Můj otec se narodil pár let před válkou a ta poznamenala velikou část jeho dětství. Jako dítě jsem ho ukrutně litovala, že zrovna když byl malý, tak toto prožíval. A on mi odpověděl, že dětskýma očima je každá doba fajn.
Tehdy jsem neměla šajn, že to je
hluboká pravda a trochu to nechápala…
Asi jako dnešní mladí nemůžou pochopit,
že jsem se v dětství za socialismu cítila dobře a moc ráda se ve
vzpomínkách do té, pro mě tehdy bezpečné a bezstarostné, doby vracím.
Včera mi přišel mailem soubor
fotek ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Z doby mého dětství…
a vybavil mi spoustu příjemných vzpomínek.
Vzpomínek na stavění bunkrů mezi postelemi, skákání gumy před domem, dřevěné sáňky pod schody sklepa, chlebníky nachystané na výlety a ruční šlehačkovač, kterým jsem kdysi nechtě ušlehala hmotu podobnou máslu. Jo, a taky na poklad, kterým byla vytoužená fotka Vinetoua.
A že se blíží i ty Vánoce, připomněla jsem si, jak jsem
vlastně měla ráda i onu předvánoční frontu na banány, protože to byla pomyslná
startovací lajna k tomu natěšenému očekávání bramborového salátu a dárků od Ježíška…
Jak už se ta náhoda mele, tak záhy v poště zas objevím příhodný vtip:
Když je dnes ten 17. Listopad.
Slavíme 31 let svobody!!!
... teda jen do devíti, pak už je zákaz
vycházení a pokuta.
... a od zítřejšího dne stojíme fronty na maso a
na banány.
... a všichni doufáme, že budeme moci stát
frontu i na boty.
No, ještě že ty dámské hygienické potřeby zatím nejsou zas podpultové.
Až tak moc zpět bych se, ani ve vzpomínkách, vracet určitě nechtěla...
19/11/20 - Před chvílí mě pobavil tento článek o frontách.
Jako správný mileniál jsem se narodila už do svobody a dětství prožila dílem v devadesátkách a dílem po přelomu milénia. A musím říct, že některé devadesátkové bizarnosti pro mě dodnes mají přesně tu bezstarostnou a nezaměnitelnou příchuť, o které píšeš :-)
OdpovědětVymazatMarie, já právě vůbec netuším, co v té době devadesátek bylo tak nějak typické. To by mě docela zajímalo.
VymazatDokážu si představit spíš tu dobu dřívější z vyprávění a dobu pozdější přes své děti, ale právě devadesátky jsou pro mě záhadou :-)
Osobně mám ty devadesátky spojené hlavně s hudebními vzpomínkami - Spice Girls, Britney Spears, Natalia Oreiro, Macarena. Pak s velkými fenomény, jako bylo třeba sbírání pokémonů, případně se ještě dost často uvádí pogy (ale to jsem osobně prakticky úplně minula). No a samozřejmě televize: Krok za krokem, Riskuj, Kolotoč, Kufr a spooousta moc špatných amerických seriálů a kolumbijských telenovel, co běžely prakticky nonstop :-)
VymazatJé, tak to už se chytám, to mě taky z části postihlo, akorát už ne ve věku dětství :-) A pokémoni mě potkali ještě během dětství dětí mých. To byla solidní mánie :-)
VymazatMoje maminka byla ročník 30, takže za války kus dětství a puberta. Je pravda, že jsem se neptala, ale o válce takřka nemluvila - to spíš něco utrousila její maminka, moje babička, ročník 1907. Takže je pravděpodobné, že dnešní děti zažijí jiné, snad hezké věci a zapomenou. Nebo to nebude to podstatné. Moje vzpomínky kopírují tvoje, celé odpoledne na klepáči, probrat kdo a co s kým a za kolik :))). Skákání gumy, vybiška, a joooo v zimě bruslení na cestě, kudy projelo jedno auto za hodinu. Tak to bylo, a taky bohužel pionýrský šátek. Sídliště v Ově, asi chápeš.). Lenka
OdpovědětVymazatLenko, tak to bruslení na cestě mi vybavilo plno vzpomínek spojených se zimou. My chodili bruslit do vedlejšího dvora, kde občas chlapi postříkali betonové hřiště. Taky jsme každou zimu zkoušeli postavit ne moc vydařené iglú a kouleli obří sněhuláky. Krom vybišky ještě dost často i vyvolávka, tu jsem u svých dětí už nepostřehla.
