Under Pressure - Pocovidový pracovní přetlak

Poměrně pesimistický povzdech přetažené post-pacientky...

Taky se vám někdy do hlavy dostane melodie písničky a nemůžete ji za žádnou cenu vyhnat ven? Já v ní teď měla několik týdnů zaseknutou smyčku tumtududůdudůdum z písně Under Pressure. Nejen, že její název vypovídá, jak se dlouhodobě cítím, ale ten hlavní riff je neuvěřitelně chytlavý a z hlavy mi dostat prostě nešel.

------

Pod tlakem...

Konec listopadu:

Poslední týden listopadu toho v práci bylo tolik, že navzdory žádostem o pomoc s úkoly a probíhající nemocenskou, jsem každý den cca čtyři hodiny vyloženě dřela a jela na doraz. S vidinou mnohem náročnějšího prosince za dveřmi. Pracovně jsem se dostala do stavu, že ať s nemocenskou nebo bez, trávila bych v prosinci prací větší část dne. A došlo mi, že je docela možné, kterak tím, jak se snažím do tří či čtyř hodin nacpat plnohodnotnou práci bez funkčního zástupu, dostávám sama sebe do presu ještě většího.

Velice dlouho jsem zvažovala pro a proti. Co s nemocenskou dál. Jestli pokračovat a stejně při ní cca pět hodin denně ve velkém tlaku pracovat, a krom toho být uvázána doma, nebo ji ukončit, pracovat sice o nějakou hodinu déle, ale trochu si to časově i rozložit a dostat se občas mezi lidi.

Rozhodování to bylo docela těžké, protože jsem se stále necítila dobře. Dýchání se sice spravilo, ale krom neustálé únavy se přidalo téměř permanentní hučení v hlavě, tlak a žhnutí ve spáncích a pískání v uších. Což mělo velký vliv na spánek, který mi neustále silně hapruje.

 

Nicméně, čtyři měsíce jsem firmě vycházela vstříc já, nastal čas trochu mi to vrátit. Takže jsem si domluvila práci převážně z domu, možnost kdykoli skončit dřív (vybráním přesčasů z nemocenské) a převod poloviny letošní nevyčerpané dovolené na počátek dalšího roku, ať můžu brát půldny nebo si zkracovat pracovní týden, kdybych to nezvládala ještě i v lednu. Dohoda se povedla celkem slušná, takže jsem nemocenskou ke konci listopadu ukončila.

Stále nevím, jestli to byl krok dobrý, ale v podstatě moc by se tak jako tak nezměnilo. A je pravda, že jsem už docela toužila zažívat pocit, že zas funguji jako běžný člověk.

 

Prosinec – týden první:

Ve středu jsem si střihla první půlden na pracovišti. Pocity - rozporuplné. Na jedné straně úžasné, že jsem zpět, na straně druhé jsem se cítila trochu jako cizinec… Až na třetí pokus mi došlo, že si čaj prostě neuvařím, dokud nezapojím konvici do zásuvky, neb mi ji v mezičase odpojili.

Za ty čtyři měsíce jsem téměř odvykla mluvit s lidmi tváří v tvář. Zašitá u sebe v kanceláři se nejistě rozkoukávám. Aklimatizaci mi ale značně zkrátí kolegové, kteří mi obratem vpadnou do kanclu s akutními pracovními věcmi, takže zabydlená jsem nakonec raz dva a už po pár minutách diskuse s nimi se cítím, jako bych jen absolvovala prodloužený víkend. Pracovně těch pár hodin vezme takový švunk, že se vlastně ani nedostanu na toužebně očekávaný pokec s kolegyní. No, ale zas mi mluvení aspoň nezhorší tlak na hrudníku, takže vlastně vše nakonec je tak akorát.

Čtvrtek a pátek pracuji zase z domu, a ne plnou pracovní dobu, přesto jedu na doraz. Od čtvrtku mi zesílí hukot v hlavě a po pátečním delším telefonátu se umírní až v sobotu večer. Mám dost a přes víkend se tak tak stihnu vzpamatovat.

Sice už nejsem vázaná vycházkami, ale vyjde to na stejno. Po odpoledních prostě odpadám únavou a zatím mi nezbývá energie se kamkoli vypravit. Ale … teoreticky už můžu, a to se počítá.

Pocit stresu i melodice Under Pressure jsou stále silně zabydlené… Je sice fajn mít dohodu o možnosti končit dřív, ale vlastně v reálu jsem ráda aspoň za pár zkrácených hodin. Nestíhám a restů je ještě požehnaně. A rozhodně zatím nemám pocit, že bych jakkoli obnovila společenský život.

V neděli dobírám kortikoidy. Držím se naděje, že případné problémy mi už způsobovaly všechny ty chemické prostředky a že třeba teď už tělo pochopí, že jede v normálu a dá se samo do pořádku. Dost mu věřím a držím palce.

 

Prosinec – týden druhý:

Počátkem týdne mám pocit, že dýchání je lepší i hukot v hlavě ustupuje, což se ale zatím nedá říct o pištění v uších a tlaku na spáncích. V práci toho mám pořád hodně a stále jedu docela v presu. Dokončuji nejakutnější termíny a jsem opravdu velmi unavená. Po práci nezvládám téměř nic, některý den mám problém i jen zapnout pračku. Chybí mi i energie na psaní a horko těžko sbírám síly na poslední díl covideníku.

