pátek 11. prosince 2020

Covideník - část 17

 

Nyní uzrál čas
na poslední část


--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

--------  

Pátek, den D+112

Ráno vyrážím na další kontrolu na plicní. Tentokrát v prostředí nemocnice vnímám už jen únavu a předrážděnost, což je vzhledem k situaci v zemi více než pochopitelné. Doktorka, ke které jsem byla objednaná, dnes opět neordinuje, takže skončím zas jinde. Časový pres je značný, tak se ani na nic poptat nestihnu, jen kortikoidy mám prý raději brát i nadále. Z jejich hlediska mám plíce v pořádku a příště už mi nemocenskou buď ukončí nebo převedou k obvodní doktorce. No, tak to mám co dělat, abych se do prosince zvetila, pořád se mi k ní totiž od toho léta jít nechce.

Pozitivní věc je, že ta bublina na displeji mobilu každým dnem trochu splaskávala a teď už tam téměř není. Akorát po celonočním nabíjení mi zbývá jen 13 % baterie. Jako by se ten bebech vůbec nenabil. Kruci, mi se fakt nový mobil shánět nechce. Nevím, jestli je chyba v nabíječce nebo ve zdířce pro konektor. No, ale vrnítko se nabít stihlo plně, takže nabíječkou to nejspíš nebude. Nebo že by přece jen? On si ji půjčoval syn. A ten má od dětství superschopnost skoro vše nějak porouchat. Jo, to bude ono – „Tome, nedělal jsi něco s tou mou nabíječkou?“ optám se nenápadně. Prý ne. „A Tome, nevyměnil jsi mi ji náhodou?“ ptám se lehce podezíravě. Prý fakt ne. U dotazu, tak na co ji vlastně potřeboval, se už odpovědi ani nedočkám. Bože, já tak nesnáším převádění dat do nového mobilu... A tento musím rychle vypnout, ať tam aspoň baterka na ten převod dat zůstane, kdyby byl nabíjecí zádrhel opravdu v něm. Toto mě teda vážně netěší.

Dopoledne jsem unavená z velmi brzkého vstávání, tak si jdu odpočinout ještě před obědem. I po něm. Pak si ale řeknu, že když jsem se doktorovi už zdála relativně zdravá, tak by to chtělo pomalu začít zas trénovat a nepoučitelná se vydám opět na dvacet minut ven, takže se následně vrátí tlak na průduškách a únava.

Světlý bod posléze nastane, když mi Tom, jen tak mimoděk po několika hodinách od rozhovoru, přinese MOU nabíječku, kterou zaměnil za svou starou nefunkční. Hm, a já si dopoledne ohledně mobilu připadala jak blázen. No, vzhledem k nedávné příhodě se suky mi dojde, že na zblbnutí fakt nepotřebuji ten dlouhý covid, neb tento bod stále celkem obstojně podchycují potomci.

Podvečer se už naštěstí dokážu lépe soustředit na čtení a u Psice natrefím na další vtipný článek, tentokrát předvánoční. Ten mi, krom splínu z absence nápadů na dárky pro teenagery, navodí příjemně nostalgickou vzpomínku na Tomovy dopisy Ježíškovi a Lucčin dynamicky se měnící dárkový seznam

Taky už zvládnu chvíli sledovat obrazovku a pouštím si seriál o fenomenální šachistce – Dámský gambit. Baví mě a čistí mi hlavu. To jsem docela potřebovala. 

Sobota, den D+113

Od večera cítím tlak na hrudníku a vnímám zvýšenou produkci hlenu. Po rozhovoru s imunoložkou to beru jako fakt, který zmiňovala - možnost vracení se příznaků. Takže už mě to tak neleká a beru to jen jako nepříjemnou skutečnost, která se (doufám) zas brzo obrátí k lepšímu.

Hned ráno za mnou přijde dcera se sdělením, kterak jim matikář oznámil, že po Ježíškovi mají chtít hlavně pořádnou kalkulačku. „Super, o starost míň…“ pomyslím si a chvíli se tetelím, jak jsem z toho vymýšlení dárků rychle vyklouzla. Asi minutku, nežli do rozhovoru zasáhne syn se strohou poznámkou, že jí stejně bude stačit úplně obyčejná, jen o trošinku lepší než to počítadlo, co má nyní. Tak nic, budu přec jen muset zapojit závity mozkové ulity, kde jsou zašity dárkové nápady.