VymazatA ano, bez klevetění a různé akrobacie na klepáčích si to ani zpětně neumím představit. Ale moje děti už ani neví, na co ty klepáče sloužily.
Můj otec se narodil jen o kousek později (1932) a já ty jeho vzpomínky jako malá hltala. Nebyly mnohdy nejveselejší, pro mě v té době nepochopitelně drsné, ale on to i vyprávěl tím pohledem kluka, který prioritně lumpačil a užíval si různé hry – např. na policajty a zloděje apod. Pro Tvou maminku, jako dospívající dívku, to z mého úhlu pohledu muselo být náročnější, ono toto životní období samo o sobě dává zabrat...
K pionýrskému šátku jsem se určitým šprajcem nedopracovala a pár let mě to i trochu trápilo, když pionýra vedli prima vedoucí. Ale ti byli tak fajn, že mě tam na ty hry a výlety vzali i jako onu černou ovci. :-)
Byl jsem dost introvertní dítě se spoustou fantazie, takže si dovedu představit své spokojené dětství v úplně každé době, byť ani to ze mě fanouška dob minulých nedělá :-).
OdpovědětVymazatMi obecně připadá, že čím hloub se jde do minulosti, tím byla ta fantazie větší. Pro mě je nezapomenutelný moment z knížky Malý Bobeš, kterak si často pod stolem hrál s ulomeným ouškem od hrnku…
VymazatA teď v tom mailu mě fakt potěšila vzpomínka na všechny ty bunkry a hry v nich, to mi málem vypadlo - a přitom to bylo tak bezva.
Myslím, že tvoj tatino mal obrovskú pravdu. Moji rodičia vyrástli za doby socializmu a mamine je akurát ľúto, že ako rodina nechodili na výlety a to by nechodili za žiadnej doby, lebo proste starkí na to neboli. Ja som zažila pekné detstvo bez mobilov, tabletov a podobne (to prišlo na strednej), tiež sme sa chodili sánkovať na drevených sánkach, skákali sme so spolužiačkami cez gumu, kočíkovali gumovo-látkové miminká a neskôr rozoberali všetko možné a nemožné na prašiakoch. Aj keď asi nie všetko bolo ružové, spomínam na to rada.
OdpovědětVymazatStátie v radoch na košík do obchodu som si vyskúšala na jar a v niektorých menších obchodoch je aj u nás ešte stále dovolený 1-2 zákazníci a pred poštou je takmer v akúkoľvek hodinu rada akoby dávali niečo zdarma. Niekedy si tiež tak hovorím, že asi takto stála babina a možno aj mamina na nejaké exotické ovocie, mäso alebo tak. Ja mám aspoň akú takú istotu, že keď sa dostanem dnu, že ten tovar na 90% bude. Aká dezilúzia musela byť, keď človek stál hodinku a viac v rade a nakoniec sa k vysnívanému tovaru nedostal.
Nikky, jo, je to fakt tak, že každý (krom asi specifických případů týraných dětí apod.), má ty vzpomínky na dětství krásné a obalené tím starostmi nezatíženým pohledem.
VymazatJá si právě moc ty fronty nevybavuji, krom oněch vánočních banánů. Spíš mi asi vadila zavíračka od soboty dopoledne až do pondělí. To mi teď na nařízení, které u nás máme, tu dobu ne zrovna příjemně evokuje asi nejvíc. A po dalším od včera platném nařízení se začaly i ty fronty zas solidně tvořit, tohle se někomu fakt "daří" dost solidně do oné doby vracet a ten vtip to opravdu vystihl...
Ale je fakt, že hodně věcí dřív prostě k dostání nebylo a ne vše bylo samozřejmostí. Ale pro mě v dětství bylo důležité, že okolo nás v létě několik obchůdků točilo dobrou zmrzlinu. Někde smetanovou za 1,40 Kč a někde zas ovocnou vodovou za 1,- Kč a největší starostí bývalo, pro kterou daný den s celou partou vyrazíme :-)
Omlouvam se za chybejici diakritiku.
