Covideník - část 12

Léčebna jak Borovice
bodla by mi ponejvíce

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Pátek – den D+84

Už tři dny jsem bez večerní dušnosti a víc než týden bez toho extra-nepříjemného nedodýchnutí před usnutím. Sice mám dýchání pořád takové nepříjemně mělké a často i v průběhu dne potřebuji hluboce na několikrát dodýchnout, přesto je to obrovský posun. Na hrudi ještě cítím divný pocit coviďáka, ale už to jsou snad jen takové dozvuky (pevně doufám!). Po x návratech teplot i dušností si jsem dobře vědoma „vracecí se“ zákeřnosti, a proto i tento celý tento týden jsem co nejvíce v poklidu.

Doma už vládne opět příměří a nejen proto, že knihovna s Morovou ránou sídlí hned vedle ostravské top cukrárny a manžel, kterého jsem pro knihu vyslala, byl pověřen i značně zodpovědným úkolem koupit pro každého z nás kousek dortu. Nakonec sice donesl dort jen dětem, protože jeho bezlepkový a zároveň i můj oblíbený Bianco Nero už neměli, ale to mi moc nevadí. Ač je to po všech těch žravých snech překvapivé, právě dorty úplně ke štěstí nemusím. Když mě ale o chvilinku později napadne, že bych mohla od potomků přece jen aspoň trochu ochutnat, je pozdě a ani drobek k otestování už nezbyl. A mi dojde, jak jsem byla v dobách, kdy noční dušnost i nedodýchnutí před spaním eskalovaly a únavou už mi začínalo být jedno, jak to dopadne, prozíravá, že jsem tehdy uprostřed noci dětem do té smsky na rozloučenou prozradila jen heslo k internetovému bankovnictví, a ne poslední funkční skrýš se sladkostmi. (A taky myslím, že o kus prozíravější byl fakt, že jsem nakonec ani tu smsku s heslem neodeslala.)

Dcera, která včera metala blesky, dnes už zas spokojeně štěbetá a pořád mi něco povídá a povídá – a já bych se tak moc chtěla zavrtat do peřin s tou čerstvě ukořistěnou knížkou Betty MacDonaldové. Ze čtení mě sice každou chvíli vytrhne nějaké to brebentění, ale lepší kniha pro mě nyní není. To je mi jasné už z úvodu, kdy hlavní hrdince chvíli trvá, než dojde k výsledné diagnóze. Vážně mi to připadá v mnoha ohledech podobné a v momentě, kdy ji lékař říká, že plíce potřebuji hlavně klid a nejhůř s léčbou jsou na tom ty zrzky, jako ona, protože ty jsou moc rychlé a netrpělivé, se už fakt nezakrytě směji, a nejen kvůli shodě barvy vlasů. Je to sotva pár měsíců, co mi rehabilitační neurolog kladl na srdce, že se musím hlavně naučit vše dělat pomaleji, jinak si ta záda budu sekat pořád… 
V dětství jsem nemívala problém vžít se do role Veveřice či Rybany, ale v dospělosti se mi už opravdu dlouho nestalo, že bych se s hlavní postavou knihy cítila tak spřízněná.

 

Sobota – den D+85

Vleže na zádech mám ještě stále pocit, že ten kousek peřiny doléhající na hrudník je vycpán spíš pískem a kamením než peřím a spánek zatím taky není nic moc, ale už konečně nevnímám tu noční dušnost, což je poměrně slušný pokrok. Ovšem, ačkoli jsem na tom už o dost lépe než v srpnu či září, tak včera jsem na hrudi i dechu začínala cítit i ty dvě předchozí pidi-výpravy do čokoládovny a knihovny. 

