Covideník - část 15

Neházím ručník do ringu:

„Díky, pane Flemingu!“

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Pátek, den D+98

Oproti včerejšímu dni se cítím o něco veseleji. Už jen samotný fakt volnějších cest při locdownu a tím i reálné vidiny bezproblémového zaparkování mě trochu nabudí.

Na plicním oddělení pak, díky neustávajícímu kašli, mám výhodu lavičky zcela pro sebe a rozespale se rozhlížím kolem. Za ty dva měsíce vnímám postupnou změnu atmosféry. Počátkem září zde vládla uvolněná až pohodová nálada, ozýval se i občasný smích. V polovině října už byli zaměstnanci o poznání víc uhonění, ale krom paniky ohledně covid-pozitivního pacienta dovezeného sanitkou, se dalo natrefit i na sanitáře s rouškou na půl žerdi. Dnes už je ovzduší vyloženě pochmurné a krom respirátorů má na sobě část personálu i síťku na vlasy či ochranné obleky. Ti sice asi nepatří k ambulanci, ale momentální situaci přeplněných nemocnic a vysokého počtu denních úmrtí to odráží docela jasně

Doktorka, která mě přijímala, dnes neordinuje, dostávám se teda k další, která je taky moc příjemná. Výsledky CT opravdu dopadly dobře a vysvětlí mi, že prostě v některých případech to déle trvá. Já ji stručně uvedu stávající potíže a ona se jako první ze všech odváží podívat se mi mimo roušku do krku. Taky mi provede poslech odlišným způsobem než všechny lékařky předchozí, a to tak, že mám provést výdech prudce. Což v pokaždé zakončím chrchlavým kašlem. Dostávám žádanku na odběry a recepty na antibiotika a Erdomed na lepší vykašlávání. Na odběrech je docela sranda, i někteří další lidé po ránu asi nefungují na sto procent, říkám si, když týpek přede mnou dezinfekcí mohutně obdaří své boty místo rukou. Cestou k autu sice už nenakoupím naše oblíbené koláče, ale prodavačka je moc milá a dá mi kontakt, ať si je můžu příště předem zarezervovat. Cítím se tak nějak příjemně optimisticky.

Dopoledne hned beru první dávku z třídenních antibiotik (Azitromycin Mylan). Pak se musím zas na chvíli připojit do práce a z množství nových úkolů mi rozhodně není lehce. Doposud to celkem šlo, neb září pracovně patří k nejklidnějším měsícům v roce, v říjnu toho začíná postupně trochu přibývat, ale v listopadu pod náporem kolabuji pravidelně i bez nemocenské. Fakt netuším, jak to takto po troškách z domu zvládnu.

Taky mám pocit, jak tak všude čtu o těch mozkových změnách, že naše morče má začínajícího Alzheimera. Už dvakrát, když jsem prošla kolem jejího výběhu, ležela apaticky rozpláclá v kleci a neběžela k ohrádce předstírat smrt hladem. Snad jí nic vážného nebude.

Odpoledne najednou cítím, kterak tlak na hrudi polevuje, jsem bez teploty a mám pocit, že v těle se opravdu něco děje. Po dlouhé době i trochu vykašlávám. Jen hlavu mám, i navzdory té absenci teploty, jako v ohni a čelo i spánky mi vyloženě žhnou. Celkově mám ovšem pocit, že prožívám zázrak z doby objevení antibiotik. Začíná se mi, jak po mávnutí kouzelného proutku, mnohem lépe dýchat. Teplota mi dokonce klesne na mých při zdraví běžných 36,1 st. C. Hm, to vypadá fakt nadějně.

Asi i díky lepšímu okysličení mozku mi dojde, že tu demenci mám spíš já než chudák morče. Omylem jsem jí dala ráno celou mrkev místo půlky. Což by možná nevadilo u mrkve běžného vzrůstu. Ale tohle byl teda fakt obr mezi mrkvemi. No, byl. Ještě ho skoro třetina zbývá a Míša u toho torza zmoženě rozplácle leží a sbírá sílu k dalšímu futrování. Kruci. To jsem teda fakt podělala. Naše nedávno krásně splasklá slečna se zas vrací do tvaru koule. Hm, to bude chtít na pár dní nasadit menší dietku.

