Začínám si myslet, že ano…
Představte si, že jste ještě relativně
čilá osmdesátnice, i když už odpoledne býváte unavená, přesto stále alespoň dopoledne
chodíte na výlety, do cvičení pro seniory i na kulturní akce pro důchodce.
Jednoho srpnového dne vám
kamarádka ze cvičení nabídne pár padaných jablek na křížaly, štrůdl apod. Proč
ne, toho je třeba využít, neb na balkoně se daří ještě tak rajčatům, jabloním
většinou ne.
Pár padaných jablek. Docela
neurčité množství, které si každý představí jinak.
Sraz máte asi pět zastávek od
svého bydliště, takže si berete s sebou nákupní vozíček, ať se vám těch
pár jablíček dobře přepravuje. Ona známá doráží autem, ve kterém se dobře
přepravuje pár jablíček taky, avšak v množstvím poněkud větším, než
předpokládáte.
Ale jste docela trénovaná, tak si
k naloženému vozíčku přiberete ještě jednu tašku, protože jablka se vždy hodí,
zvláště jsou-li milovaná vnoučata extra zuřiví likvidátoři jak štrůdlů, tak
křížal. Ta se ale pomějí, pomyslíte si a vyrážíte na tramvaj. Ne ovšem tak vozík.
Zrovna si postaví hlavu a rozhodne se zbavit jednoho ze dvou koleček.
Co teď? Nešťastně tam s vozíkem
zápasíte, snažíte se nasadit kolečko a nevíte, co si počít.
Najednou k vám přistoupí
světlovlasá paní v letním bílém kostýmku a ptá se, jak vám může pomoci. Je vám
zrovna dost hrozně a nevidíte jednoduché východisko, tak jen tak povzdychnete: „Ledaže
byste mě s tím odvezla domů…“
A ona bytost celá v bílém neváhá
a pomůže vám budoucí štrůdly i křížaly naložit do svého vozu. Bílého, jak
jinak.
Doma pak přemítáte, zda andělé opravdu existují. Vlastně nemusíte. Vy to víte.
Je den výročí úmrtí
vašeho otce a vy nepochybujete, že vám toho dnešního anděla do cesty poslal právě
on.
PS: Mimochodem, věděli jste, že andělem se může stát každý z nás?
Třeba zde, na této stránce:
Věnováno jedné mé milované osobě, která umí opravdu výborné štrůdly (a doufám, že pro mě i pár těch křížal před žravými vnoučaty uhájí) :-)
Myslím, že svět je zabydlený spoustou podobných andělů, jen se nevnucují těm, kteří v ně nevěří :-).
OdpovědětVymazatTak to jsi napsal pěkně výstižně :-)
VymazatKdyž mi tento rok zemřela moje milovaná babička, s odstupem času, i přes tu stále trvající bolest, na tom vidím dvě pozitivní věci - nedožila se toho blázince s koronavirem a nebe získalo anděla, kterého by mu mohl leckdo závidět. Takže ano, v anděly věřím.
OdpovědětVymazatJaninko, to je mi líto.
VymazatU nás taky letošní rok začínal pohřbem, ale naštěstí ne s příliš blízkou příbuznou, přesto to bylo náročné, protože jsme spolu strávily část dětství a věkově jsme byly celkem blízko.
Co takhle slýchám, tenhle rok nezačal dobře pro spoustu lidí a "úspěšně" v tom pokračuje dál. Už by to mohlo skončit.
VymazatJo, taky to tak vnímám. Od dubna jsem měla rozepsaný článek s úvodní větou: Tento rok začal divně...
VymazatPevně doufám, že ten další bude lepší!
Já momentálně taky mám na balkoně jablka od syna na štrúdl hlavně pro manžela. Jinak u dětí se peče, dokonce i u vnoučat.
OdpovědětVymazatJežurko, štrůdlu není nikdy dost :-)
VymazatKrásný příběh :-) Zrovna dneska za mnou nějaká paní běžela, aby mi řekla, že mám otevřený batoh. Jsou tady :-)
OdpovědětVymazatDěkuji :-) Jo, jsou. Taky mě takové ty občasné drobnosti vždy potěší. A někdy to může být i třeba nečekaný úsměv ve správnou dobu...
