Covideník – část 10

  
Naděje už trochu svítá…
Posílí se imunita!

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Středa – den D+75

Ráno začínám drinkem namíchaných ze sušených bílých prasečích krvinek. Dovedu si představit i lepší start dne, ale chuť nakonec není tak hrozná, jak jsem čekala.

Předchozí dva dny jsem byla po návštěvách doktorů solidně unavená a nestihla jsem dodělat pracovní věci, takže dopoledne jdu likvidovat resty. Z počátku mi práce docela odsýpá, ale zhruba po dvou hodinách se mi začíná hůř dýchat, jako bych zase měla teplotu, která se na rozdíl od bolesti hlavy doposud od neděle neobjevila.

Až teď. To je zvláštní. Že by to byla reakce na ty prasečí krvinky? Hm, asi ještě ne. Ta nejde nepoznat. Objeví až odpoledne a oba nás s Tomem vybulí neskutečná únava, kdy až do večera jen ležíme jak placky a máme problém jakkoli fungovat.

 

Čtvrtek – den D+76

Včera jsem toho teda do práce moc udělat nestihla, tak ráno zas pokračuji. Asi za dvě hodiny se ke zhoršenému dýchání přidává pálení na hrudi a zas mi naskočí teplota. Kruci. Skoro to vypadá, že to zhoršení nevyvolává jen pohyb, rozrušení či jiné rozproudění krve, ale i duševní zátěž. To mě doteď vážně nenapadlo. Celou dobu jsem měla za to, že ťukání do noťasu v posteli je v pohodě.

Hm, co s tím? Práci mám dost samostatnou, a byť mě baví, nevýhodou je téměř nulová zastupitelnost. Oznámím teda šéfce, že po kouscích dodělám to úplně nejnutnější a minimálně na týden přeruším pracovní spojení. Souhlasí, ale ještě ať se prý na něco podívám.

Ale já sotva zvládnu udělat ty své nejakutnější záležitosti, nechci se pouštět do něčeho dalšího. Navíc, ono je to fakt nějak náročnější, na tu novou věc se soustředit. Mám neurčitý dojem, že mi poslala ten mail v čínštině. Prostě se nechytám. Ne, nejdu do toho. Je to těžké, a velmi dobrý, až přátelský vztah s vedoucí mi to neulehčuje, ale jak jsem si pro přežití musela poslední týdny vymezit určité hranice doma, musím tentokrát říct ne i v práci, mám-li se z toho covidu opravdu vyhrabat.

 

Pátek – den D+77

V noci jsem měla po delší době jeden ze svých oblíbených snů. Byla jsem v nějakém hotelu a ráno se účastnila úžasné snídaně formou exkluzivního bufetu. To nacpávání se croasanem plněným nugátem bylo ták příjemné, že se mi ani nechtělo probudit.

Ohledně práce jsem se včera rozhodla dobře. Při dnešní dodělávce akutních restů mi teplota naskočí už po hodině a půl, takže to balím. Zbývající kousek dokončím v pondělí a pak na týden šlus.

Co je ovšem zajímavé, při psaní blogu se mi toto neděje. To neberu jako zátěž, ale datluji si prostě pro potěšení. A v tu chvíli mi to dojde. Ty sny, ve kterých se cpu dobrotami, se vynoří téměř vždy, když se po čase vrátím ke psaní. Uvědomím si, jak jsem už párkrát měla pocit, že se při návratu k blogování cítím, jako bych po přísném půstu vlítla na plenění cukrárny, kde se vrhám na jeden zákusek za druhým, drobky mi padají od pusy, jsem celá umatlaná od čokolády a tváře mám nacpané jak křeček. Aha, tak takhle to je. Dojde mi, jak v počátku návratu ke psaní vždy pociťuji urputné příznaky nevykecanosti a po rozpačitém prvním textu rozepisuji jeden článek za druhým, dokud ten propuknutý absťák neuspokojím. Psaní mě opravdu moc baví, jen to při běžné činnosti nějak nestíhám. A jak mě celkově covid štve, tak jednu věc mu upřít nemůžu. Dostala jsem čas pro sebe. A to jsem už docela dlouho potřebovala…

Odpoledne jedu s dcerou na návštěvu k mamce a v autě se trochu poštěkáme. Ale neberu si to osobně, po čase jsme se asi sešly s podobným termínem PMS, jen jsem ráda, že se nám tato synchronizace neděje každý měsíc. Tentokrát je to málem kdo s koho. Jsem protivnější já s přechodem za rohem, nebo vyhraje agresivní energie mládí? Raději se vzájemně klidíme z cesty a já lituji rodiny s větším počtem vyspělých členů ženského pohlaví.  Bohatě stačí, když jedna se mračí, co si budeme povídat.