OdpovědětVymazatMyslim si, ze se prolina vice rovin. Nostalgie za zmizelym svetem detstvi (detske hry bychom prozivali v kazdem rezimu. My si hrali na vojaky a staveli bunkry, skakali panaky...dnesni deti sedi za pocitaci a smartphony... ale to by se delo bez ohledu na politiku).
Jsou nektere veci, ktere byly za minuleho rezimu lepsi nez dnes, ac to mnozi neradi slysi. Kdyz nic jineho, tak jistoty chleba vezdejsiho a mozna mezilidske vztahy.
Za zmatky a fronty dnesni doby nikdo nemuze. Fronty a nedostatkove zbozi byly i v sedmdesatkach a osmdesatkach (zapomneli jsme? pomerace a mandarinky, banany, pak toaletni papir a damske vlozky...) a za pandemii tohoto odporneho viru prece nikdo nemuze. Taky bychom mohli prozivat zatemneni, teroristicke utoky, valku, drahotu a hladomor....
Serotonine, ano, ten vtip tam hodil i trochu té druhé roviny, i když mám jinak blog veskrze apolitický.
VymazatA je pravda, že obě strany mince se dají najít téměř na všem. Nyní opravdu pozoruji horší mezilidské vztahy, ale třeba právě rozvoj internetu a mobilů na straně druhé právě teď v lockdownu mnoha lidem tu současnou situaci pomáhá relativně zvládat a právě ty mezilidské vztahy udržovat. Je to tak, každá doba má své.
Ohledně těch front nyní, osobně to vnímám tak, že i sebelepší epidemiologické řešení může být mnohem víc úspěšné, když bude dobře, nejlépe se zapojením rad psychologů, podané. I když si umím představit, jak musí být obtížné pro všechny nynější světové lídry tuto situaci zvládat a řídit, kór s vědomím, že nikdo nikdy nebude schopen zavděčit se všem, tak přece jen některé detaily by se daly lépe zvážit.
Osobně si myslím, že právě zavření např. hobbymarketů, zrušení nedělního prodeje apod. je svým způsobem spíš kontraproduktivní. Před uzavřením hobbymarketů se tam nahnali téměř všichni zahrádkáři i kutilové a pořádně se tam ty poslední dva dny promísili, přitom běžně v nich nával nebývá a jedná se o velké a prostorné haly. Totéž se zákazem nedělního prodeje – nápad teoreticky od stolu dobrý, ale realita nažene v jeden moment víc lidí dohromady v soboty a pondělky a zbytek se sejde v neděli na pumpách. Jsou to na jedné straně drobnosti, ale dost lidí to pak akorát znechutí. A to se pak odrazí na celkovém vnímání těch opatření. Vlastně ve výsledku jde o to, že spousta těch nynějších front vzniká jako důsledek opatření, která právě mají tu koncentraci lidí omezovat. Aspoň já to tak vidím.
Pamatuji si že při nemoci doma jsem se nedíval na televizi, protože tam nic nebylo, ale poslouchal jsem gramofonové desky se Šimkem a Grossmanem, Hurvínka a Mládka.
OdpovědětVymazatZa každé vysvědčení s vyznamenáním jsem si směl v Tuzexu vybrat jednoho angličáka, takže jsem osmičku končil se třemi autíčky.
Kupoval jsem si Dikobraz a smál se těm vtipům.
Na horách jsem výrazně víc času stál ve frontě na vlek než lyžoval.
Podél cest byly bílé kamenné patníky a víc alejí vzrostlých stromů.
V radiu jsem poslouchal Mikrofórum a hitparádu Větrník.
Jediné moře, které jsem viděl bylo to Baltské a proto tam pořád rád jezdím.
Jé, Dalimile, tak hned v úvodu Tvého komentáře jsem dostala ohromnou chuť jít si pustit Hurvínka. Tohle mě opravdu neuvěřitelně přeneslo do stonání v dětství, to jel gramec téměř nonstop. Krom Hurvínka ještě Karlem Högerem geniálně namluvené pohádky K. J. Erbena.
VymazatDikobraz byl super, ten docela postrádám.
