Covideník – část 3

Jestli se ti špatně dýchá,

tak ber anti-neurotika

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

--------

Čtvrtek – den D+27

Protože příznaky dušnost, bolest na hrudi, únava, kašel a mírná teplota stále trvají, první pokaranténní výprava namísto do přírody vede k doktorce. Jsem děsně nesvá, bezmála čtyři týdny jsem krom jednoho vynesení smetí nevyšla mezi lidi a skoro mám obavy do čekárny vstoupit, i když je prázdná.

Doktorka má před dvoutýdenní dovolenou, tak jsem ráda, že jsem jí stihla. Vyslechne mě, otestuje CRP, poslechne hrudník, změří tlak. Tep 115 se jí sice úplně nezdá, ale to přejde, stejně jako bolest na hrudi. Kašel označí za somatický, neb poslech i CRP je v pořádku. Vysvětlí mi, že návrat do práce je to stěžejní, co mi teď prospěje a při sedavém zaměstnání ani mírnou teplotu nevidí jako problém. Jsem tím docela zaskočena, a aniž stihnu nějak kloudně zareagovat, stojím před ordinací s receptem na horčík a Lexaurin v ruce, k pátku ukončenou nemocenskou a neodbytným pocitem, že někdo před dovolenou čistí stůl o něco důkladněji než já.

Pravda, nervy nemám zrovna z oceli, že jsem ovšem až taková psychoška, to jsem o sobě zatím netušila. Ale je fakt, že covidová karanténa v tomto směru zabrat dá, o tom žádná. No, aspoň, že mám do pondělí pár dní možnost na vzpružení té psychiky zapracovat. Jdu na to! 

 

Čím tak po dlouhém domácím vězení nejlépe začít? Ano, letními procházkami přírodou. No, přírodou. Nejprve se vydám spíš tak po okolí sídliště. Asi po padesáti metrech mě znepokojivě zarazí tempo závodního šneka, funění lokomotivy a splašené srdce. Říkám si, kurnik, to je ale adrenalin a po pěti minutách plahočení se čtvrt hodiny vydýchávám na dobyté lavičce. Ta psychika je ale fakt sviňa, pomyslím si s rozhodnutím ji vážně překonat.

 

Po pořádném odpočinku se podvečer vypravím na výlet trochu delší, k nedalekému rybníku a tam se přes hodinu vyhřívám na slunci, a to i z pravé strany, což na balkonu možno nebylo a chytám se šance na symetrické rozložení pigmentu. Je mi krásně a poklidně. Přivřenými víčky přes řasy sleduji mihotání slunce na vlnkách hladiny rybníku. Nádhera. Úžasné světelné efekty. Cítím se, jak znovu narozená a tuto chvíli si neskutečně užívám. 

 

Prožívám docela euforii, po prohřátí čela sluncem se mírně uvolňují i covidově ucpané dutiny a je mi v tu chvíli jasné, že ta teplota, která konečně ustoupila, byla nejspíš kvůli nim. Takže hurá, jsem vyléčená, psychiku jsem si u rybníka pěkně nahodila a můžu se vydat zpět do života, a to i bez Lexaurinu. Super!

 

Pátek – den D+28

Hned následující dopoledne, poté, co proberu synovy prsty přes telefon s dětskou doktorkou a k receptu na Framykoin dostanu ujištění, že covid to určitě nebude, když měl testy negativní, si jedu obalit nervy do oblíbené čokoládovny a na odpoledne naplánuji malý výlet po okolí.

Je krásný srpnový den a slunce svítí přesně tak akorát – proč si nevylepšit náladu nejen chůzí, ale i pomalou krátkou jízdou na kole, když už umím tu aplikaci zprovoznit? Co vyplaví v danou chvíli endorfiny lépe! Prvních pár metrů jedu sice nejistě, ale cítím, jak je mi příjemné povlávání větru ve vlasech a úsměv se mi rozlévá po tváři. Nehoním se. Tempo stařičké venkovanky vezoucí plné koše vajec mi připadá pro rekonvalescenci adekvátní. A nejedu daleko, jen kousek, přesto i při minimální námaze začínám cítit překrvení hrudníku. Odpočinek před návratem protáhnu téměř na hodinu, než mám pocit, že se srdce zklidnilo.

Kondička šla za ten měsíc úplně k ledu. Co s tím tak svedu? Jasně, chce to postupný trénink! Proto se rozhodnu vzít na další týden dovolenou. Stejně ji mám zatím dostatek a sezením u počítače se do formy zpět nedostanu.

 

Sobota – den D+29

Pálení na hrudníku a zvýšení teploty mě poněkud zaskočí, od desíti dopoledne mám problém únavou udržet oči a po obědě celý den prospím. Sakra, to je ale nezvyk, říkám si. Troška pohybu a takový drtivý dopad? Ta fyzička dostala v té karanténě teda zabrat o dost víc, než bych si tipla!

Ale co když to není jen tak? Trochu mám pocit, že by to mohl pořád být nějaký zánět, protože teplotu opravdu běžně nemívám. Jenže CRP nelže, tak kde je zakopaný pes? Dojmy posledních dnů sdělím příteli, který krom toho, že je nadprůměrně inteligentní, mě během karantény dost psychicky podpořil. A obratem se dozvídám, že existuje druh zánětu, který CRP neodhalí. Třeba zánět vlásečnic. Obdržím doporučení hodně pít, přidat céčko a ideálně na postižené místo použít kapsaicinovou náplast. Uff, konečně šance na vyřešení několika týdenní bolesti hrudníku, tak se ji s vervou chytnu. Ovšem, můžu konstatovat pouze jedno. Kapsaicinová náplast se rozhodně snáší lépe na zádech než na opačné straně těla. A rozhodně si ji nelepte na tu jemnou kůži do žlábku mezi prsa, i když tam vás hrudník vnitřně pálí nejvíc!