Štve mě skoro vše, i to morče Míša, které se stále pokouší převzít vládu nad domácností, obývák je jí už dávno malý a krom kuchyně pravidelně kontroluje i předsíň a ložnici. Kruci, copak mě baví mít každou chvíli zapíchnutý v noze kousek sena! (Jo, zuřím jak Xena)

A hlavně mě už nebaví číst zprávy. V osobním lockdownu jsem už třetí měsíc, tak nechápu, co všichni kvůli několika plošným nařízením tak vyšilují. Protože v té mé, zrovna usilovně vládnoucí, sebestředně lítostivé náladě je zřejmé, že nejvíc to stejně odskáču já – konečně mi začíná být lip, mohla bych už i pomalu chodit ven – a zrovna začínají přibývat ta omezení. Tak! 

No jo, kecám. Zkousnu to. Vlastně si myslím, že určité zásahy vlády už jsou dost nutné, hlavně ať se ta situace povede aspoň trochu zkrotit a brzy se to vše začne zlepšovat. Pořád ale nechápu, proč rovnou neuzavřou i ty druhé stupně. To by možná i někteří potomci potom tak divoce neremcali a byli milejší.

 

Sobota – den D+78

Tak dnes ráno mě pro změnu přepadá nálada melancholická. Už jsem na nemocenské vážně nezvykle dlouho a začínám se, pravda, možná i nadále pod vlivem měsíčního cyklu, cítit osaměle. Lidi z práce mě nekontaktují, protože nechtějí rušit při odpočinku, oproti tomu známí mi nevolají, protože věří, že po srpnovém návratu do práce toho mám hodně, a mi je blbé je bombardovat kvílením, že pořád trčím doma. Navíc většina z nich má děti a začátek školy je vždy náročný a uspěchaný, oproti čemuž se já nyní pohybuji jak ve zpomaleném záběru filmu. Vážně cítím, že se dostávám mimo běžné dění. Jenže, v mailech teď nedokážu psát stručně (což většinu zaneprázdněných lidí vyděsí, neb v tom každodenním švunku nemají, oproti mě, čas na psaní grafomanských odpovědí) a telefonování mi zatím stále zhoršuje příznaky. Ještě, že jedu na té vlně humoru a rozháním chmury scénkami Ivana Mládka a sestřihy z pořadu Možná přijde i kouzelník.  

Zato dcery se bojovná fáze drží i nadále a výkyv jejího hormonálního cyklu začínám pozorovat i podle toho, jak se vymezuje k mému stále trvajícímu kašli. Většinou je shovívavá, někdy mě i lehce polituje či obejme, ale dnes se zas po čase dozvím, že ji už tím permanentním kašlem fakt - dost - lezu na nervy! No, ne tak, jako sama sobě. Jo, taky se mimo jiné dočkám obvinění, že jsem pokrytec, neboť po ní pořád chci, ať si dává věci namísto, zatímco já pořád hledám papuče. Což samozřejmě pravda není, protože pokrytec rozhodně nejsem. Jen sklerotik. A to je sakra rozdíl!  Papuče na své místo dávám, ale mám těch míst po bytě vícero a většinou, fakt nevím proč, je začínám hledat právě na opačném konci, než se právě nachází.

