Dva pohledy ženy na mozkové změny

aneb

Covidová demence trápí různé ročníky úplně jinak    

„Tady píšou, že dlouhý covid způsobuje změny na mozku a zvětšuje pravděpodobnost Alzhaimera,“ informativně mi pohřebním tónem sděluje manžel a vrhne na mě pátravě-soucitný pohled. Zkusím se zatvářit extra inteligentně, nenuceně něco zamručím a příhodu, kterak jsem se před týdnem snažila prorazit kód vstupních dveří pomocí pinu platební karty, si nechám pro sebe. Protože… Chci rodinu zatím před tou chmurnou zprávou uchránit. U mě to asi bude fakt rychlé. Už pár dní totiž ty počáteční příznaky demence na sobě pozoruji. Vlastně, zrovna velice čerstvě mám za sebou prožitek, který mnou docela otřásl.

Jak totiž teď posiluji tu imunitu, tak jedním z bodů je i omezení cukru. Ten se mi sice zatím daří plnit jen částečně, ale snažím se. Zrovna před pár dny jsem si tak od pusy utrhla půlku sojového suku. Zavčas jsem si onen prohřešek uvědomila a tu druhou část schovala do linky mezi talíře. Na později. Včera jsem si chtěla tu zbylou  půlku dojíst a ona tam…

...byla třikrát! Tři skoro stejné části sojového suku na stejném místě. 

Dvě bych ještě i pochopila – třeba tam jedna nějaká zapomenutá zůstala od minula a já ji předtím přehlédla… Ale ta třetí? Ta mi vážně nedává smysl. Fakt netuším, kdy jsem tam minimálně tu další jednu dala. A dvě?! To už vůbec. A hlavně, proč bych to se zdravým rozumem dělala! Tak to je úplně jasné, říkám si. Nejdřív ten pin, a teď co jím si nepamatuji. Tak to asi začíná…

Zatímco já nyní v pětačtyřiceti řeším, jak dlouho to ještě s tou začínající demencí nenápadně potáhnu, než se to nezadržitelně provalí, mou osmdesátiletou matku zrovna trápí informace podobná, ale zaobírá se jí v mnohem delším časovém úseku. Poslední dobu má totiž nějaké mírné zdravotní potíže a chvíli spolu dumáme, jestli by to nemohl být třeba taky projev covidu. Samozřejmě s vroucím přáním obě doufáme, že ne. Ale kdyby náhodou, tak... svěří se mi rodička, že to by fakt rozhodně nechtěla jak ten s pneumonií, tak ani ten druhý nejhorší. Ten, u kterého se přijde o  čich. A vzápětí nádherně bezelstně dodá "Protože právě z toho by se prý na stáří mohly vyklubat nějaké změny na mozku..."  

Až se dosyta vychechtám, dojde mi, že bych rozhodně měla změnit úhel pohledu. A taky mě napadne, jestli ten můj momentální pesimistický postoj nebude třeba z nedostatku cukru. Cukr, to je vlastně taková „nafta“ pro mozek. Jasně, tím to bude. Konečně mám pořádnou záminku jít s čistým svědomím vyšňupat sušenky v čokoládě, kterým už třetí den zdárně odolávám. Místo nich ale najdu jen prázdný obal v krabici se sběrem. Zrada! „Luci, teda aspoň podělit ses mohla, to fakt není fér, když je zbaštíš sama,“ kárám dítě a ono mezi zuby ucedí „Si stěžuj, dyť jsem ti v lince nechala ty sójové suky, co mi nechutnaly…“

 

No, nakonec myslím, že ještě pár let to, zvlášť při neustálých dodávkách paliva, se zdravým mozkem překlepu. A určitě bude moc fajn, až budu na osmdesátiny řešit, zda mi něco ve výhledu tak dalších dvaceti let, na stáří, náhodou na něj nevleze.

Jako prevenci si ty sójové suky raději před dcerou lépe uschovám!

 

Snad nezapomenu, kde…

 

  

PS: Vše nejlepší, mami :-)

zdroj obrázku: internet, květinářství City Fleur