Stále sleduji ten Dámský gambit, a krom toho, že mě daný seriál dost baví, nutí mě zároveň i přemýšlet a rozvažovat. Myšlenky se mi k němu stále vrací. Obdivuji odvahu hlavní hrdinky jít si navzdory počátečním těžkostem za svým cílem. Schopnost poučit se z občasné prohry. Nadšení promýšlet a učit se různé herní strategie. A hlavně její nezdolnou chuť vyhrát každou jednotlivou partii.

Mám pocit, že se vlastně nacházím uvnitř jedné takové nekonečně vleklé hry. Hry s dlouhým covidem. A vyhrát chci zcela jednoznačně! Začínám si ji vizualizovat. Ovšem ne jako šachy, které mi nejdou, ale… spíš jako scrabble. Nejsem v něm sice fenomenální, ale žádný z písmenkových zápasů jsem zatím taky nevzdala. Proč bych vlastně nemohla s coviďákem mít rozehranou lítou partii slovních přestřelek? Skládám písmenka, vytvářím vítěznou strategii a představuji si závěrečný zdrcující tah. Mám vymyšlenou dost dobrou koncovku, kterou ho dorazím a zároveň mu dám najevo, co si o něm myslím:

SMRAĎOCH


V představě vidím možnost navázat v pravém horním rohu. Slovo ve ztrojené hodnotě, vyprázdněný zásobník a velká hodnota na zdvojeném písmenu.  Takže mi to vychází na (1+2+1+1+(2*8)+1+2+2)*3+50 = rekordních 128 bodů! A herní deska by mohla výsledně vypadat třeba takto:


Odpoledne na chvíli jedeme za mamkou, která slaví krásné kulatiny. Na oslavě si odvážně cvaknu trochu vína a snažím se při rozhovorech udržet únavou klesající víčka aspoň pootevřená. Je to fuška, raději si jdu zcela neodvážně na půl hodiny lehnout do vedlejší místnosti. Po brzkém návratu domů jsem dost vyšťavená, kašlu, cítím zhoršující se dýchání a větší zahlenění. Coviďák byl očividně na tahu. Nicméně teploměr se zastaví na 36,9 st. C a nevnímám zánětlivý závan vycházející z průdušek. Takže se jednalo o tah docela průměrný, cha!

Jsem relativně v klidu a jako odvetu přihodím céčko, déčko, probiotika a proteinovou večeři, pořádně se propláchnu bylinkovým čajem a dále spolu hrajem. S covidem nebo se zblblou imunitou. To je jedno. Už vím, že sází na strategií návratů, a to je má výhoda. Prostě si na tu výhru trpělivě počkám. No jo, a možná ten závěr nebude až tak drtivě převažující. Pravděpodobně budu ráda, když nasbírám aspoň nějakou vhodnou samohlásku na závěrečnou předložku, neb z rozvleklé hry budeme vyčerpáni oba a zásoby písmen budou nevalné.

Ale já už mám vizi vítězství pevně ukotvenou v hlavě. A je mi jedno, kolik tahů na to ještě bude potřeba. Dám to!

 

Neděle, den D+114

Dnešek nezačal zrovna ideálně. Vrátil se pocit mělkého dýchání a při nádechu cítím „vůni“ ozónu, kterou obecně moc ráda nemám. Nevím, co jsem zkonila. Může za to ona decka vína, troška běžné kávy, ta včerejší krátká návštěva či se prostě jedná o obvyklý týdenní cyklus? Půlku dne zas proodpočívám, nevidím nic moc veselého a až po Ibalginu bolest hlavy trochu poleví. Snad se nerozjede zas nějaký zánět.

