Covideník - část 9

Z mnoha nových poznatků
téměř sedím na zadku.

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Pondělí – den D+73

Za celý život si vybavuji dva sny, ve kterých jsem se chechtala tak moc, až jsem sama sebe hlasitým smíchem probudila. Patřily k jedněm z nejpříjemnějších snových zážitků, na které ráda vzpomínám. Ne tak na ten dnešní. Ten spadá do úplně jiné kategorie… Do kategorie snů, které si opravdu nikdy a za žádných okolností nechcete zopakovat a vedle kterého i ty, v nichž se s vámi utrhne výtah či se vám nedaří při řízení sešlápnout brzda, jsou v podstatě fajnové. Ocitám se ve snu, ve kterém cítím, jak mi do dýchacích cest tečou odporné hleny. Najednou přímo před sebou vidím hrudník jako průhlednou placatou nádobu, ve které tak můžu lépe sledovat, jak se těmi hleny plní…  Hladina postupně stoupá a stoupá… Když je ta nádoba asi z poloviny plná, začne to bolet. Bolí to docela hodně. Fakt dost. A to až tak, že mě ta bolest probudí. Vyděšeně zírám do tmy a cítím, jak to prostě a jednoduše bolí i ve skutečnosti, kašlu a lapám po dechu. Jsem neskutečně vystrašená, a ačkoliv se dýchání během chvíle spraví, ta bolest hrudi přetrvává. 
Bojím se znova usnout.

Naštěstí hned brzy ráno vyrážím na kontrolu na plicní. Minule jsem byla do půlhodiny hotová, i napoprvé to docela odsýpalo, takže tentokrát si beru jen pití. Knížku  ani svačinu s sebou zbytečně smýkat nebudu. S příjemnou doktorkou probereme přeléčený opar, zmíním to pálení i bolest hrudníku a krom čerstvé noční můry se poprvé odhodlám povědět i o tom opakovaném nedodýchnutí před spaním (protože už nemám dřívější pochybnosti, zda to nemůže souviset s psychikou). Teorii krevního tlaku nestihnu pořádně probrat, protože záhy obdržím štos žádanek na krev, EKG, opětovné RTG plic a další testy na plicním. Takže na následující cca dvě hodiny mám o zábavu vystaráno a jen tak tak si stihnu zajít koupit svačinu. Zato kniha mi, vzhledem k bolesti hlavy, výjimečně nechybí a civět několik hodin tupě do zdi mi momentálně plně vyhovuje. Naštěstí vše vychází docela dobře, jen na EKG se něco nezdá, tak fasuji další žádanku, a to na sono srdce. Plus nejbližší termín na CT plic, za měsíc. Na interně mi znovu naměří EKG a pak asi hodinu čekám na to sono. Místo na hrudi, kde doktor sondou přejíždí, mě během vyšetření celkem silně bolí. A dráha, kterou při vyšetření opisuje, odpovídá přesně té části hrudníku, která mě ty předchozí dva týdny tak pálila. O to víc se mi uleví, když výsledek vyzní dobře. Žádné viditelné změny na srdci nejsou. Uff. Co mě ale po zážitku dnešní noci uklidní úplně nejvíc, jsou výsledky krve. Docela jsem se začala obávat trombů, což není u covidu až tak nereálná hrozba, ale naštěstí i toto je v pořádku. Jen mi chybí draslík, který si rovnou dokoupím.

Po čtyřech hodinách strávených v nemocnici jsem docela vyplivaná, ale venku je krásně a mám dost velkou radost, že to vše v podstatě dobře dopadlo. Cestou domů se proto na skok zastavím u oblíbených rybníků ještě trošku si ten příjemný pocit umocnit, protože nějaký čas jsem teď na vycházky neměla energii a vnímám potřebu ji trochu dobít. Asi půl hodinky se sluním a pozoruji poklidnou vodní hladinu i měnící se barvy blízkých stromů. Dokonce ani nemám pocit, že by mi nabíhala teplota. Cítím se sice unaveně, ale zároveň moc fajn. Konec nemoci se docela slibně blíží. Počítám, že tak ještě týden či dva a už zas konečně vběhnu do života před covidem.    

Doma si pročtu, co způsobuje deficit draslíku a překvapivě se podílí jak na bušení srdce, tak má slušnou souvislost s dýcháním. Takže mi začíná docházet, proč se zhruba poslední měsíc můžu utlouct po avokádu, ačkoli doposud mi silně nechutnalo a permanentní bitky o banány, kterých od počátku karantény nakupujeme jako pro menší pavilon opic, taky najednou dávají větší smysl.

Citace ze stránek medlicker: 
"Těžký nedostatek draslíku může vyvolat potíže s dýcháním.
Je to proto, že draslík se podílí na regulaci signálů, které zajišťují rozpínání a smršťování plic (dýchací pohyby)
Při nedostatku draslíku se tak plíce nemohou správně rozpínat a smršťovat, což vede k pocitu dušnosti
Draslík dušnost vyvolává nejen ovlivněním dýchacích pohybů, ale také kvůli působení na srdeční rytmus"
 

Bingo! Tak tohle jsem fakt nečekala. Jsem vážně ráda, že mi ty podrobné krevní testy provedli. Je fajn zjistit, kde je ten zakopaný pes, i když předchozí výzkum tímto v podstatě padá. Ale to je nyní nepodstatný detail. Jen mi v tom trochu drhne ta neustále se vracející teplota. O té u draslíku nepíšou.

