehlé cyklotrasy…

PPS: Ten podprahový  vzkaz asi nebyl pro mě. Ale o tom třeba někdy příště...