Jinak doma vše při starém, potomci se zrovna hádají o jogurty, morče pravidelně každé ráno buší zuby do šprušlí klece jak muklové ešusy o mříže při povstání proti obzvláště odporně vařícímu kuchaři (čili mě, dávající jí okurku až po ranní návštěvě WC a ne IHNED), případně po odpoledních bourá kulatým bříškem ohrádku při snaze zas se nějak dopracovat k jablkům a včerejší kurýr z Tesca tu jejich anti-covidovou strategii dohnal k „dokonalosti“, když pytlíčky s nákupem vyskládal před vchod na plochu plnou fleků ze samých (nejen psích) vylučovacích pozůstatků. Je fakt zvláštní, jak v úplně každé profesi člověk natrefí na lidi, co mozek používají, tak i na ty, co ani netuší, že něco takového uvnitř hlavy existuje. Nejvyšší čas dát se už co nejdřív do pořádku a zajet si na nákup sama.

 

Pondělí, den D+115

Drží se mě bolest hlavy podobná té při těch antibiotikách, jen mírnější. Jsem těsně bez teploty a místo dušnosti se zas valí neskutečná únava. Po nezbytné trošce dopolední práce do večera už jen polehávám. Pouze chvíli s dcerou tupě sleduji nějaký její seriál a pak si ještě povídáme a vzpomínáme na seriály a pohádky z dětství. Jejího. Nicméně to mě nenásilně přenese do dob dětství mého a vyhrabu pár zaprášených vzpomínek na Rozmarýnek, uváděný čertíkem Bertíkem a Štěpánkou Haničincovou. Vzpomínky jsou to už jen kusé, ale stále si živě vybavuji to natěšené očekávání, až nám jej ve školce zas někdy pustí a budou tam tropit alotria třeba i ti nezvedení opičáci Hup a Hop.

 

Úterý, den D+116 – státní svátek

Stále jsem unavená, klíží se mi během dne neustále oči a vnímám pocit nemoci (ne však už bezmoci). Bolest hlavy je nejhorší na spáncích a navzdory absenci teploty cítím silnou horkost čela, spánků a krku.

Je státní svátek, takže místo pracovních povinností si dopisuji poznámky k několika posledním dílům deníku. Toto mě sice stále baví a dobíjí mi baterky, ale už bych se docela i posunula kousek dál.

Mám ráda číslo 17. 

Dnes je to 117. den od vytrasování dcery a před 17 týdny jsem pocítila první příznaky covidu. Jeví se mi docela příhodné tuto anabázi ukončit částí 17, a to dnes - 17. 11. 2020.


Stanovím si tedy dnešní den jako poslední deníkový zápis a vnímám silnou potřebu malé rekapitulace před závěrem. Příležitostně se mi totiž opakovaně do mysli vkrádají dvě otázky. 

Otázka první - jak moc by mě covid skřípnul, kdybych namísto vyčerpání byla v době nákazy odpočatá, zrelaxovaná, a hlavně si při péči o dceru nezapomínala nasazovat roušku. Stále si myslím, že množství virové nálože spolu s  vyčerpáním hrálo v následujícím průběhu nemoci dost zásadní roli. 

Občas si taky kladu otázku, jak dlouho bych se asi léčila, kdyby mi obvodní doktorka v tom srpnu místo ukončení nemocenské a receptu na Lexaurin vypsala onu žádanku na plicní, což mi připadalo vhodnější. Je docela možné, že v září bych už byla fit. 

Ale nepitvám to mnoho. Věci se už staly, a i z toho nepříjemného si člověk může něco pozitivního vzít. Původně jsem do rekapitulace chtěla dát text ve smyslu – co mi covid dal a vzal. Tam mi přišlo úsměvné uvést, kterak mi v létě vzal jarní kila, ale na podzim mi je po braní B-vitaminu u oparu zas pečlivě vrátil. Nicméně v průběhu času jsem jednak plno rádoby vtipných nápadů zapomněla, ale také jsem poslední dobou začala vnímat trochu odlišnou potřebu shrnutí.


Chvílemi jsem si totiž připadala jak v našem dříve dosti oblíbeném rodinném filmu – Kouzelná chůva Nanny McPhee. Pro ty z  vás, kteří příběh neznáte: do rodiny s velmi neposlušnými dětmi přichází velice nehezká chůva, která jim s pomocí kouzel uštědřuje jednotlivé výchovné lekce. Po každé z nich jsou děti milejší a chůva hezčí. Tu ji odpadne bradavice, tam se jí srovnají zuby, pak splaskne velké břicho… Ony ďábelské děti jsou v závěru jak beránci a vše dobře dopadne.