 

Úterý – den D+74

Ráno dcera s brbláním o nespravedlnosti světa vyráží zas do školy a my s Tomem na imunologii. Doktorka je zároveň alergoložka, takže už jsme u ní párkrát byli a Toma má vyloženě ráda. V její ordinaci vládne klid a pohoda, na pacienty má vyčleněný dostatek času, a krom povzbuzení dokáže i dobře poradit. Patří k těm několika málo vzácným lékařům, kteří mají skloubenou lidskost, odbornost a zároveň lásku ke své práci.

Trpělivě mě vyslechne a sotva domluvím, rezolutně prohlásí: „Vím přesně, co byste potřebovala.“ Následuje krátká pauza, ve které si v duchu, stále ještě mírně zblblá z obou obvoďaček, tipnu, které že to antidepresivum mi doporučí, ale ona vítězoslavně dodá: „Isoprinosin!“ A zplihleji pak, „No, ten ale teď bohužel nikde není k sehnání.“ Poté si vyslechnu, jak je zoufale vykoupený, protože ho zrovna letos v lednu vláda uvolnila i pro obvodní a dětské lékaře, zatímco do loňska jej mohli psát jen imunologové. A jak jej lidi v lékárnách vyplenili, protože se o něm psalo v souvislosti s covidem, ale jak nesprávná indikace může být naopak klidně i kontraproduktivní. A taky, že naštěstí neuvolnili tyto léky úplně všechny, takže mi přece jen má co napsat a čeká mě teda podpůrná kůra Imunorem. Dále mi předepíše jiný typ kortikoidního inhalátoru a na řadě je Tom.

Ačkoli je původně objednaný kvůli imunitě oslabené impetigem a pásovým oparem, jeden z dechových testů mu nedopadnul dobře a vypadá to, že má v dolních cestách dýchacích usazeno něco, co nutí bílé krvinky vylučovat dusík. A to jakože je špatně. Takže dostává krom Imunoru taky kortikoidní inhalátor, jen trochu jiný než já, ať se doma nehádáme, nejspíš. Plus nosní kapky na alergii a Zodac.

Pak mě laskavá paní doktorka ještě uklidní a vysvětlí mi, že z jejího hlediska se dlouhý covid chová trochu jako únavový syndrom například po mononukleóze a někdy se holt může stát, že tělo se z viróz vzpamatovává dlouhodobě. Třeba i čtyři měsíce nemusí být žádnou výjimkou a někomu to trvá i déle. To mě docela překvapí, protože až do loňského prosince jsem měla virózy zařazené po boku rýmy jako nenáročné, cca týden trvající obtíže. Ale prý to tak nemusí být vždycky, a dokonce už měla případ, kdy i z pouhé rýmy se vyklubal půlroční únavový syndrom. (No, potěš koště, snad se zvetím podstatně dříve.) Také to nepříjemné pálení hrudníku prý může doléčování viróz provázet. Dále se dozvím, že třeba zrovna Ventolin může způsobovat vyšší tep a prý i to kolísání tlaku je relativně v normě, čímž můj nedávno zahájený výzkum dostal na frak definitivně. Nákupní horečku si aspoň zchladím v přilehlé lékárně a poprvé v životě pak z lékárny odcházím s nákupní taškou plnou léků na předpis. Což pravda není zrovna vysněný přelomový zážitek, ale zase obsahuje docela velkou dávku naděje, a to vydá i za nové šaty několikery. (A navíc, stejně se od jara příležitostně učím šít, takže si brzo, zhruba tak do dvou či tří let, spíchnu model vlastní, tak!)

Doma si pak v klidu pročtu nové příbalové letáky. Pokec k těm novým kortikoidům psal o něco větší grafoman, než k těm, které již užívám a mimo jiné se dozvím, že mezi nežádoucími účinky se mohou vyskytnout i podlitiny, což mi vybaví onu obří na paži při oparu, když jsem si v počátku snažila tu bolavou ruku rozmasírovat. Zmiňuje se tam i nedostatek draslíku, takže je fakt fajn, že jsem si jej včera koupila. Měla bych tyto nové kortikoidy inhalovat po dobu dvou týdnů, ale ve výsledku to vydržím jen jeden den a vracím se k těm původním, neb pachuť po nich nepřejde několik hodin ani po vyčištění zubů a pořádném vypláchnutí pusy. (Pozn,: to vypláchnutí je důležité pro zamezení vzniku kvasinek v ústní dutině.)

Protože si zatím živě pamatuji nepovedený první vstřik Ventolinu (ještě v práci na WC, což možná mohl lehce ovlivnit fakt, že jsem se u toho zapovídala s kolegyní),  odpoledne s Tomem raději znova proberu tu aplikaci inhalátoru a doporučím mu vypláchnout si pak pusu tím echinaceovým kloktadlem, které je v koupelně. Jen se zmíním, že ale chutná nějak divně, jakoby po Alpě. Tom se na mě nejdřív zaraženě podívá, pak se začne smát, a objasní mi, kterak potřeboval třetí volnou lahvičku na onu páteční "potaneční" akci a do kloktadla nalil zbytek Alpy. Takový kutilský počin od potomka, který zatím po několik let nedokázal pojmout mechanismus zašroubování vršku zubní pasty navzdory mnoha přednáškám s praktickou ukázkou, mě vskutku překvapí.

Hm, tak dnešek byl den plný zajímavých informací. A jedno teď vím zcela jistě, čich ani chuť mi covid nezmršil! 

Předchozí část

Pokračování 

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 5. 10. - 6.10. 2020