Večer mě přemůže obří únava, ale jiná než ta covidová. Ta, po které se podaří usnout, i když ti permoníci v hlavě to sabotují dravě. Co je ale opravdu bezvadné, dýchám skoro normálně. Hluboký nádech se mi podaří dokončit už napodruhé. Čerstvě nafasovaná antidepresiva  asi nakonec přece jen potřebovat nebudu, což mě upřímně těší. 

Uprostřed noci mě silný pocit hladu po letech donutí jít se v polospánku najíst. Organismus očividně zrovna divoce maká.

 

Sobota, den D+99

Včera večer jsem si schválně nebrala draslík, abych otestovala, zda na to dýchání bude mít vliv on nebo to bylo něčím jiným. Po antibiotikách jsem měla jen jeden lehounký náběh na nedodýchnutí, jinak to šlo. A spánek taky.

Tak nějak naivně jsem si ale myslela, že teď se to bude jen lepšit a v neděli budu po té třetí dávce už radostí z uzdravení křepčit či rovnou skotačit. Ráno mám ovšem teplotu 36,9 a celý den vnímám, jak zbytky covidu v těle s těmi antibiotiky bojují, a to fakt dost. Naštěstí dýchání je mnohem lepší i ten tlak na hrudi pozvolna ustupuje, takže tou permonickou dílnou v hlavě se nenechám stresovat a výheň jim pouze sabotuji chladnými obklady. I ta únava je trochu jiná. Vybavují se mi známé pocity při jiných nemocech, ne sice taky příjemné, ale konečně ne ty divně covidové.

Dcera má dnes narozeniny a vzhledem k situaci si sama upekla dort. U babičky. Takže asi na hodinu se tam přemístíme na malou pidi oslavu, ačkoli se mi vážně nechce ani hýbat. Moc jí na tom ovšem záleží a opravdu děsně se chce se svým výtvorem pochlubit. A má proč. Ten dort se jí, navíc jako prvotina, neskutečně povedl. Žasnu, a jak dorty ke štěstí nemusím, tento je chuťově jeden z nejlepších, jaké jsem kdy jedla. Vlastně jsem nakonec docela ráda, že syn je mimo Ostravu a kousek dortu tak na mě zbude i na zítřejší snídani.

Po chvilce se vracíme domů a já zalézám zas do postele. Docela mě to mele a dítko neustále mele pantem, protože je neskutečně spokojené a hrdé. Jsem sice unavená a nejvíc ze všeho bych si přála klid, ale zároveň se tetelím čirou mateřskou radostí z toho nadšení, které na dceři vidím. Moc mě těší ji pozorovat, jak je spokojená. Spokojená sama se sebou, neboť s tím dortem fakt dost zarvala. A taky mě trochu těší sdělení, kterak je ráda zase doma. Protože babička prý pořád povídá a povídá… To už nevydržím a nemůžu se přestat smát. Geny holt člověk neošálí…

Jinak, teplota mi docela kolísá. Je zajímavé, že v momentě, kdy spadne na 36,1 st. C, mám zrovna pocit, že na čele bych mohla smažit volí oka, ale když je vyšší, tak ta vnímaná horkost je naopak nižší.

Celkově je zvláštní, jak se ten covid projevuje. Ačkoli od třetího týdne mám pocit nějakého zánětu, na krevních hodnotách se to nikde nezobrazilo. Přitom ta pomoc antibiotik je tak evidentní. Nerozumím tomu. Spočívá snad ta zákeřnost dlouhého covidu v tom, že ten zánět umí v těle nějak maskovat?

Dýchání se mi ještě o kousek spravuje a není už takové mělké. Dokonce se mi daří hluboký nádech i na poprvé. Nevěřila bych, jak člověk může být za antibiotika šťastný a vděčný. Kéž se jim v tom lítém boji, který celkem intenzivně vnímám, podaří vyhrát! Podpořím je v něm, jak to jen půjde. Nasazuji režim „Borovice“ – takže ležím ponejvíce, piju, chladím, beru probiotika, mukolityka, céčko, déčko a nezakrytě té kultivované plísni fandím.