Krom toho, že taky pořád věřím ve šťastný konec, připadá mi, že mám za sebou i několik absolvovaných lekcí.

Lekce první – vnímat pocity svého těla, nedát se odbýt a trvat na odpovídající léčbě. Toto mohlo sice být údernější, ale i tak jsem ráda, že jsem si stála za svým a ani po třech zpochybnění příznaků jsem to nevzdala a dostala se mi aspoň částečně odpovídající léčba vzhledem k současným možnostem a znalostem oné nemoci.

Lekce druhá – vymezit si hranice doma. Přenést víc povinností a úkolů na ostatní. V tomhle pokulhávám celý život a byl to i nyní docela slušný oříšek.

Lekce třetí – vymezit si určité hranice i v práci. Toto mi taky nešlo úplně lehce, neb nezávisí to jen na mě. Ale v rámci možností jsem i zde ušla kus cesty.

Lekce čtvrtá naučit se odpočívat. Odpočívat. Odpočívat! Co na tom pořád nechápu a proč mi právě tato dává tak zabrat?

 

I když nejsem fatalista, věřím, že věci se dějí, jak mají. A taky v to, že co člověka nezabije, to jej posílí. Po mnoha letech neustálého presu jsem dostala čas na oddech, čas pro sebe a mimo jiné i prostor k oživení blogu.

Psaní mi jednak dost chybělo, ale hlavně mi nyní ohromně pomohlo ony potíže zpracovávat, překonávat a myšlenky utřepávat. Blog i milé komentáře na něm mi také usnadnily zvládnutí silného pocitu sociálního odloučení, kterému neprospíval fakt, že mi moc nešlo ani telefonovat. Za to jsem byla opravdu moc ráda...

...
 
A děkuji vám všem, 
co dočetli jste sem. 

(Ač tohle „dílo století“ 
o korona-prokletí 
hodně času pohltí.) 

:-)


PS: Doufám, že onu hru dohraji aspoň do konce roku. Letošního.

Tak mi držte palce na ty závěrečné tahy! 

 


Předchozí část

Dopovídání ještě po čase? Možná...


----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 13. 11. - 17. 11. 2020

21 komentářů:

  1. Preji fenomenalni sach - mat na konci! A zaujalo mr, co Covid prines - ve zminenych kompetencich ma totiz mezery vetsina z nas, minimalne vetsina z nas matek:) Tak drzim palce, at z toho za par let jsou krome par hnusnych vzpominek tyhle poznatky jako higlight, ze to vlastne prineslo aspon neco dobryho!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Psice, díky :-) Sice dneska byl nějak nečekaně zas na tahu soupeř, tak jsem zrovna ve fázi, kdy vezmu vítězství i s krvavě odřenýma ušima - ale proč nedoufat v úspěšnější závěr :-)

      Co přinesl - no, nevím jak to bude za pár let, ale mi aktuálně zařídil převod poloviny letošní nevyčerpané dovolené na následující rok :-) A taky několik měsíců oddech od sledování změn v různých vládních opatřeních - což oceňuji kór po dnešním snu, ve kterém jsem něco nutně potřebovala nakoupit a neměla roušku. Sice ani ostatní, ale jediná jsem si uvědomovala, že ji mít máme - a pořád čekala, že mě z obchodu vyvedou jako super-zločince...

      A teď vážně, jeden ze základních "darů" - oprášené poznání, že je určitě třeba víc myslet na sebe a být občas sobečtější... Např. když ostatní neumyjí nádobí - nevařím apod...

      Vymazat
  2. Je tedy pravda, že v normálních knižních či filmových příbězích mám celkem rád (po)otevřené konce, tady bych ale spíš přivítal jednoznačnější happyend, nikoli kvůli svému diváckému pohodlí, ale kvůli hlavní hrdince :-). Tak doufám, že pořádný happyend se bude konat hlavně za oponou skutečnosti, protože to je to jediné podstatné. Držím palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-)
      Musím říct, že (po)otevřený konec rozhodně nebyl záměrem, stejně jako posledních 14 dílů :-) Ale v happyend stále věřím, a čím dál tím víc :-)

      Vymazat
  3. Ad lekce 4) Já jako ludibrionista odpočívám, kdy chci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to docela i závidím.
      Ten pojem "ludibrionista" mě před časem dost zaujal - fakt je, že dosáhnout tohoto nastavení, tak to pak musí být úplná balada. :-)

      Vymazat
  4. No hurá! Myslím, že tenhle deník v zapomnění neupadne, alespoň v myslích čtenářů :).