I když už jsem k tomu metodou pokus-omyl došla sama, při čtení té Morové rány si ještě o kus víc uvědomuji, jak moc důležitý je ten, i zde často zmiňovaný, klidový režim a jak je občas těžké, bez dohledu přísné zdravotní sestry nad sebou, jej udržet. Dost přemýšlím i nad tím, kolik lidí v podobné situaci jako já to nějak přechodí a jaké jim to může s odstupem času způsobit následky. Vybavuji si počátky po karanténě, kdy jsem se ty své potíže snažila „rozptýlit“ umírněným pohybem, i to, jak jsem ještě v září zvažovala, zda na nemocenskou jít, nebo to vše vyřeší pár dnů dovolené. Nyní, o cca pět týdnů později, jsem ve stavu, že už délku uzdravování téměř neřeším, jen chci být opravdu v pořádku, ať se mi ty nepříjemné potíže neustále nevrací.

Při čtení oné knihy zjišťuji, že jsem taky postupně dospěla k podobným poznatkům, které byly v dřívější době zásadní pro klidový režim léčby plic (byť tehdy šlo o dost závažnější TBC, a to bez možností použití antibiotik). Všechny ty mé postřehy mi teď dávají mnohem větší smysl, ať už se jedná o teplou koupel, rum v nanukáči či rozrušení při sledování filmu. A ano, s tepem a tím i zvýšenou teplotou to taky souvisí, takže ty pocity jsem si interpretovala docela správně. Je fajn si to mé postupné tápání takto souhrnně nyní přečíst a přála bych si, aby ve zprávách místo všech těch hrůz, hašteření a negace bylo místo i na něco optimističtějšího a zároveň trochu užitečného. Dovedu si představit, kterak by nyní, mezi všemi těmi politickými bláboly, vycházela třeba tato kniha na pokračování. Kdo ví, kolika lidem s podobnými potížemi po prodělání covidu by mohla pomoct.

I když, režim v tom sanatoriu byl vážně drsný. Představa, že bych měsíc měla jen ležet a nemohla ani číst či psát, je dost nepříjemná. Ale co tam na mě působí nejvíc děsivě, krom všudypřítomné zimy, je fakt, že pacienti nemohli mít u sebe žádné vlastní jídlo! Připadá mi, že už tak doma trpím, když nemůžu mlsat co chci a kdy chci, neb tu poslední skrýš před potomky prostě uhájit potřebuji. To je něco jiného než šuplík s dobrotkami v práci, který mi nikdo další nevyjídá. Tohle, to je v podstatě výjimečný stav, zvlášť poté, co jsem minulý týden odstřelila tu pravidelnou dovážku z Tesca a děti mi navíc, se slovy „ty mlsný křečku“, objevili v ledničce tubu sladkého mléka rafinovaně schovanou pod zeleninou. 

Odpoledne jedeme jen na krátkou návštěvu k babičce a po návratu se cítím zas silně unavená. I když asi ne tolik, jako kamarádčin manžel, který s horečkou strávil pět hodin ve frontě na testy. Musí to teď pro všechny chudáky čekající na prošťuch nosu být dost děsné, říkám si, neb ještě docela živě si vybavuji, jak mi tehdy ke konci karantény bohatě stačily ty hodiny dvě. To se pak, "díky" stále vypilovanějšímu Systému, není co divit, že těch vážných případů tolik přibývá…

Neděle – den D+86

No, vypadá to asi na rýmu. Slzí mi oči a po hodně dlouhé době se mi daří i něco vysmrkat. Fakt je, že posledních pár dní nemám pocit covidově ucpaných dutin. Třeba už zůstaly zbytky coviďáka jen v tom hrudníku, kde ho slabounce pociťuji, ale dutiny už možná okupuje někdo jiný. Nikdy bych nevěřila, že z běžné rýmy budu mít takovou radost.