Dnes je to stý den od vytrasování dcery a devadesátý šestý den od mých prvních příznaků. Vážně doufám, že teď už se to konečně přehoupne a konec bude na dosah.

 

Neděle, den D+100

Hm, musím říct, že ten Lucčin dort byl ráno ještě lepší než včera. Holka je fakt šikovná. Mohla by zas časem něco ukuchtit. Třeba ty luxusně dobré ovesné čoko-banánové sušenky, co pekla pro ostatní na závody a mi se z nich podařilo několik ukořistit. Ty byly taky prudce jedlé.

V noci jsem vnímala téměř euforii z funkčního dýchání. Mnohem lépe se i usíná, když se člověk může hlubokými nádechy zklidnit, jak jsem na to byla zvyklá z doby před covidem. I ta večerní únava byla zas taková ta usínací a ne ta neuvolnitelná.

Odpoledne se s dcerou pro odreagování dívám na nějaký seriál 13+ a je to docela sranda. Akorát morče nás ruší, neb nějak zuřivě šustí sáčkem v kuchyni. Ani jedné z nás se ovšem nechce jít situaci zkontrolovat, ale trochu mi vrtá hlavou, proč ani na zaštěrkání oblíbenými granulemi nepřiběhne. Asi je ještě pořád přežraná z té páteční obří mrkve.

Jakkoli od pátku blahořečím Fleminga, tak dnešní boj je ještě o něco víc urputný než včera. Coviďák se brání zuby nehty a už mě fakt solidně štve. Odpoledne na hrudi zas začínám cítit ty divné pocity, co předcházely dušnosti a zas takovou tu mírně železitou chuť jako po uhřátí, bolest hlavy je stále výživná a hodinu před spaním prokašlu. Ale aspoň se mi tím podaří ulevit nově vznikajícímu tlaku na hrudníku.

 

Pondělí, den D+101

Noc ovšem navzdory dobrému dýchání nebyla příjemná. Tak moc jsem chtěla léčbu podpořit funkčním spánkem, že jsem si večer zkusmo vzala první tabletku těch sedativních antidepresiv, což byla fakt blbost. Postihla mě po nich ta ukrutná festovní nespavost, při které člověk nemůže najít ani vhodnou polohu na ležení a v celém těle cítí neskutečné pnutí. Nějaká má chyba v Matrixu, občas na sedativa reaguji opačně, takže se zas pokorně vracím k oblíbené meduňce.

Od rána stále vnímám silnou bolest hlavy, i když to vypadá, že pár permoníků si dnes dává oddech. Nicméně mám tak nějak „zčeřený“ hrudník, trochu jak před propuknutím těch problémů v září. Ještě se tam něco drží nebo to jsou přirozené dozvuky? Nevím, ale mám zatím problém stále i telefonovat a fakt, že v práci zrovna probíhá další závěrka, mě v tomto stavu pranic netěší. Netěší mě taky pomyšlení na to, že jakmile se z této nemocenské vyhrabu, tak se z pracovních restů asi podělám a kdo ví, kdy se mi zas podaří vrátit se ke psaní, které mě tak baví.

Koronáč je sice zuřivý bojovník, ale fakt ho nechci nechat vyhrát, ani mu to moc ulehčit, takže nasazuji silný cibulový čaj s tymiánem, majoránkou a medem, béčko, céčko, déčko, zinek, hořčík, draslík, ostropestřec, probiotika, prebiotika, bylinky a zas klidový i pitný režim. A aspoň dvě jablka denně. Pak jdu ještě hloub do sebe a po letech přidávám i proteinový nápoj. Po Paralenu pak mám teplotu ukotvenou na přijatelných 36,9 st. C. O návrat nějakého zánětu vážně nestojím!

