Covideník - část 13

 

Únava jak ďas 

už mě ničí zas.

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Úterý – den D+88

Měla bych pracovně absolvovat on-line školení, ale odpískám to. Holt nemusím vědět úplně vše, nějak se protluču i se současnými vědomostmi, protože jsem už třetí den naprosto neuvěřitelně unavená. Teplota je zas na hraně a pořád mě pálí ten hrudník (jinak než při oparu a jinak, než když jsem šla na pohotovost, spíš pořád takový ten štiplavý dým v hrudním koši). Takže nasazuji opět důsledný klidový režim, což není až takový problém, protože únavou neudržím ani oči (asi proto, že mám doma tu kupu knížek, co jsem si chtěla přečíst).

Fakt nevím, proč se zas cítím tak hůř. Že by ty čtyři pidi výlety z minulého týdne daly tak zabrat? Vždyť jsem se přemísťovala autem a do hodiny byla vždy doma. Jen dvě návštěvy knihovny, jedna čokoládovna s lékárnou a pokec s mamkou… Nebo, co když už to je důsledek nalomené psychiky z dlouhého pobytu doma? Venku je nádherný podzimní den zalitý sluncem a táhne mě to na vzduch. Připadá mi, že nemám zas tolik co ztratit, když to na kraťounké procházce otestuji. Co když právě toto teď potřebuji?

Během procházky se cítím docela dobře a užívám si podzimní paletu barev. Zvlášť tu temnou bordó, vybarvenou na některých listech, miluji. I ty různé přechody teplých rezavých odstínů jsou nádherné… Po návratu pak chvíli brouzdám na blozích a po přečtení článku u Psice se chechtám nahlas. Krom toho, že jsem našla bonus dnešního dne, mě o to víc těší, že jsem se na to dopolední školení přes Teams hujersky necpala.

Ale jinak po procházce výraznou změnu k lepšímu nepozoruji, i únava pořád přetrvává. Zítra si raději zas dám oddechový den a nepůjdu ven.

 

Středa – den D+89

Dát si dnes od všeho pauzu je krom přetrvávající únavy rozumné i proto, že následující ráno vyrážíme na kontrolu k zubařce a další volný termín by byl až za několik měsíců. Takže „pro změnu“ zas polehávám, snažím se být v pohodě a při cestách na záchod se vyhýbám pohledu na tu mokrou mapu za mísou, neb navzdory tomu, že na nás není uvalena klatba karantény, sehnat instalatéra se zdá být úkol téměř nadlidský.

Apaticky sleduji, jak se Míša při obíhání bytu, po kontrolním kolečku kol kuchyně a předsíně, vrací do obýváku ke gauči a hlasitě si stěžuje, že žádné jídlo se po zemi nepovaluje. Je to fakt kruté a téměř pořád stejné. Obdobně nám nadává skoro každý den, krom náhody, kdy se jí podaří dostat do kuchyně po Tomovi. To se šance na zbytky zeleniny či ovoce na zemi trochu zvyšují. Chvíli pak s Luckou řešíme důležitou filozofickou otázku – zda je žravější morče, nebo Tom a nemůžeme dosáhnout úplné shody. Vlastně se to vše zas nějak točí okolo jídla, dcera mi čte už asi osmý recept na dort, který si hodlá upéct a já dumám nad tím, jak je v práci fajn, že mi tam nikdo z ledničky nic neujídá a jak dlouho ještě asi přežije ta moje nová tajná skrýš na čokoládu v šuplíku se spodním prádlem.

Na dnešek jsem se docela vyspala, po větším množství telefonátů mám sice zas zhoršené dýchání, ale teplota se tentokrát zastaví pod 37 st C. Kolega Moudrý si ze mě už dělá srandu, že jedu pořád v rovné v lajně, ale já tam, krom cyklických vln, vidím i pozvolný sešup k cíli. Otázka je, zda mě dnešní mytí vlasů zbrzdí, či ne. Ale už je to fakt na hraně a stačí, že se zubařky bojím já, nemusí se zítra leknout i ona mě. Takže to jdu risknout.

Čtvrtek, den D+90

Spánek stál zas za starou belu, k běžnému kašli se přidal ten bolestivě řezavý a noční pálení hrudi bylo zas docela výživné. Ale ráno mi bývá většinou nejlíp z celého dne, tak jsem ráda, že jsme objednaní hned na osmou.