 

Neděle – den D+30

Neděli proležím, a ačkoli už můžu volně ven, nemám na to dostatek energie.

 

Pondělí – den D+31

V pondělí ráno jedu se synem na kožní. Zatímco já se směle můžu jako neinfekční zařadit do kolektivu, ne tak on. Naštěstí se nejedná o prsty covidové, ale bohužel pro změnu o vysoce nakažlivou bakteriální infekci postihující zejména miminka, děti do dvou let a vašeho téměř dospělého puberťáka – impetigo. Zotavovací dovolenou teda krom prodlužování procházkových tras můžu vyplnit každodenním převařováním jeho ložního prádla, ručníků i dezinfekcí okolí a držet se naděje, že to jako bonus nechytneme taky.

Cestou od kožní se tradičně zastavíme v čokoládovně, ale ani zde se mi neuleví. Víkendové pálení hrudníku pokračuje a stále se cítím jak netrénovaný jedinec po nezřízeném běhu (čili jako kdysi při patnáctistovce v tělocviku). Ačkoli k doktorům chodím extra nerada, vyhledám si adresu zástupu a vydám se tam. Paní doktorka je velice laskavá, trpělivější (asi po dovoloné, ne před), vyslechne mě, teorii zánětu vlásečnic zamete pod koberec, sobotní únavu zdůvodní horkem, teplotu neřeší a po poslechu hrudníku a přiznání mírné tetanie (která se u mě doposud projevovala jen křečemi) mi doporučí zvážit užívání antidepresiv, když Lexaurin brát odmítám, protože jsem proti chemickým lékům nepřátelská obecně, k návykovým zvláště.

Říkám si, jak můžu být taková neurotička a přijímám ještě pevnější odhodláním dát tu psychiku dohromady. Poté, co obvolám několik psychiatrů, kteří buď neberou nové pacienty vůbec, nebo až další přestupný rok a k zastupující doktorce se mi pro recept na antidepresiva vracet nechce, rozhodnu se krátkou dobu tu návykovou chemii použít, byť v menší dávce, než bylo předepsáno.

Jo, psychika je fakt sviňa!

 

Úterý až sobota –  dny D+32 až D+36

Na psychice fakt pracuji. Nepřepínám se, sosám energii na blízkém dětském hřišti, pozoruji paprskové odlesky na rybníku, čtu pohodové čtení, pozvolně prodlužuji procházkové trasy, až se v pátek dopracuji k dvoukilometrové vzdálenosti a udýchám to. Lexaurin mi pomáhá zdolávat zvláště podvečerní problémy s dechem i nahodit spánek. Takže je to jasné, bylo to vše psychikou a krásně to teď zvládám. A ta bolest na stále stejném místě na hrudi bude asi nějaký namožený sval z toho somatického kašle, kterého se zatím nemůžu zbavit.

Než mě ovšem v sobotu skolí opět silné pálení hrudníku. Hodně silné. Až tak, že mi nedá spát ani po té chemické podpoře. Že by se tak u nás, dvojnásobně diagnostikovaných neurotiků, projevoval stres před návratem do práce po pětitýdenní pauze? Možná. Ale ta zvýšená teplota se mi zas nezdá.

 

Neděle – den D+37

Jak eliminovat možné nemoci a děsivé komplikace ponejvíce srdečního charakteru, které na vás v googlu vyjedou po zadání hesla „pálení na hrudi“, když nemáte žádnou žádanku k potřebnému odborníkovi a doktorka je ochotná vypsat vám ji tak nanejvýš na psychiatrii? Jasně, pohotovost to jistí. 

Pohotovost je fajn, pokud člověk zrovna akutně neumírá, ale přesto pociťuje potřebný pocit zoufalosti, aby se tam vypravil strávit odpoledne. K dostatečně vyčleněnému času je vhodné nabalit pořádné zásoby jídla i pití a pro krácení chvíle v čekárně přibalit i podnětnou četbu, když člověk chce působit dojmem inteligenta. Fakt je, že pro vetchozraké osoby by se hodilo ke knížce přihodit i brýle. Ale nikdo holt není dokonalý…

Sestřička u okýnka mě upozorní, že si počkám, protože toho mají hodně, ale s tím za A počítám a za B tuším, že si ze mě střílí, protože v čekárně jsou celkem dva lidé, z toho jeden očividně jako doprovod, takže se nenechám odradit a odhodlaně k ní přisunu kartičku zdravotní pojišťovny. Uvelebím se v rohu čekárny a zvažuji, zda vůbec začínat číst nebo ani nemá cenu knihu na tu chvilku vytahovat. Chybějící brýle mi ono dilema rychle vyřeší.

Celkem to odsýpá, na odběry a EKG mě vezmou hned, pak už jen dvě hodinky čekám na výsledky odběrů, pak hodinku na předání směny, chvíli na RTG … a ty čtyři hodiny utečou jako voda z ucpaného odtoku vany. Vše vypadá v pořádku, doktor je velmi pečlivý a příjemný, nesnaží se mě přesvědčit o braní antidepresiv, leč Lexaurin pro sichr ponechá a přidá k němu prášky na reflux.

Fajn. Diagnóza přežírajícího se neurotika je o poznání méně zničující, než případný infarkt či zdevastované plíce, takže poměrně uklidněná odjíždím domů a těším se na zítřejší návrat mezi lidi, do práce.

předchozí část

pokračování

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 20. 8. - 30. 8. 2020