Dopoledne mě nejdřív rozesměje zjištění, proč to naše drzé morče včera pohrdlo těmi granulemi. Houby přežranost z mrkve. Spíš nebezpečně nastartovaná žravost! Po sobotní dovážce z Tesca zůstal na zemi pytlík s jablky, která se zatím jinde nevešla a slečna si tam udělala nedělní piknik, dojde mi, když v rozevřeném sáčku objevím zbylou půlku poctivě ohlodaného ovoce. V názoru na tu její dietku se očividně rozcházíme.

Chvíli nato mě dcera pobaví hláškou, která zní téměř shodně, jako před deseti lety – zaskočeně mi oznámí: „Mamko, já mám v hlavě to-o,e-e přemýšlení. Asi jsem fakt chytrá, jsem si tak uvědomila po dnešní hodině matiky a zemáku…“ A poctí mě hlubokomyslnou úvahou o tom, kterak jí neplánované podzimní prázdniny spolu se sledováním seriálů na Netflixu nastartovaly mozek. Hm, zajímavý pohled na věc (holka je celá po mě, taky vyniká ve vytváření různých teorií, jak pozoruji). Skoro aspiruji na matku roku za to, že jsem dítě "zchytřila" usazením k jednoduchým zápletkám, leč v původním znění s titulky. Jo, a taky chce být teoretický fyzik, po shlédnutí filmu o S. Hawkingovi (tak toto po mě nemá).

Ale asi část té chytrosti na mě při těch seriálech přešla taky. Jako řešení své situace vidím důraznou žádost o pomoc, ačkoli běžně se mi o ni říkat moc nedaří. Něco ve mně se ale zlomilo. Část pracovní činnosti věnuji na sepsání věcí, ve kterých jsem jakž takž zastupitelná a může je zvládnout někdo z kolegů. Docela se mi uleví. Faktem totiž je, že většinu nynější energie potřebuji věnovat na rekonvalescenci a podporu imunity, a ne jí plýtvat na úkony, které zvládne i někdo jiný.

Shrnutí dnešního dne? Dcera má v hlavě přemýšlení, morče vzpomínky na jablečné orgie a já kovadlinu.

 

Úterý, den D+102

No jo, ty teorie se včera nějak ujaly, zas začínám tak různě podumávat. Zrovna dopisuji desátý díl deníku a znova si pročítám kortikoidní příbalové letáky. Mám po jejich opětovném prostudování trochu podezření, že teď už ty potíže nemusí být jen z covidu. Co když mi nyní ten divný pocit na hrudníku způsobují právě ty kortikoidy? Po těch antibiotikách mi připadá, že už ty covidové dutiny, únavu ani jiné pocity tolik nevnímám. Docela přemýšlím nad tím, že od zítra uberu tu ranní dávku a uvidím. Napadá mě taky, co když třeba právě ta spotřeba draslíku je tak vysoká, kvůli jejich užívání. No, fakt je, že u lékařů strávím na kontrole tak pět minut jednou za pár týdnů a není vůbec čas probrat vše, co by mě zajímalo, takže k podumávání mám prostor docela značný.

Po hodině práce a krátkém telefonátu mám zas teplotu a k včerejšímu seznamu munice přidávám česnek a na bolavý krk i Priessnitzův obklad. Pokračuji v úderné akci poleháváním. A dokonce se i zřeknu jadrné korespondence s Tescem, ačkoli mi po třech týdnech dorazila neurčitá odpověď na mou určitou žádost o objasnění toho jejich „vylepšení“ při doručování.  

 

Středa, den D+103

Dcerka se teď, po úspěchu s dortem, více motá v kuchyni. Odmítá společný oběd s tím, že si připraví pečenou zeleninu. Já dnes teda nevařím, po rozbalení výplatní pásky s mínus dvěma stovkami za stravenky ze září ani nepracuji, opravdu odpočívám a teplota se drží v normě. Trochu i ta bolest hlavy polevila.