No, bojovnost se ale večer vrátí i mi, neb iTesco změnilo doručovací podmínky. Doposud nákup doručovali ke dveřím bytu, teď jen ke vchodu. Takže doteď to probíhalo tak, že kurýr měl vozíček, na ten naskládal tři až čtyři přepravky s taškami a ty někdo z nás ve dveřích bytu během chvilky převzal. V karanténě dokonce nákup jen vyložil před dveřmi bytu a dokud neodjel výtahem, dveře jsme neotvírali. Zlepšení ochrany proti covidu vedení v Tescu vidí následovně: kurýr odnosí tašky na zem chodby, postupně se pro ně dostaví celá rodina, mezitím projde kolem několik sousedů a pětiminutová akce se protáhne na čtvrt hodiny. Tašky se poválí na zemi chodby i na podlaze výtahu. (Chvíle, kdy část nákupu odjede a vrátí se i se sousedem je jen třešinka na dortu.) Nedokážu v tom nějak najít efekt proti-pandemické logiky a jak jsem zrovna v té pisatelské ráži, odesílám plamennou žádost na Tesco, ať mi tohle zkusí nějak objasnit, že to fakt nechápu. A nezapomenu to samozřejmě ukončit důrazným sdělením, že s nimi, do doby než zavedou zpět doručování k bytu, končím!

 

Neděle – den D+79

Ráno, zjistím, že na protest proti obchodnímu gigantu jsem si nemohla vybrat lepší dobu. Ve zprávách se čerstvě začínají objevovat titulky, kterak doručovací služba Košík i Rohlík nezvládá příliv objednávek, protože se zrovna připravuje další omezení pohybu osob. No, tak to jsem to tomu Tescu včera teda nandala. Fakt, že právě v tuto chvíli přišli o jednoho ubrblaného zákazníka, jim zřejmě patřičné trauma nepřivodí. Vysvětlující odpověď teda už nevyhlížím a říkám si, ještě že jsem v tom výhružném závěru nechala vsuvku „pokud nebude karanténa“, uff.

Dcera se překlopila do nálady laskavé až všeobjímající a navzdory tomu, že dnes kašlu jak ďas, aniž by se mi povedlo aspoň trochu z toho knedlíku usazeného ve žlábku pod krkem odkašlat, je na mě hodná až soucitná. Zatímco si nastavuje chytré hodinky (po úklidu pokoje objevený vánoční dárek), společně sledujeme starší českou komedii, která zrovna běží v televizi – Můj brácha má príma bráchu. Pohoda, klídek… Najednou mi něco protivně zavříská u ucha. Aha, to dítko zrovna na hodinkách testuje funkci „najít mobil“. A haha, mami, ty můj sklerotiku, to by se ti taky hodilo – dozvím se. Odvětím, že až do toho náramku přidají funkci „najít papuče“, tak si ho taky pořídím a zrovna, když toto dořeknu, objeví se na scéně Menšík v bačkorách místo společenských bot. Povedené načasování situačního humoru nám ještě o kus zvedne náladu a válečná sekera je zas na nějakou dobu hluboce zakopána.

Namísto plánované korespondence s Tescem se vrhám na náčrt básně proti trudnomyslnosti, Dost hodně si nyní uvědomuji, jak moc jsem ráda, že jsem ten svůj blog před lety nezabalila, i když k tomu moc nechybělo. Začíná se mi docela stýskat i po větší blogerské komunitě a rozhodnu se po letech vyloupnout z ulity osamění, která zas pro změnu měla určité kouzlo intimity. Včera jsem u Helgy objevila Klub blogerů a po jistém zvažování pro a proti vlastně nevidím důvod, proč do toho nejít. Požádám o přijetí a začínám se těšit na objevování nových blogů i na získání případných nových čtenářů.

Už druhý den po sobě nepracuji a teploměr se po oba dny drží pod hranicí teploty, což mi jen potvrdí ten nově objevený poznatek ohledně duševní zátěže. Dýchání sice stále není dobré, hruď mě bolí až na zádech, ale je mi o něco lépe, než předchozí všední dny. Zítra potřebuji ještě asi hodinku či dvě něco pracovně dodělat, ale pak si dám týden pauzu a budu jen a jen odpočívat a relaxovat.

Protože už konečně vím, jak na to a eskadra bílých prasečích krvinek mi v tomto lítém boji bude statečně stát po boku!

Předchozí část

Pokračování 

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 7. 10. - 11. 10. 2020