A Balt bylo taky první moře, které jsem zažila a ráda bych se tam někdy opět podívala, i když je relativně studené a vlastně z nynějšího pohledu teplomilce zpětně nechápu, jak jsem se dokázala vrhnout i do patnáctistupňových vln. :-)
Jo, Dikobraz dobrej, ale děda odebíral slovenské Roháče, z kterých jsem se učila slabikovat slovensky :))
VymazatU nás se ještě prodávaly moravské Trnky brnky - ty byly taky fajn. Ale Dikobraz - to byla klasika :-)
VymazatV dobách hlubokého socialismu se mi líbilo a asi to bude právě tím, že jsem byla dítě. Moje životní náplň tenkrát byla naprosto odlišná od té, kterou mají dnešní děti, ale nemám jim za zlé, že by moje nadšení z té doby nepochopily. Jen tu pančelku na hudební výchovu, co mlátila děti knížkou po hlavě, bych ze vzpomínek vymazala :D.
OdpovědětVymazatMě zas poznamenala tehdejší školní jídelna co se týče dušené mrkve a fazolek. :-)
VymazatJinak, moje děti to taky asi úplně nechápu a beru to :-)
Mé vzpomínky na dobu socialismu - nechci nikoho pohoršit, ale úžasné dětství prožité jako školou povinné dítě bezstarostně. Báječní učitelé, družinářka, zájmové kroužky. Spolužáci až na jednu dívenku neubližní. Rodiče měli práci, my se mohly jako děti prohánět volně v přírodě, hrát si a nemyslet, že by na nás číhalo nebezpečí. Bruslit jsme chodily na zamrzlý rybník a taky sáňkovat z blízkých kopců. Na vánoce jsme se těšily,pomeranče, banány byly v menším zastoupením než jablíčka, ale vždy jsme se o ně podělily, nezapomněly jsme nabídnout i rodičům. Vánoční kolekce na stromku voněly čokoládou a želé chutnalo oproti tomu dnešnímu úplně jinak. Občas byl i ananas, mandarinka, ale nechyběly ořechy a ty jsme louskaly sami a ne braly z mísy připravené rodiči, tak jako naše vnoučata nyní. Neměly jsme mobily a další vymoženosti, těšily jsme se na pohádky, četly kníhy a stavěly ze stavebnice Merkur. Jo to byly časy ☺
OdpovědětVymazatFukčárinko, děkuji za milou vzpomínku a přenesení do oněch let.
VymazatA jo, musím říct, že současné vánoční kolekce mě už několik let za sebou dost zklamaly a ty z dob dřívějších byly pro mě úplně nej. I ty salónky a fondánky už nejsou, jako dřív, o želé ani nemluvě
K protestu proti vánočním kolekcím se přidávám. Přesně, salonky a fondán v hořké čokoládě, ach! Ty současné jsou strašně přeslazené a chemické.
VymazatNejsem jediná, kdo si vzpomene na vánoce, když ucítí citrusové plody - mandarinku nebo pomeranč. Myslím, že to nebylo tak úplně na škodu věci mít jen občas, těšit se na ně a radovat se. I když nezávidím rodičům to shánění, aby doma něco bylo. Chtělo to mít dobré známé :-)
OdpovědětVymazatMi právě v dětství přišlo, že ten den volna máme před rodiči právě kvůli tomu, ať stihneme vystát tu banánovou frontu :-)
VymazatS mandarinkami mám spojeného hlavně Mikuláše...
A ano, taky si myslím, že nebylo až tak špatné nemít vše na dosah a prostě se nějakou dobu na to těšit. :-)
Dobré téma, toho by se našlo. Jako dítě jsem to měla trochu složitější. Bydlela jsem s rodiči a staršími sourozenci ve čtvrti, kde bylo dost cikánů, takže v domě byla přibližně polovina sousedů Romové a ty sousedské vztahy někdy kapku skřípaly.
OdpovědětVymazatRáda vzpomínám na Vánoce, když v pokoji voněl opravdický smrček a na něm visely opravdové kolekce, baňky a opravdické tenké svíčky v žabkách (něco jako kolíček na prádlo, ale kovový a na jedné opatřený kovovým žlábkem na svíčku).
K televizi, když jsme zrovna nějakou měli, nebyl žádný dálkový ovladač. Na jednom programu detektivka, Gott, nebo Piškvorky, na druhém zrní. Jednoduchá volba.