Jen, od včerejška mám solidně bílý jazyk, ale zcela bez povlaku, který by šel seškrábnout. Hm, další novinka. Mohou to být ty obávané kvasinky z kortikoidního inhalátoru, či důsledek toho včera špatně naředěného Herbadentu při kloktání? Nebo něco zcela jiného? Možná je opravdu akorát čas ty kortikoidy začít ubírat, třeba mě už ten jazyk štípe i z nich. Podle letáku se mají vysazovat postupně, protože to nějak souvisí s nadledvinkami, tak mi přijde docela rozumné přejít ze dvou denních dávek na jednu. Co když i po těch antibiotikách ty kortikoidy tělo zbytečně zatěžují?

Ale ten příliš bílý jazyk mi stejně vrtá hlavou. Možná je v koupelně horší světlo, nebo jsem si toho třeba prostě dříve nevšimla, říkám si a dostanu super nápad. Zajdu si jej na denním světle porovnat s potomkem. Přijdu k dceři do pokoje, avšak docela jednoduchá žádost není vyslyšena, neb dítko má zrovna plnou pusu. Hm, netušila jsem, že se čokoládovým tyčinkám nově říká pečená zelenina.

No jo, jsme žravé všechny a o víkendu jsme se dost spustily. Nejvíc jednorázově narostl pupek morčeti, ale nám s žábou ten dort i všechny čokolády nafasované od babiček taky postavu zrovna ostře nevyrýsují.

 

Čtvrtek, den D+104

Po velice dlouhé době se mi večer nejen podařilo usnout, ale spala jsem bez přerušení až do rána. Vlastně si ani neuvědomuji, kdy se mi tohle za poslední tři měsíce povedlo. Před spaním se mi sice přes nosohltan valila kvanta hlenů, ale těch klasicky známých a občas se daly i vykašlat. Cítím se teď jak při běžné viróze, nevnímám tu divnou příměs covidu.

Mám pocit, že jsem konci neskutečně blízko, pokud to tentokrát zas nějak nepřepálím, i když po takové době nečinnosti je vážně těžké to vydržet. Už bych pohyb docela dost potřebovala, zvlášť, když se mi ráno skřípla záda kolem lopatky, jen když jsem lžíci trochu hloub hrábla do arašídového másla. Naštěstí mám k dispozici ještě pár kapsaicinových náplastí, takže jednu si nechám nalepit přesně do toho místa, kam si běžný smrtelník sám nedosáhne. 

Ráno jsem byla bez teploty, ale ta po chvíli práce zas stoupá. Zato po včerejší mínusové výplatě naopak klesá moje motivace se takto trápit. Připadá mi zvláštní, jak firma na jedné straně dodržuje zákoník a neodváží se mi poslat ani zlomek silně zasloužených prémií, ale na straně druhé zcela bez problémů tuto práci vyžaduje a přijímá. 

Nicméně je fakt, že v práci mám opravdu velice dobré mezilidské vztahy, takže část ji stejně odvedu i bez ohledu na finance. Ale navzdory létům praxe i spoustě vychytávek a zlepšení, které jsem si ve svých postupech v předchozích letech zavedla, to už přestávám při těch krátkých on-line nakouknutích zvládat, ačkoli to osekávám jak to jen lze. Sestavuji teda ještě důraznější a konkrétnější žádost o pomoc.

Dodělám nejnutnější a končím. Teplota záhy klesne, ale vystřídá ji opět bolest hlavy. Tentokrát ovšem vnímám, že ta je typicky ze soustředění, není to bolest covidová ani ta antibioticky permoníková.

Ani dnes se mi nedaří porovnat tu barvu jazyka. Zrovna když vpálím dceři do pokoje, tak má zas plnou pusu čokolády. No, snad už ten ponarozeninový proviant brzo zfutruje, ať nejsem vydána napospas gůglení, neb včera na mě krom těch kvasinek vybafly i možnosti rakoviny či HIV a až na konci článku bylo drobným písmem uvedeno, že to může souviset i s jinými virózami. No, do teorie o tom, zda se covid může výhledově chovat jako AIDS, se fakt zamotávat nebudu. Raději se zas uchýlím k osvědčené představě Macha s Šebestovou a rejžákem.