    Čertíka Bertíka, Štěpánku a další pohádky z mé dětské éry mám v paměti docela živě, ještě to není tak dávno, kdy jsme s Matýskem koukali na Kouzelnou školku, kde, světě div se, všechny tyhle kousky vysílali :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Sama jsem zvědavá, jak se mi bude číst s odstupem času...

      Já si z Kouzelné školky vybavuji hlavně Pošťáka Pata :-)
      Toho Hupa a Hopa jsem snad od svých školkových let neviděla, asi si jeden díl pro připomenutí pustím :-)

      Vymazat
  5. Dámský gambit je výborný! A souhlasím s tím, že je taky docela motivující :-) Tak jen doufám, že jste to s covidem nedali za remízu. Zasloužil by si pořádně rozsekat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla doba, kdy bych za tu remízu byla vděčná, ale teď mám rozehráno líp, takže v žádném případě :-)
      Myslím, že už mám k vítězství dost nakročeno...

      Vymazat
  6. No tak sláva, snad už konečně se karta obrátila. Já taky raději scrabble než šachy, a ten dámský gambit jsem tedy neviděla. Nedávno mě Silvinka nalákala na sudoku, to jsem si myslela, že je hra nanic, a teď v práci o přestávce nehraju nic jiného. Jen ho žeň, prevíta, vítězství máš na dosah ruky! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jj, sudoku mám taky ráda, je to relax :-)

      No, včera bylo dobře, dnes zas táhne on, už mě to fakt nebaví. Kdo ví, na jak dlouho to bude... :-/

      Vymazat
  7. Nomi, taky jedu ten gambit. Sem to na chvíli zrovna přerušila a sem nakoukla...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirko, tak mi ten Gambit fakt sednul a přišel v pravou dobu - jak jsem se tak zrovna "plazila" při zemi, tak to její urputné odhodlání za každou cenu vyhrát bylo silně nakažlivé... Pro mě fakt nej načasování. :-)
      Jinak doufám, že vám už je taky líp.

      Vymazat
    2. V tuto chvíli jako kdyby nikdy nic...díky, Nomi.

      Vymazat
  8. Nomi, prajem výhru. Si krásne nastavená. Malá prehratá bitka neznamená prehranú vojnu :-)
    Čítala som už aj tvoje zhrnutie, no paráda :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikky, moc děkuji.
      A doufám, že už bude brzo finále, pokud se to nějak nepotento... Tak to ani nechci zakřiknout. :-)
      Pořád cítím určitý respekt...

      Vymazat
  9. Tato část spadá do období: 1. 13. - 17. 11. 2020
    Opravdu? :)))
    Ale držím palce, ať už se mrcha nevrátí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Quanti, díky za upozornění.
      No, to aspoň opravdově odráží tu mozkovou mlhu, neviděla jsem to a fakt je, že při dopisování těch posledních dílů mi bylo ještě docela mizerně.

      Snad se už nevrátí, nicméně dolaďování bude velice dlouho trvat...

      Vymazat
  10. Snad už bude jenom lépe, moc ti to (a vlastně i nám všem) přeju. Vcelku o té nemoci stále nic moc nevíme. Je skoro neuvěřitelné, jak dlouho se to u tebe vleklo, sedmnáct týdnů, děs! Covidový deník se snad jednou stane pouhým čtivým záznamem nelehké situace a lekci jím udělenou si (doufejme) zapíšeme všichni za uši. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Bev, taky nám všem přeji, ať je to už dávná historie :-)

      Už je líp, ale stále na kortikoidech a únava velká. Po regulérním nástupu do práce po zbytek dne odpadám, ještě to pořád tak nějak dobíhá... Nicméně už je to naštěstí jen takové dolaďování.

      Vymazat