Milovala jsem knížky. Když mi bylo asi osm let, vyřídila jsem si průkazku do knihovny a cestou z knihovny domů jsem za pochodu některou z vypůjčených knížek už četla.
Myslím, že se více posílaly dopisy, pohlednice a balíky. Poštovné nebylo příliš drahé.
několikrát se tu zmínilo nedostatkové zboží. Vzpomínám si, to už jsem nebyla dítě, ale mladá dospělá, že jednou před Vánocemi byl děsný nedostatek vajíček. Byla bych ráda upekla nějaké cukroví, ale bez vajíček to není úplně ono. No a odslechla jsem, že vajíčka přivezli do Budoucnosti - potravinové centrum. Ženu si to tam a před obchodem skoro půlkilometrové fronta a lidi, co vycházeli si odnášeli vajíčka po celém platu, někteří i po dvou. Ovšem, že na mě (a spoustu dalších, ve frontě čekajících) nezbylo.
Bruslení na dvoře i na rybníku jsem se účastnila taky, ale moc mi to nešlo. Vlastně jsem víc ležela než bruslila. V létě jsme krom panáka a gumy proháněli i švihadla a kdo měl jízdní kolo, machroval i na kole.
Nakonec zákusky: větrník a špička byly asi nejvíc oblíbené pochoutky mého dětství.
No, během čtení článku a komentářů jsem měla myšlenku, ale už mě opustila. Pokud se ke mě vrátí rozdělím se v jiném komentáři. :-)
Jé Oby, tak na televizi bez dálkového ovládání jen se dvěma programy, pokud se nepovedlo naladit polské vysílání, jsem málem zapomněla :-)
VymazatJj, ty žabky na svíčky si taky pamatuji. Je docela sranda, jaké drobnosti tak někdy v té hlavě zůstanou.
Knížky - my měli knihovnu relativně blízko, taky jsem tam lítala každý týden a odcházela s plnou taškou. To čtení kdysi bylo moc fajn, teď je na to doba tak nějak zrychlená, u obou dětí to vázlo a kdo v dnešní době něco čte, tak je tak trochu hrdina, mi připadá :-)
Mi to bruslení šlo taky lépe na Ledňáčku než na dvoře, neb tam byly brzdící mantinely :-)
No, bez vajec se opravdu peče těžko, tohle si nepamatuji. Ale ty zákusky tehdy byly méně nastavované ztuženým tukem, větrník mi kdysi taky chutnal, ale takové ty správně máslovo-smetanové náplně už jsem dlouhé roky nikde neviděla, takže už ho nejím, není to ono :-/
Miluju čtení, ale bez Kindlu bych přečetla tak pět knížek ročně. Díky čtečce můžu číst všude (holt ta zrychlená doba). Za letošek mám zatím cca 60 (počítám i delší dětské), předchozí roky to bylo i kolem 80...
VymazatJá právě čtečku nemám, ani moc nevím, jak na to, ale fakt je, že klasické knížky se mi čtou čím dál hůř - jsem dost zvyklá na monitor, tam si písmo zvětším a nemusím hledat brýle (pořád nejsme sžití).
VymazatJá jsem prožila dětství mezi pozdním socialismem a začátkem devadesátek, takže z obojího trochu. Je zajímavý, jak v dětství působí ty vlivy okolo - pamatuju se, jak dřív často vypadávala elektřina a že jsme se s dětma strašily, že tím začne třetí světová. Pak taky
OdpovědětVymazat- Branné pochody s pěti kily písku nebo kamení v batohu a čištění dýchací masky octovým roztokem. Mám paměť na vůně a dodnes si vzpomínám na ten pach zatuchlé gumy a octa:)
- Jak pro mě můj milovaný děda vystál dlouhou frontu na mončičáky
- Kolo značky Favorit, který jsme měli všichni víceméně stejný, jen v různých fázích rozpadu a ve hře na indiány byla kola naši koně
- Nákupy v Jednotě a mlíka v pytlíku, který vždycky tekla
Naši se narodili těsně po válce (45,46) a taky jsem je vždycky strašně litovala. Ale podle jejich vyprávění to bylo skvělý dětství (navíc utáhnutý padesátky nevnímali a jako teenageři prožili šedesátky).
