Covideník - část 14

 

Covidová mrcha

jednoho dost zdrchá...

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Sobota, den D+92

Hm, tak tak ten dlouhý covid asi vážně likviduje i ten mozek, a nemyslím tím zrovna fakt, kdy jsem po prvních dvou pokaranténních výjezdech zapomněla vypnout světla u auta. Navzdory včerejšímu předsevzetí týkajícího se omezení sladkostí se hned dnes po obědě zakousnu do Fidorky a až v půlce si vzpomenu na to bezcukerné posilování imunity. Urvu si teda tu druhou část doslova od úst a se stále jasným odhodlání v tom uvědomělejším stravování vytrvat, ji odložím na horší časy.   

Dnes mě už nedrtí taková únava od očí a chvíli se cítím trochu lépe (že by už půldenní vliv omezeného cukru?). Takže toho využiju, a jak jsem včera sledovala tu absenci mytí rukou instalatéra, krom okamžitého vydesinfikování židle, klik a vypínačů se vrhnu na kompletní očistu celé oné místnosti, kam i císař pán chodíval sám. Antibakteriálními utěrkami nakonec ojedu i kachličky. Mám z toho docela dobrý pocit, od počátku nemoci jsem se tak úklidově fyzicky nevyřádila. Rajóny sice dělám pravidelně, ale celou dobu spíš v hlavě. Přesně za ty dlouhé týdny rostoucího nepořádku vím, co vše by chtělo přerovnat, srovnat, oprášit, přemístit, doladit, sladit a tak vůbec. Kdybych uměla mentálně pohybovat předměty, měli bychom byteček jak klícku. Hypoteticky… Když si odmyslím pravidelné sabotáže ostatních členů domácnosti, morče nevyjímaje.

Po té nezvykle fyzicky náročné akci jsem docela zmožená a před plánovanou procházkou si odpočinu. Vyrážím ven opět až okolo čtvrté a mám zvláštní pocit, že se mi děje něco nového uvnitř hrudníku. Ony hleny si začaly žít vlastním životem a tak nějak pobublávají. Děsně mi to připomíná situaci, kdy v dětství otec brával domů nabíječku ze škodovky a ona kyselina vevnitř prováděla něco podobného. Není mi to zrovna příjemné, takže tempo volím opravdu pomalé a doufám, že to přejde. Navíc jsem se rozhodla, že zkusím pořídit taky barevné podzimní úlovky a blog občas zpestřím nějakou tou fotkou, jak to teď docela často vídám, takže k pomalé chůzi přihazuji i několik zastávek. Rudé šípky na holém keři, osamělá sedmikráska v trávě, hm, to by docela šlo. Když se chvíli nato po několikáté snažím zachytit pestrobarevné psí víno na budově zámku, které v reálu z několika odstínů zelené přes rozmanitě rezavou přechází zvolna až k temně vínové, sebekriticky zjišťuji, že tohle holt nebude moje parketa. A nejen vzhledem k "povzbuzujícím" poznámkám pubertální dcery, kterak při tom focení vypadám trapně (což v překladu značí, že tím samozřejmě ztrapňuji nejvíce ji, a to jakože se fakt nehodí). Prostě to, co vidím před sebou, je tak diametrálně odlišné od toho, co mobilem zachytím, že těm fotografům do toho fušovat i nadále nebudu. 

Po příchodu domů začínám zas nějak divně hicovat v oblasti krku a hrudníku a skolí mě, opět, neskutečná vyčerpanost. S vypětím všech sil se zmůžu na převzetí nákupu z Tesca, který jsem s návratem únavy během tohoto týdne s menším sebezapřením obnovila, a pak totálně odpadnu. Hm, tak tohle nevypadá zrovna dobře.

 

Neděle, den D+93

Ačkoli předchozí dva dny se mi povedlo spánek podpořit bylinkami, včera už nezabraly. Opět se mi zhoršilo dýchání, hlavně v horní části hrudi. Teplota je zas na hraně a cítím se fakt nahraně.

Ten divný pocit v průduškách mi začíná být čím dál víc povědomý a teplota se opět přehoupne do dusivých hodnot. Kruci! Po těch třech měsících doma jsem ty krátké procházky už tak potřebovala! To přece není možné, že se zas vrátily i ty problémy s dýcháním! Chce se mi zoufalstvím křičet. Nebo brečet. Vlastně ani nevím. Jsem z toho zas tak nepříjemně zaskočená… Brala jsem méně céčka? Mám zas začít jíst ten česnek? Podělala jsem to tím včerejším piglováním záchodu? Nebo to způsobila změna času a posunutý vstřik kortikoidů? Do prčic, já fakt nevím!!!

 

Pondělí, den D+94

Každé roční období mám pocit, že navzdory narvané skříni nemám co na sebe, a trpím nutkavou potřebou aspoň trochu oživit šatník. Letošní podzim není výjimkou. Jen jsem teda doufala, že doba pořizování teplého nočního prádla namísto sexy šatů přijde o pár desítek let později. Zjišťuji zoufalý nedostatek nočních košil, které na rozdíl od srpna nyní neschnou a neschnou.