Jako většina lidí k zubaři vyrážím nerada, ale musím říct, že naše poměrně nedávno ukořistěná nová doktorka je úžasná a její sestřička rovněž. V ordinaci vládne pohoda a opatření proti covidu mají vychytané do puntíku. Mimo jiné na odložení roušky nafasujeme mikrotenový sáček a před prohlídkou úst obdržíme hlt ústní vody. Ačkoli potřebuji provést opravu odštípnuté plomby, nemám pocit, že bych procházela klasickým utrpením. Pro zubaře obecně nejsem kvůli silnému dávivému reflexu při vrtání žádná výhra v loterii, přesto mě tato paní doktorka povzbudivě chválí a chválí, já na oplátku statečně zadržují ony natahovací návaly, seč to lze a pro odreagování jako vždy počítám tečky na stropním obložení. Je jich tam naštěstí požehnaně, ale místo k vysoké matematice se tentokrát upínám k osvědčenému odbornému postupu: jedna-dvě-jedna-dvě…  A najednou je hotovo, už jen závěrečné vypláchnutí úst a následná pochvala za čištění zubů je tak přesvědčivě opravdová, že k ní hrdě očekávám přinejmenším samolepku s obrázkem krtečka.  

Dopoledne se zas potřebuji na chvíli pracovně připojit, ale jen do okamžiku, kdy se teplota dostane na kritických 36,9 st. C a tlak na hrudníku povážlivě stoupne. Skončit mi navíc nedělá žádný problém, protože záhy naběhne ta děsná únava a opět odpadám.

Venku je nádherně a ranní výjezd mi trochu zvednul cestovatelské sebevědomí, tak si, po vydatném odpočinku, odpoledne troufnu na krátkou vycházku po okolí. Není mi sice ideálně, ale vážně potřebuji na chvíli vystřelit ven. Třeba mi to i trochu pomůže.

Jinak covid už obchází čím dál těsněji okolo, je rozlezlý v práci, zaháknul se u známých, a také podvečerním tichem paneláku se kašel slušně rozléhá a obléhá nejen mou ložnici. Do toho klasická spousta negace ve zprávách a přidružené starosti v rodině. Je mi tak nějak smutně. Nutně bych potřebovala něčím pročistit hlavu a nasměrovat mozek jiným směrem. Otvírám poštu, a krom občasné vítané várky vtipů narážím na hrátky se slovy. A zabere to. Sice se mi to trochu vymkne a nemůžu přestat vymýšlet další a další věty, ale základní účel odklonění temných myšlenek je splněn.

 

Pátek, den D+91

Klasická nespavost pokračuje, a i když dnes nepracuji, na hrudi cítím pořád solidní tlak zhoršující dýchání. Taky mám stále dost unavené oči, takže ke čtení se asi vážně hned tak nedostanu.

Bonusem dnešního dne je, že se nám podařilo sehnat opraváře na WC. Tom prohnaně využil mé slabé chvilky radosti z vyřešení onoho problému a povedlo se mu překecat mě na zprovoznění Netflixu. Asi nám to sedne všem, beru nyní jakékoli odreagování, neb ačkoli se zprávám vyhýbám, jak to jen jde, pořád se mi nedaří je komplet ignorovat a občas mě docela vytáčí. Taky příležitostně pročítám příběhy lidí čerstvě uzdravených z covidu a u části z nich tipuji, že je nejspíš čeká ještě nějaký ten návrat. Nejraději bych všechny burcovala: „Nepřepalte to!“ Prostě, ráda bych jim všem nějak dala vědět, ať neblbnou, a hlavně to neuspěchají… Je mnohem obtížnější se z toho dlouhého covidu vymanit než do něj spadnout.

Toto odpoledne je mi trochu lépe, tak si říkám, že mi třeba fakt svědčí ty procházky a vyrážím opět na půlhodinku ven. A taky se podvečer v mailu dostanu k přehlednému e-booku o imunitě od Davida Freje. Docela mě to namotivuje, ne vše dělám vyloženě špatně. Musím se pochválit za ty procházky, jako otužování prozatím postačí chladivé obklady a tak celkově jdu hodně do sebe. Hodně! Rozhoduji se skoncovat se sladkostmi.

Večer mi opět zesílí pocit zahleněného hrudníku, ze kterého nejde ani za mák nic vychrchlat, ačkoli kašlu stále usilovně jako bych z něj měla vydolovat přinejmenším vysoce karátové perly. 

V noci mi ale na spánek konečně zabrala kombinace bylinek a melatoninu. Mám z toho radost, na té imunitě fakt makám!

 

Předchozí část

Pokračování

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 20. 10. - 23. 10. 2020