No, tak to strašení na třetí světovou - toho bylo i za totáče plno, měli jsme dějepisářku, co se v tom docela vyžívala a člověk pak po hodinách dějepisu víceméně za každým druhým letadlem čekal bombardér s atomovkou. To fakt nebylo příjemné, br.
VymazatA braňáky jsem právě kvůli plynovým maskám nenáviděla. Tohle na mě nikdy nedostali :-) Ale fakt je, že písek ani kamení nám nenakládali. Bohatě stačil ten stres večer předem, když se sháněly gumičky a igelitové sáčky :-)
Po mončičákovi jsem toužila neskutečně a povedlo se mi k němu dostat až o dost později. Před časem jsme měnili dětskou doktorku a sestřička tam má u sebe mončičákovou výstavku, tak si na to vždy vzpomenu.
Nakonec jsem měla žlutého :-)
No, fakt na tom období dětství asi bude něco tak pěkně nezatíženého rušivými vjemy. Mamka je ročník 40 a taky mě to její vyprávění většinou bavilo. I když je jasné, že se měli o dost hůř, než každá z následujících generací, ale... to v tu chvíli nevěděli :-)
Nomi, ja mela taky zlutyho. Vysnenej byl ten modrej, ale i ten spici zluty byl Ferrari mezi plysaky;) Obecne uplne nesrsim sentimentem, co se tyka komunismu. Ale detstvi bylo za sociku fakt fajn - bez valky, krize, socialni nerovnosti (az na toho Pionyra a politicky tlacenky).
VymazatJak jsem u té sestřičky poprvé objevila tu její sbírku, tak jsem se úplně do té doby zpětně propadla. Pokaždé se tam tomu musím usmát :-) Jo, žlutý byl prostě super!
VymazatNo, já právě dost dlouho jakékoli příkoří nevnímala a chvíli mě fakt i trápilo, že ten pionýrský šátek nemám, i když matčinu větu "Když nebudeš pionýrka, tak se na střední nedostaneš" jsem tenkrát nechápala, nedávala mi smysl :-) Člověk to bral, jak to bylo, vlastně až po revoluci jsem se většinu věcí dozvídala a některé mi až zpětně docvakávaly (nicméně jsem zároveň i fascinovaně sledovala, jak jako první převlékají kabát největší tehdejší pohlaváři, takže iluze o jakékoli politice prostě mít nedokážu). Dětství bylo ale v té době tak nějak jednoduše fajn...
Pf, já měla duhovýho!! :D A jednoho jsem teď objednala B k narozeninám a ta se teda do něj úplně zamilovala.
VymazatPsice, naši jsou 47 a 48, máme postupku! :))
V roce 1988 byl hrubý nedostatek menstruačních vložek.
OdpovědětVymazatNa vánoce tohoto roku mi manžel sehnal od kamaráda dva kartony !!!, nikoliv dvě balení, ale 40 balení vložek s lepíčky, nadstandard.
Ten večer, kdy mi ty dva kartony přivezl jsem mu vytáhla čerstvě vypsanou těhotenskou knížku. Přesné datum 12.12.1988 / mám svátek, tak si to pamatuji. :)/
Nechtěla bych být dnešním dítětem, nechtěla bych být jejich rodičem.
Mé dětství nebylo nijak krásné v rovině vztahů mých rodičů, chyběla láska.
Má jediná soutěž s vrstevníky byla ve směšné rovině, kdo získal obrázek skupiny ABBA a v jaké velikosti. Nezáviděli jsme si hadry, auta a tenkrát jsme se smáli i s pionýrským šátkem.
Jé, Blondýnko, tak tomu říkám geniální řešení situace s nedostatkovým zbožím :-) Vlastně až teď mě napadá, jestli to tehdy nebyl tajný záměr strany na podporu porodnosti :-)
VymazatA manžel se teda hecnul. To v tehdejší době byl fakt neskutečný výkon! Skoro jako letos ten Isoprinosin :-)
Z mého úhlu pohledu, taky mi připadá, že dnešní děti jsou o ohromnou spoustu legrace venku v partě ochuzeni a je mi to taky dost líto. Ale ony to až tak nevidí. Jen, je vážně těžké fungovat v reálu pro ty, které nechtějí být otroky sociálních sítí. Bohužel.