Večer se mi notnou chvíli nedaří usnout, ale tentokrát už to nesouvisí s dýcháním. Potřebovala bych uvolnit jisté pnutí. Všichni okolo spí, tak sáhnu do nočního stolku pro novou hračku. No, napětí poměrně rychle spíš vzroste. Máloco jednoho napruží tak, jako vybitá baterie těsně před vrcholem. A do toho všeho mě brutálně svrbí záda od té kapsaicinové náplasti, co jsem si večer zapomněla nechat sundat. Ovšem díky oné nevybité energii, nyní přeměněné ve sveřepou zuřivost, se mi nakonec daří lámat ruce do nezvyklých úhlů a tu tyranskou náplast postupně odrbávat a odtrhávat, až se jí konečně zbavím. 

Takže jisté katarse se nakonec přece jen dočkám. Uf.

 

Pátek, den D+105

Začínám vnímat pocit lehce rozdrásaného hrudníku a chvílemi se mírně vrací bolest při dýchání, které je ale zatím naštěstí v pořádku. Snad to je jen běžné doléčování organismu a nějak se to vše nevrátí. Mám z toho po těch třech měsících docela slušnou obavu. Myslím, že do seznamu psychiatrických nemocí brzo přibude „post traumatický syndrom dlouhého covidu“. Alespoň já si jej dnes znalecky diagnostikuji.

Jsem z těch ranních myšlenek celá nesvá, takže to chce trochu odreagovat. Dcera si teď často vaří pudink, ale připadá mi, že na to jde složitě, tak jí chci názorně předvést, jak se to dá dělat jednodušeji. Machruji tak zuřivě, že se u toho zakecám a poprvé v životě uvařím pudink i s hrudkami. No, věděla jsem, že ta doba, kdy dítě bude šikovnější než rodič, jednou nastane, ale sakryš, nečekala jsem to už nyní. Připadám si přesně jako v tu chvíli, kdy mě čtyřletá ratolest učila „správně“si malovat pusu rtěnkou, jen se nám nyní role obrátily.

Naštěstí ego si pak trochu spravím při práci. Pořád se mi nedaří přihlásit do několika aplikací, ale nevzdávám to, neb na jaře jsem si střihla sitcom Ajťáci, takže zkušeně vím, jak na to a odborně provedu složitou opravu systému pomocí restartu počítače. Tím si nenásilně vysloužím obdivnou pochvalu ze stran informatiků, která jistě nemá nic společného s tím, že je pátek a oni se mě konečně zbavili

Tento dílčí úspěch mě trochu povzbudí a rozhodnu se pořádně s tím post-covidovým syndromem strachu zabojovat. Napadá mě, že bych mohla zkusit třeba tu teplou vanu, která by mi navíc mohla nyní uvolnit bolest v oblasti krku a šíje, ke které netuším, kde jsem zas přišla. Je to odvážné, ale pokud toto prohřátí ustojím, tak pravděpodobnost návratu předchozích potíží bude malá. Jo, jdu do toho. Pro povzbuzení si do koupele přidám trochu olejové emulze šmrncnuté eukalyptem a voda se mléčně zabarví. Hm, připadám si, jak atopický revmatik v lázních. I když, taky by to při troše dobré vůle mohlo vypadat jako omlazující koupel v kozím mléce pro královnu. No, jdu na to. Ačkoli běžně miluji pocit při ponoření se do vany plné horké vody, tentokrát si jej zrovna nevychutnávám. Srdce mám chvíli až v krku a prvních pár minut se docela bojím, co to s dýcháním udělá. Ale jde to. Dýchání funguje! Myšlenky se mi zanedlouho od kritického hodnocení červeně prokrvených svalů stehen přesměrují k přemítání o tom, že k nabíjecí k hračce pro holky je rozhodně rozumné si ponechat i tu baterkovou verzi, takže mi dojde, že podvědomí se očividně přiklonilo k té druhé variantě královny namísto lázeňského veterána. Fajn zjištění.

A jako královna se cítím poměrně odvážně. Zítra provedu test s alkoholem!

Předchozí část

Pokračování

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 30. 10. - 6. 11. 2020