Postihlo mě opět enormní pocení. Ale tentokrát jinak. V létě jsem jela na kvantitu, teď se tělo zaměřilo na „kvalitu“. V srpnu jsem byla jak ždímaný mrak, teď spíš přehřátý drak.

Vnímám temně, že mě ze mě jemně natahuje. K divnému zápachu hlenů z průdušek se přidalo extra výživné pocení. "Asi přijdu o rozum, smrdím jako oposum," říkám si, neboť tající sněhulák z léta se nyní přeměnil na tchoře v noře. Mírné střevní potíže to vše jen dekadentně dolaďují. Něco je evidentně špatně. Vážně mám od minulého týdne pocit, že jedu v covidu zas od začátku…

Krom dušnosti se mi vrátilo i to noční nedodýchnutí. Začínám brát paralen a obkládám se mokrými ručníky. A fakt nevím, jestli to ještě psychicky ustojím, už se mi z té země zvedá dost špatně. Jsem z toho prostě vyčerpaná. Cítím se dole až tak, že se v duchu usmířím s obvoďačkou a opravdu vážně zvažuji pořízení těch antidepresiv. Myslím, že bez nějaké vnější pomoci to tentokrát už nedám.

 

Úterý, den D+95

Zvláštní, po oparu jsem cítila větší horkost pod pravou paží, nyní to vypadá, že se bojiště přesunulo na levou stranu. Představuji si postavičky z kresleného seriálu Byl jednu jeden život, jak se hromadně přesunují a připravují k vysoce efektivní a sofistikované obraně, zatímco při běžných nachlazeních jsem si doposud vystačila s představou, kterak Mach a Šebestová bacily napichují vidličkou.

Zdroj obrázku: Internet 

V noci se mi zdál sen o zánětu žil a po probuzení mě pobolívají různé části noh – pravé stehno a levé lýtko. Tak zvláštně. Může to fakt být od těch žil? Nevím. Ale zato si uvědomím, jak jsem si poslední dva dny zapomněla vzít draslík i hořčík. Že by nějaké menší lokální zatuhliny z křečí při spaní? Vlastně, mohl by ten zapomenutý draslík souviset s návratem té dušnosti? Poslední dobou čtu často články o tom, jak covid doslova požírá D vitamín, tak co když je to podobně i s tím draslíkem? Nebo to má souvislost s tou mou slabší tetanií? Může být vstřebávání draslíku navázáno na vstřebávání hořčíku, které mi nefunguje ideálně? No, dostávám se zas do dumací nálady a jedno je jisté. Coviďák je neskutečně zákeřný.

Zatímco syn nás měl plné zuby všech a v neděli se zas nastěhoval k babičce do Beskyd, dceru dnes opět vyloženě vytáčí ten můj kašel a odchází na noc k babičce ostravské. Jakkoli mám obě děti moc ráda, jako újmu to nepociťuji a vyloženě se těším taky na chvilku klidu.

 

Středa, den D+96

V noci jsem měla zas dost nepříjemné problémy s dýcháním, hlavně jsem vnímala silný tlak v dolíčku pod krkem a plno marných pokusů vykašlat aspoň z části ty hleny, neustále se  do něj valící. Dost často jsem nemohla dobře dodýchnout, takže po půlnoci jsem si šla vzít další dávku draslíku a mám pocit, že to aspoň trochu zabralo. Akorát dnes ráno na mě ve zprávách vážně nepůsobil příjemně titulek z nemocnice o tom, kterak covidoví pacienti odchází nejvíce přes noc, a to i ti, u kterých to personál nečeká. Ono v tu noc to fakt dává zabrat a není divu, že jako jeden z dlouhodobých následků covidu je uváděna právě nespavost. 

Nicméně, děti jsou z domu, je státní svátek, takže nepracuji, nevařím a užívám si chvilku klidu, že do mě pořád někdo něco neklavíruje. Manžel odjíždí za synem a po extra dlouhé době konečně dostávám úžasný dar části dne jen pro sebe. Mám prostor na psaní, nikdo mi nebere počítač a nikdo za mnou nepřichází řešit účes, postavu či oblečení přesně v tom okamžiku, kdy mám souvislý nápad, který si zrovna chci poznačit. Datluji si a datluji a je mi docela dobře. Vážně je ohromný rozdíl v tom, jestli ty chvíle u počítače trávím pracovně nebo pro zábavu. Docela mě štve, že ve dnech, kdy chvilku pracuji, pak už nenacházím energii na psaní, které mě právě teď tak uvolňuje. 