Fakt je, že když jsem to porovnávání děti podle věcí zjistila poprvé, byla jsem ještě bezdětná, řešila to tehdy sousedka - a vůbec mi to nedávalo smysl. A jo, je to pořád a tohle mi připadá opravu velká škoda. I když si myslím, že to je možná v menší míře, než cca tak před těmi dvaceti lety, kdy některé značky byly víc nedostupné.
Jo, a na Céčka by se zapomnělo. Kdo tehdy nesbíral Céčka, jako by ani nebyl. ;-)
OdpovědětVymazatJasně Oby, céčka, to bylo něco! Vybavuji si, jak mamka pro mě sehnala první čtyři kusy, ale měla je v peněžence a tu jí zrovna někdo v tramvaji ukradl. Těch céček mi bylo tak líto! Připadalo mi, že jsem přišla fakt o pořádný poklad :-)
VymazatKdyž jsem je před lety koupila dětem, tak ony po nich ani nevzdechly, chybělo jim k tomu takové to davové šílenství :-) Akorát loni se využily na retro výstavu ve škole.
To jsou teda lidi! vkrádá se myšlenka: okradli ti mamku tehdy kvůli penězům, nebo kvůli těm céčkám? ;-)
VymazatByla to strašně prohnaná dvojnásobná krádež. :-)
VymazatNa své dětství také moc ráda vzpomínám, jsem ročník sedmdesát, takže to všechno, co píšeš, jsem prožívala velmi podobně. Mou velkou láskou byl Vinnetou a Karel Gott, měla jsem všechny jeho desky. Někdy v té době jsem dostala desku Umberta Tozziho, ale vůbec mě nenadchla, to až později Michael Jackson. A další láskou se pak stal Rambo, Rocky, filmy, které jsme sledovali celá rodina u ségry na videu, v té době to bylo všechno namluvené jen jedním hlasem, mám teda aspoň takový pocit. :)
OdpovědětVymazatBev, já měla roky dilema, zda se mi líbí víc Vinnetou nebo Old Shatterhand :-)
VymazatA v první třídě jsem se zas nemohla rozhodnout mezi Péťou a Standou, co zpívali Holky z naší školky :-)
Jj, ty filmy na videopřehrávačích, to byla pecka. Dabing příšerný, ale ani to ty zážitky tehdy nemohlo podlomit :-) Ramba jsem žrala svého času taky - a po čase i Žhavé výstřely, ve kterých jej parodovali... :-)
Nostalgii na dětství zná asi každý :) já jsem vyrůstala částečně v 80. a částečně v 90. a chápu oba světy. Ještě znám hry na klepadle, tři druhy socialistických nanuků v plechových pultových mrazácích (Ledňáček, Míša a Rollo bruno), šedivé fasády a všudypřítomná lešení, knižní čtvrtky, MUPY MUP... a zbytek mého dětství tvořily první videorekordéry, Hry bez hranic, Gumídci a Kačeří příběhy, Algida, stoletá jubilejní výstava, začátek vysílání Novy atd. atd. :)
OdpovědětVymazatJé, tak Rollo bruno mi úplně vypadlo z paměti, něco mi to říká, ale vůbec si nedovedu vybavit chuť. Jen možná - bylo to dvoubarevné? Jinak k Ledňáčkovi a Míšovi ještě Eskimo :-)
VymazatPrvní videorekordéry, to byly zážitky! A Hry bez hranic i Gumídci - to bylo taky moc fajn :-)
Pamatuji si ještě vysílání úplně první kabelové stanice - jmenovalo se to tuším OK3 a myslím, že tam vysílali francouzský seriál Helena a její chlapci :-)
Byl to podle mě čokoládový nanuk s čokoládovou polevou, ale je to třicet let... :D
VymazatJo, OK3 jsme nechytali, připadala jsem si vyčleněně... :D ale super seriály byly taky na Supermaxu, když jsme si o pár let později pořídili kabelovku. A klipy na MTV <3
Tak Supermax mě nějak minul, a teď nevím, jestli fakt nebo jsem ho úplně vypustila z hlavy :-)
VymazatTo Rollo - tak to mi asi vždy přebil Míša nebo Ledňáček :-)