Během dne jsem pohlcena zas dalšími kapitolami popisujícími režim v sanatoriu Borovice. Líbí se mi ponejvíce to, že pacienti nemuseli řešit žádné provozní problémy domácnosti, vařit, prát apod. To bych brala z fleku, říkám si, zatímco polo-zhrouceně stojím u kuchyňské linky a dceru zas jednou po čase postihne touha mi trochu zalichotit. Hlášku, že obočí si maluji jak po „tjutoriálu od Sejrožky“ pro tentokrát obmění stroze odsuzující informací o tom, že mám fakt děsné kruhy pod očima a břicho jak těhotná. "Blbé denní světlo a příliš krátké triko!" pomyslím si nejdřív, ale nakonec musím uznat, že za momentální postoj s vystrčeným pupkem by mě trenérka pilates zrovna nepochválila, takže s tím budu muset něco udělat. Zítra si vezmu delší triko, ono se to lépe schová…

Ráda bych si po obědě zas šla číst, ale začínám být neuvěřitelně unavená a stěží udržím oči. Ty poslední kapitoly dnes prostě nedám. Z ranní rýmy mezitím sešlo, na hrudníku zas o něco výrazněji cítím prevíta koronáče. A únavu. A bolest hlavy, silnou tak, že beru Ibalgin. Odpadám… Na celé odpoledne. Ale když jdu večer konečně spát, spánek nenaběhne. Ta únava je prostě tak neskutečně silná a bolest z ní jde až za oči, že tělu nedovolí se uvolnit. Je to příšerné. A nejvíc asi proto, že je mi to povědomé.

Cítím se podobně jak při počátku covidu v létě.

 

Pondělí – den D+87

Téměř probdělá noc jednoho únavy zrovna nezbaví. To je fakt. Unaveně navíc působí i lidé s povoleným držením těla, dojde mi a pomyslím si, že bych možná mohla mozek nějak zmást a zároveň vyzkoušet nový poznatek z knihy. Pacienti v léčebně se totiž vyznačovali vzpřímenou chůzí, neboť dlouhé ležení v posteli jim rovnalo záda. Taky mi vlastně připadá, že když se zrovna zhrouceně neopírám o tu kuchyňskou linku, tak jsem jakoby trochu vyšší. Respektive, připadám si vysoká jako dcera, která od ledna pořád machruje, že mě o cenťák či dva už přerostla. Asi na tom narovnání zad fakt něco bude. Rovný postoj mě navíc nutí i trochu zatáhnout to břicho, takže včerejší těhotenství zázračně zmizelo. No, ale to krátké triko teď raději nosit nebudu...

Potřebuji zas na chvíli nakouknout do pracovních záležitostí. Naštěstí jen krátce, takže se mi podaří zůstat bez teploty. Ale stále dost kašlu a vnímám zhoršené dýchání. Je víc mělké a zas trochu jakoby po běhu. Nebo jak po uhřátí se v chladném vzduchu. Opět mám pocit dýmu z ohně doutnajícího mi někde uvnitř v hrudníku, a ten se rozlévá až do zad. Podobně jsem to cítila v srpnu i v září. Docela jsem z toho zoufalá. Buď coviďák ovládá naprosto zákeřnou strategii, jak člověka radujícího se téměř z uzdravení se klepnout přes prsty, tím mu oslabit psychiku a následně i imunitu, aby ho definitivně odrovnal, nebo mám imunitu už celkově vyčerpanou tak, že na mě někdo v lékárně či knihovně dýchnul covid nový, a ten se hned zabydlel u svého doznívajícího příbuzného. Upřímně, ani jedna z variant mi není sympatická, ale teoreticky možné jsou obě. Nicméně jsem tak ukrutně unavená, že je mi to vlastně jedno. Rozhodně bych se teď ani za nic do nějaké pětihodinové fronty na testy necpala. Dokonce i když manžel hlásí vlhkou podlahu od protékajícího záchodu, tak neseberu sílu jít se podívat, ačkoli jindy bych vyskočila jak po píchnutí pastelkou. Jen si otupěle pomyslím, jak je fajn, že k tomu nedošlo v karanténě a můžeme nějakého toho řemeslníka do bytu bez obav vpustit.

Večer objevím dva z prvních článků o dlouhém covidu. Hm, tak toto je nejspíš ta „chuťovka“, ve které jsem uvízla.

 

Předchozí část

Pokračování 

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 16. 10. - 19. 10. 2020