K odpolední siestě si s Míšou uděláme společný piknik v obýváku. Já si dám čekankové kafe s cereálními sušenkami a ona kousek ode mě chroupá oblíbené granule. Taková fajn pohodová holčičí chvilka. Docela mě fascinuje, jak začíná být krotká a kolikrát už přijde i na zavolání. Ne sice hned na poprvé, ale u morčat je výkon i toto.

Zítra bych měla jít na CT plic, tak se konečně odhodlám a podvečer si vyhledám nějaké informace. Moc se mi tam nechce. Ty obrázky na mě působí odjakživa docela nepříjemně. A taky mám strach, že mi tam něco najdou. A zároveň mám strach i z toho, že mi tam nenajdou nic a lékaři nebudou vědět, jak mi z těchto dýchacích potíží pomoc.

Dnešní oddechový den mi ale dost sednul. Cítím se odpočatěji a zítra třeba už budu vědět, co dál.

 

Čtvrtek, den D+97

Po včerejším odpočinku se ráno cítím o dost lépe, ačkoli mám stále teplotu přes 37 st. C. V noci jsem sice dlouho nemohla usnout, ale tentokrát se nepřidalo to nenáviděné nedodýchnutí, i dušnost byla menší. Možná proto, že teď beru draslík 2x denně. Ještě ale stále cítím to divné kouřové pálení uvnitř hrudníku a přetrvávají i střevní problémy. Nicméně to pocení už přestává být tak nepříjemně intenzivní.

Před výjezdem na CT ale situaci nepodcením a bohatě se namatlám antiperspirantem. Taky psali, že na vyšetření je vhodná sportovní podprsenka. Hm, tu teď narychlo nemůžu najít, ale to mě nezaskočí, mám i běžnou podprdu bez kostic, takže sem s ní.

Abych pak v kabince zjistila, že tam vadí i to kovové zapínání. No co, snaha byla. Cétéčko nakonec není tak hrozné, jak jsem čekala. Naopak, v anatomicky tvarovaném podhlavníku a s perfektně padnoucí podložkou pod koleny se mi leží vyloženě příjemně. Docela bych si tam i zdřímla, kdyby to tak nehučelo.

Cestou zpět se na chvíli zastavím v práci. Včera jsem si umyla vlasy, ráno si nakreslila i nějaký obličej, mám na sobě tunu antiperspirantu a celkově jsem nadšená z výpravy mezi lidi, takže po čase vypadám zas trochu k světu. U sebe v kanceláři se cítím vyloženě příjemně, za počítačem mi v ní nezavazí sušák s prádlem a v šuplíku objevím několik nesnězených dobrotek. Už se mi po tom mém území docela stýská a ráda bych se brzy vrátila. Mezi přítomnými kolegy natrefím na skoro všechny spřízněné duše a dost mi to zvedne náladu.

Ovšem zároveň tam vnímám i něco dalšího – uhoněnost, strach a únavu. Jako prvního potkávám kolegu, který se vrátil po roční nemocenské s vysokým tlakem, a to zrovna v době, kdy nákaza řádí i v dané budově. Bojí se. V další kanceláři natrefím na kolegu úplně šedého únavou, který je očividně nemocný, ale ačkoli měl téměř všechny typické příznaky covidu krom teploty a komplet nakažené své podřízené, obvodní doktorka jen díky absenci horečky neshledala nutnost odeslat jej na testy či nemocenskou. A když pak na moment nakouknu do kanceláře, kde občas klábosíme, vidím, že zdržuji. Část kolegů se připravuje na home office, část lidí je doma ve střídavém režimu, ale vše ostatní jede v plném proudu, takže každá ze zbylých osob je solidně uhoněná.

A únava  během docela krátké chvilky padá i na mě, takže už jen zaliju kytky, přetáhnu si na sdílený disk některé další soubory a vracím se záhy do „kanceláře“ se sušákem na prádlo. Jakkoli jsem se tu chvíli mezi lidmi cítila dobře a výjezd mi vyloženě sednul, po příjezdu domů první kroky zamíří k posteli a z té několik dalších hodin nevstanu. Jsem tak vyšťavená, že se nemůžu ani pohnout.

Výsledky CT budou k dispozici na zítřejší kontrole, ale z náznaku vím, že to nedopadlo špatně. Což ale znamená, že fakt netuším, kde je ten zakopaný pes a jak se z toho můžu konečně vyhrabat. Vybavuji si chvíle v čekárně na pohotovosti, kde postarší paní v pravidelných intervalech do éteru naštvaně házela hlášky: „To by se v Růžové zahradě nestalo“, „To v Modrém kódu to jinak odsýpá“ a plno dalších obměn na různé seriály z lékařského prostředí. 

Tehdy mi to přišlo úsměvné, ale najednou si říkám, že to vlastně nebylo úplně od věci. Dostat se do nějakého takového seriálu by nemuselo být špatné. Nevidím to ovšem růžově a spíš bledě než modře. Mám nejasný pocit, že by se mi nejvíce hodil Dr. House…

 

Předchozí část

Pokračování

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 24. 10. - 29. 10. 2020