Pedro, přecpanost, puzzle, pohádka…

 

Prostě příjemné prožívání pohody

 

Letošní Vánoce byly pro většinu z nás zvláštně odlišné.

Pro někoho víc, pro někoho míň. Zatímco jedné z mých kamarádek 24. 12. 2020 karanténa končí, další řeší dilema, kterak bez chuti a čichu bramborový salát doladí. A já, úměrně neutuchající bolesti hlavy, na vánoční úklid a nezbytné přípravy vyčleňuji zhruba hodinu. Docela silně zvažuji, zda se vůbec hecnout dárky zabalit, nebo je v nějaké beztvaré hroudě jen nacpat pod stromek. Který ovšem ještě ani dopoledne nestojí. 

Nejdřív je totiž třeba provést manévry s přestěhováním morčete a vyslechnout hádku o to, kdo stromek nezdobí. Před pár lety tato čestná funkce přešla na ratolesti a ty si zdobení stromku, na rozdíl ode mě, neužívají. Letos tato „dřina“ padla na syna a baňka nepřežila jen jedna, což je tak akorát vyvážené množství několika střepů pro štěstí a zároveň zachování přiměřeného počtu funkčních ozdob.

 

Po příchodu babičky naše rutinní šeď trochu ožije. Její neutuchající energie je během mžiku všude plno, Lucka záhy nafasuje přezdívku Alenka, zatímco Toma přejmenuje na Lucinku. Hned je veseleji. Náladu pozvedne i likvidace mého oblíbeného, cca před čtvrtstoletím pořízeného, hrnku na kafe. Né, že by rozbíjení nádobí byla až taková kratochvíle, ale syn, aniž by kdy byl četl Malého Bobše, ulomené ouško ukořistí, hraje si s ním a tváří se, že to je fakt nejvíc cool věc, jakou poslední dobu objevil. Vědět to dřív, rozflákla bych o dva tři hrnky víc a mohlo být s dárky po starostech.

Po slavnostní obědo-večeři se přesouváme do obýváku, kde rozsvícený stromeček vánoční náladu přece jen vytváří. Letos se na rozbalování dárků asi nejvíc těším já, neb syn si stále ještě pohrává s oním ouškem a dcera onu očekávanou chvíli neočekávaně natahuje. Asi pod dojmem nafasování uměleckého pseudonymu Alenka využije příležitost četnějšího publika a zahájí kulturní vložku. Od jarní karantény se totiž jako samouk učí hrát na kytaru a bystře usoudila, že je vhodná doba na první veřejné vystoupení. Sváteční atmosféru rozpálí typicky nevánoční pístní Bedna od whisky a následně pro velký úspěch pokračuje další skladbou mimo téma – Holky z naší školky. Netušila jsem až dosud, jak je ona odrhovačka dlouhá a kolik má šílených slok. Fajn, kytara se odkládá, můžeme se vrhnout na rozbalování dárků, které jsem dopoledne ponejvíce jen narvala do dárkových tašek, ačkoli jindy si jejich balení vyloženě užívám.

Aha, tak ještě další vystoupení, tentokrát už opravdu vánoční, pro změnu na flétnu a jen dvě sloky: Vánoce, Vánoce přicházejí... Jo, to sedlo. A jdeme na to rozbalování.

Jen ještě nesmíme zapomenout na tradiční vánoční fotku u stromečku. Na fotku jsme sice nezapomněli, ovšem opomněli jsme drobný detail ohledně vzrůstu naší rodinky a před stromkem jsme letos nepoklekli, takže ve výsledku máme skupinovou fotku záhadně umístěnou v rohu obýváku, neb stromková zeleň za námi ani kousek nevykukuje. Ale u focení bylo docela veselo. Do role fotografa byla chvíli pasována i babička a až po několika reklamacích přístroje, který vytváří místo uměleckých fotografií jen a pouze růžovo-červenou plochu, se jí povedlo mobil uchopit také mimo objektiv.  

Hurá, a konečně se můžeme vrhnout na ty dárky, i když trumfnout to ulomené ucho z hrnku bude docela výzva. Nicméně každý jsme si tam nakonec nějaké ty své radosti našli. Mě nejvíc pobavil balíček žvýkaček Pedro. Nejen, že mě zas přenesl do nostalgie dětství a povedla se mi po patřičné dřině vyfouknout i ona památná bublina přes půlku obličeje, nově jsou k nim přiloženy také tetovačky (to asi na vyvážení té námahy při žvýkání a vyvanutí chutě už  po minutě). Vánoční obývák se záhy přemění v tetovací studio. Jako majitelka jsem na řadě první a fasuji veselou zrzavou kočku. Celá já. A beru to jako znamení, že se mám jako kočka v následujícím roce chovat, teda i nadále víc odpočívat. Babička dostane obtisk zamilovaného psa a vysmátého žraloka. Lucka pak Tomovi závidí plameňáka, protože na ní zbude jen racek s člunem, takže v rámci hledání ušlechtilejších obrázků přijdu šmahem o větší část onoho retro-dárku. Což mi ovšem nevadí, a to i díky velkorysé náladě poté, co mi na dvoudenní intenzivní bolest hlavy konečně zabere Ibalgin.

Takže spolu nakonec zkoukneme i letošní vánoční pohádku, která nás oproti té loňské docela i baví. A zítra, zítra se s dcerou vrhneme na tradiční vánoční skládání puzzle, které pod stromečkem už řadu let nechybí.

Vlastně to byl, navzdory rozpačitému začátku, zas docela fajn pohodový štědrý den.

 

 

-----

Největší překvapení mi ovšem přinesl dárek nečekaný a zároveň velice trefný, který jsem dostala den předem:

Štěstí je mít přátele – pak jde vše víc vesele :-)

-----

A co letošní svátky nejvíc potěšilo vás, milí čtenáři?