VymazatTo je krásný článek. I dnes se najdou dobří lidé. Ono čtení takových pěkných věcí vždycky tak nějak zahřeje u srdce ♥
OdpovědětVymazatDěkuji :-) Musím říct, že když jsem to vyprávění slyšela poprvé, tak mě to dost dojalo :-)
VymazatTo je ta moderní doba, anděl(ka) si přifičí v bílém bouráku, jako kdyby se nechumelilo a nakládá jablečné nadělení. :-)
OdpovědětVymazatKrásně jsi to napsala, zasloužíš půlku štrůdlu a patnáct křížal. ;-)
Taky občas peču, ale na jablkový štrůdl si netroufám to je vyšší level. Držím se osvědčeného makového štrůdlu, i když mě jeden kamarád na FB napomenul, že makovému se říká závin. Ale mi to neva. Já peču, tak já rozhoduju, jak se tomu bude říkat, no ne? :-)
Oby, tak ta Tvá zmínka o andělovi v bouráku mi vybavila nějakou scénu z filmu, jen si nedokážu vzpomenout, ze kterého...
VymazatDíky, to je fakt velkorysé ocenění, neb běžně u štrůdlu beru jako výhru, když se dorvu ke dvěma kouskům :-)
Jj, něco na tom názvu bude - taky mám zažité spojení "makový závin", ale je pravda, že tohle je to nejméně podstatné, hlavně když chutná. Fakt je, že dobrý makový závin jsem ale už roky nejedla, já ho neumím a ty kupované jsou jen těsto postrašené troškou máku, to nemusím ke štěstí...
Jinak do toho jablečného se pusť, pokud se dá u vás sehnat listové těsto, tak to je pak raz dva. Dokonce to pekla i Lucka s ostatními dětmi loni na příměstském táboře a hned napoprvé se jim povedly všechny náramně! :-)
Mě si tímto článkem kápla do noty. Přemýšlím o nějaké "andělské" výzvě, když je ten svět takhle bláznivý, tak trošku něco pozitivního... Ale nějak nemám nápad na ten můj "andělský" článek, tak s tím otálím .-) Andělé jsou, to jo, ale správně to sepsat .-) Tak hezky a dojemně jako ty.
OdpovědětVymazatMyslím, že poznáš, až to přijde. Tohle je možná jedno z mála témat, které nejde tlačit a musí si samo říct, že už na ten svět chce. Aspoň mi to tak přišlo :-)
VymazatPS: Jak Tě můžu oslovovat? Nejsem si jistá :-)
Inu, chodí, létají, jezdí, utíkají a jsou tu.
OdpovědětVymazatVyvažují svět, který má temné stránky a vždy chodí, na rozdíl od běžných smrtelníků včas.
Blondýnko, Ty jsi neuvěřitelný poeta. Moc pěkně napsáno :-)
VymazatKrásný příběh, taky jeden mám. Jako dítě jsem se večer vracela z venku. Chtěla jsem přejít přes přechod a přesto, že nic nejelo mě málem srazilo auto. Vyřítilo se z poměrně rovné, přec trošku do zatáčky. Na druhé straně stál pán a když už jsem byla v půlce a auto se vyřítilo na mě pán zařval ať běžím. Rozeběhla jsem se a doběhla k němu. Pánovi jsem poděkovala, protože nebýt jeho reakce asi by mě auto srazilo. Takže na něj ráda takto zavzpomínám. Nikdy jsem ho už neviděla. Máme své anděli kolem sebe <3
OdpovědětVymazatTaky moc pěkný příběh. :-)
VymazatAle měla jsi i dobrou reakci, že jsi ho hned poslechla.
To jsou zážitky, na které se nezapomíná... Ještě, že se ti "ochránci" opravdu občas včas objeví :-)
Jinak si myslím, že pro spoustu dětí jsou v tomto ohledu zástupci rodiče. Vybavila jsem si, jak jednou zachránil taťka mě před upadnutím pod kola jedoucího parníku, když mi bylo asi šest. Seděla jsem na schůdcích, přišli ke mě nějací přiopilí týpci s podobně starým chlapečkem a cpali ho ke mě, ať mi dá pusu. A já se nakláněla od nich co nejdál a nakláněla a... Bylo to velice nepříjemné. A najednou cítím, jak mě drapnul taťka za triko a navíc všechny odehnal. Až v ten moment jsem si uvědomila, že nechybělo moc a žuchla bych přes palubu. Tohle taky nedokážu z hlavy dostat a od té doby nemusím ke štěstí plavbu parníkem.
Podle katechismu andele jsou. A je jich pry hodne, miliardy, vice nez lidi…
OdpovědětVymazatNo, pokud by měl mít svého anděla každý živočich, tak to by jich bylo opravdu nepočítaně :-)
VymazatPro mě je přirozenější ta hmatatelnější rovina, např. úsměv neznámého člověka, když je jednomu těžko a podobné drobnosti či šťastné náhody :-)