Ve čtvrtek se mi povede dotáhnout všechny akutní pracovní resty do konce a už nevnímám v tomto směru takový tlak. Končím dřív, už to vážně stačilo. Tento týden mi dal celkem solidně zabrat, v pátek beru dovolenou, a to je víc než dobré řešení! Stále mě bolí silně hlava. Na uvolnění si dám malou půlku Jagermaistera. Uvolní se mi ovšem jen zábrany ohledně žravosti a cpu se a cpu. Uf.

Vzít si v pátek dovolenou byl velice dobrý nápad. Odpočívám, dokončím covideník, relaxuji, přesto se mi večer zhorší dýchání. Je takové jakoby přidušené a teplota se zvyšuje na 36,9 st. C.

Až do neděle se dávám do pořádku, ovšem špatný spánek způsobovaný zejména pištěním v uších a bolestí hlavy mi to stěžují. Naštěstí šibeničních pracovních termínů jsem se zbavila a můžu odteď jet volněji (aspoň si to chvíli myslím).

 

Prosinec – týden třetí:

Ačkoli jsem se v neděli cítila odpočatěji, v pondělí už dopoledne nemám ani trochu nadbytečné energie. Na čtvrtek a pátek si plánuji dovolenou a snad ty další dva dny nějak překlepu. Odpoledne se mi zas zhorší dýchání a teplota skočí na 37 st. C.

Pozn.: To horší dýchání je poslední dobou jiné. Dříve to bývala dušnost s problémem dodýchnout, případně tlak na hrudi s problémem dodýchnout, ale nyní se cítím jakoby přiškrceně přidušená – ovšem taky s problémem dodýchnout. Tj. pořád nic moc, a stále to bývá nejhorší večer, kdy se ta únava z celého dne nasbírá. 

V úterý v noci znova zažiju pocit neodýchnutí před usnutím. Sice jen jednou a slabě, ale tohle fakt nechci zpátky. Přemýšlím, jestli bych se přece jen neměla ještě potupně vrátit k těm kortikoidům, i když mě ta představa pranic neláká.

Ve středu ráno jdu na kontrolu k imunoložce. Potvrzeno. Mám ještě aspoň tři měsíce dál brát ty kortikoidy. Ani se už tomu nevzpírám, sama cítím, že  budou potřeba. Ale aspoň jsem zkusila, co to jejich vysazení udělá… V práci to tak tak dám, končím dřív a večer mi k dusivému dýchání skočí teplota 37,1 st. C. Na kortikoidy se vyloženě těším a naštěstí opravdu zaberou.

Od čtvrtku mám volno, odpočívám a snad se do začátku dalšího týdne zvetím. Teplota po kortikoidech už není a dýchání se trochu lepší, i když to zatím není žádná sláva. Ovšem to téměř permanentní pískání v hlavě mi už fakt dost leze na nervy a bez té každodenně číhající bolesti hlavy bych se taky docela obešla.

Oproti nemocenské zatím vlastně velkou změnu nepociťuji. V práci se s ostatními kolegy víceméně míjíme kvůli různě nastaveným home officům a s těmi, kteří se tam vyskytují ve stejnou dobu, si popovídat ani nestíhám. Mluvení mi navíc stále moc nesedí, cítím po něm nápor na dýchání, takže případné kontakty ani aktivně nevyhledávám...

Prosinec – týden čtvrtý - pondělí:

No, dnešek jsem přežila, zatím mě nepostihla dušnost ani bolest hlavy a snad už to bude jen lepší a lepší. Byť jsem unavená neskutečně, tak vidina volna během blížících se svátků mě drží nad vodou. Jen... nějak v sobě nedokážu vykřesat ani ždibec vánoční nálady. Ale to je detail. 

Celkově mi je o něco líp a společenský život holt nakopnu až v následujícím roce. 

-----

Mimochodem, než jsem se dostala k závěru textu, tak jsem se toho popěvku z Under Pressure konečně zbavila. Nicméně jak jinak, než vytlučením klínu klínem. Ano, do hlavy mi naskočila píseň další. Melodií Davida Bowieho článek začal a jeho melodií také skončí. O krapet víc se mi ovšem líbí v podání Nirvány – The Man Who Sold the World. 

Tento song si stojí dlouhá léta vysoko mezi mými top oblíbenými a dlouhou dobu jsem jej měla i jako vyzváněcí tón na mobilu. Až někdy zas chytnu záchvat technického hračičkovství kutilství, tak si jej do toho současného stáhnu taky. Teď se mi do toho stále nějak nechce, ale v mobilu původním jsem si s vyzváněcími tóny docela hrála a snažila se napasovat melodie na jednotlivé osoby, např. u mamky jsem měla klasické Mamma Mia! apod. 

 

A co vy, milí čtenáři? Jakou píseň máte, nebo byste rádi měli, jako vyzváněcí tón? A používáte více různých typů vyzvánění, nebo máte vše v jednom?

Taky se vám občas v hlavně zacyklí nějaká melodie? A štve vás to nebo si ji prostě v myšlenkách chvílemi spokojeně pobrukujete?

PS: A po podporu vánoční nálady přikládám jednu píseň aktuální, která mě dnes pobavila: