Covideník - část 16

  

Tenhle syndrom únavy

mě vážně dost nebaví!

--------

Pokud chcete číst od začátku, klikněte na první část

-------- 

Sobota, den D+106

Dnes ráno zas beru ten přípravek na podporu imunity. Mám pocit, že nyní mi je zatím za poslední dobu nejlíp. Spánek sice ještě moc nefunguje, ale je příjemné moct si před usnutím, namísto strachu z dušnosti, konečně zhluboka dýchat do břicha pro zklidnění. Od čtvrtku už nemám ani teplotu, takže to uzdravování je na dobré cestě.

Dopoledne ale začínám po týdnu vnímat zas divné pálení na hrudi, i když naštěstí mírnější a trochu jiné než před těmi antibiotiky. Bože, jen ať se to zas nevrátí, prosíííím!!! To pálení je trochu podobné tomu před uspěchaným nástupem do práce koncem srpna, i když není provázené zhoršeným dýcháním. Co tohle, k čertu, zas znamená!? Potřebují sliznice hrudníku delší čas na rekonvalescenci po takové době zátěže? Je to zákeřný pokus koviďáka zas se nějak nacpat zpět? Reaguje takto organismus na všechno to svinstvo, co v sobě za ty tři měsíce mám, hlavně na ty kortikoidy, co pořád beru? Nebo se snad jedná o něco úplně jiného?

I přes to se rozhodnu pokračovat v postupném testování hranic, kam mě tělo pustí. Z té včerejší horké koupele jsem měla docela slušné bobky a nakonec to dobře dopadlo. Dokonce o něco větší, než z dnešního hltu alkoholu. Bylinkový šnaps by nemusel být v malém množství přece na škodu, no ne? Trošku si cvaknu a s radostí zjišťuji, že můžu nejen stále dýchat, ale ani se obratem nerozjede nekontrolovaný kašel. Což je bezva. To zítra zvládnu i ten rum v nanukáči, jupí!

Trochu mě odpoledne pobolívají bedra a před večerní sprchou v koupelnovém zrcadle na nich objevím řadu vyrážek v řídkých rozestupech jakoby kopírujících tvar nějaké maxi náplasti. Takový velký skoro obdélník. Hm, to je divné. A ještě divnější je ten trojúhelníkový vyrážkový útvar u krku, který je navíc v místě, jež trojúhelník vytváří samo od sebe – ve žlábku mezi krkem, klíční kostí a horní částí trapézu. Tak tohle je vážně zvláštní. Na tom krku to budou asi nějaké potničky, pár dní mě na té straně bolel, tak jsem chodila obalená šátkem. Ale ta záda? Že by to byla nějaká alergická reakce? Na co? Na všechny ty léky? Nebo na tu kapku alkoholu? No, nemám zdání. Ale od počátku týdne se mě pořád drží zas ta mírně dumací nálada a zkusím tomu přijít na kloub. 

Ačkoli bych si raději dočítala blogy, začnu místo toho před spaním pročítat opět příbalové letáky. "Hm, to je teda čtenivo," říkám si ne zrovna nadšeně. Kdybych všechny ty problémy s dýcháním neměla dávno před započetím oné medikace, řekla bych, že jsou pravděpodobně z ní. Téměř u každého z přípravku je, krom dalších negativních účinků, uvedeno i riziko horšího dýchání či přímo dušnost. No, paráda. Dokonce si po letech přečtu i leták k Paralenu a vlastně jen žasnu, že půlka lidstva po jeho konzumaci rovnou nevymřela… Při zpětném pročtení letáku oněch antibiotik mě docela rozesměje upozornění, že po nich může dojít ke ztrátě čichu a chuti. Skoro mi připadá, jakoby příznaky covidu byly poskládané z nežádoucích účinků léků na něj použitelných. Opravdu zvláštní paradox.

Nicméně natrefím na zajímavý fakt, který si nyní umím lépe spojit. Imunor může jak nastolit pocit vnitřního přehřátí, tak by se neměl kombinovat s alkoholem. Bingo. Viník dnešního dne je nalezen. S alkoholem budu mít až do půlky prosince teda utrum. Což ovšem znamená, že musím přijmout rázné řešení. 

Místo vanilkového příště koupím nanukáč čokoládový, ten mi chutná i bez rumu.

 

Neděle, den D+107

Podvečerní čtení budu muset rozhodně volit obezřetněji. Do dnešního snu mi neurvale vtrhli gestapáci a plnili rozhodnutí vůdce, že se osoby nad 45 let musí zlikvidovat podáváním smrtelného „léku“. To mělo proběhnout na etapy, ve třech postupných dávkách a ta třetí, ta byla tou echtovně likvidační. Paralyzovaní strachem jsme s chotěm ty první dvě várky polkli, ale před tou poslední a definitivní se v nás něco zlomilo a rozhodně jsme děti nechtěli nechat napospas osudu sirotků, kór v takové zlovolné společnosti. Emigrovali jsme tedy i s nimi do Austrálie, kde ona genocida starších osob zavedena nebyla. Uf. Jako neskonale podlé mi přišlo i to, že na úhradu těch prvních dvou nevyžádaných dávek jedu nám zabavili veškerý majetek. Ale zas ta emigrace s pytlíčkem osobních věcí nebyla tak organizačně náročná a proběhla hladce, jak se to jen ve snech může dít. Probudila jsem se do dne oslav čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře a už při procitnutí jsem takto měla jednu pomyslnou bojovou akci za sebou.

I když, spíš než potlačenou vzpomínku na hodiny dějepisu mi tělo signalizuje něco jiného. Že by upozornění na zanesení organismu chemickým svinstvem a sen mi podprahově sděloval nutnost očisty organismu? Pokusím se nezapomínat na ten ostropestřec a nasazuji kopřivový čaj.

Navíc stále nemám jasno v těch kortikoidech. Měla bych je ještě vůbec po těch antibiotikách brát, když se dýchání spravilo? Nezatěžují teď už organismus zbytečně? Nebo naopak jsou ještě potřebné na to potlačení případných imunitních reakcí? Kruci, už z toho fakt blbnu. Nesmím se na to na příští kontrole zapomenout zeptat. 

Ty mé covidové teorie by už zas vydaly na samostatnou kapitolu, ale stále mi ještě pár otázek vrtá hlavou. Když manžel kamarádky "Maryši" skončil po tom Isoprinosinu s těžkou alergickou reakcí na pohotovosti, vysvětlili mu to tehdy jako reakci silné imunity. Takže teoreticky to včerejší pálení hrudníku by mohlo být reakcí mé imunity na onen Imunor. A ty pocity byly podobné, jako u covidu, takže v  návaznosti na to mě napadá, co když celý ten prodělaný zánět byl nějakou jinou reakcí imunity na covid, než je ona zmiňovaná cytokinová bouře? Sice netuším, zda něco takového je vůbec možné, ale jako laikovi by mi to vyplňovalo tu díru ohledně nezánětlivých výsledků krve (CRP i sedimentace). I když samozřejmě netuším, jestli se takto imunitní záněty projevují či ne, ale připadá mi to jako jedno z možných vysvětlení. Pro mě. Pro toho šťouru v hlavě, ať už se konečně něčeho dopátrá a dá mi už s těmi všemi teoriemi pokoj. Tak.

Včerejší neúspěch s alkoholem mě ovšem neodradil od postupného testování hranic a pokračuji v pokusech. Zatím to je fifty-fifty: horká koupel ano, alkohol ne. Dnes je na řadě procházka. Spíš kratší, ať to nepřepálím, ale i to se počítá. V podstatě obejdu velmi volným krokem pár bloků s cílem natrhat morčeti trávu. Po čtvrthodině se vracím zpět a radostí skáčeme obě. Já proto, že to vypadá se mnou dobře, neboť při dýchání mi nic v hrudníku nebublá a morče se může pominout nad náloží pampeliškového listí, neb tvorové jistí na něj buď zapomínají, nebo by jim ohnutí se pro kus trávy mohlo porušit účes či image celkově.

No, nadšení nás obou netrvá vskutku dlouho. Zatímco Míša zas při návratu dalších členů domácnosti prozře, že ani sebe hysteričtější pištění ji další dávku travin nezajistí, já záhy po té kraťoulinké procházce odpadnu únavou. Ale totálně. Nejde číst, nejde psát, nejde ani tupě sledovat televizi. Jen zoufale rozplácle ležet, než se mi po dvou hodinách podaří vstát a dojít na záchod. Sakra. Test teda zatím vychází  dva ku jedné v můj neprospěch.

 

Pondělí, den D+108

Ta vyrážka na krku mi připadá dnes nějak výraznější. Tvarově i rozmístěním vřídků vypadá jako dětí dříve oblíbený hlavolam (jen v menším provedení):

Zdroj obrázku internet - Plasty Urbánek

V koupelně na to špatně vidím, tak požádám Toma, který je od včera zpět doma od babičky, ať se mi na ni podívá. Prý to vypadá jako akné. No, tím netrpím, ale vřídky se vyskytují i u toho pásového oparu, co nás nedávno tak poctil návštěvou. To by možná i vysvětlovalo tu divnou bolest okolo levé části krku od počátku minulého týdne. Naštěstí je to podstatně menší a celkově utlumenější než ten útvar předchozí. Zatím to od soboty potírám tea tree olejem a zdá se, že to byla dobrá volba. Fakt nevím, proč jsem si od minula myslela, že opar se už podruhé vrátit nemůže, když nově zas chvíli studuji informace na netu. No, ale zároveň nemám žádné zkušenosti s alergiemi, třeba to může být vážně nějaká reakce na ten Imunor. Volám teda alergoložce, zda je to možné, a prý moc ne, ať se raději přijedu ukázat.

Po poledni tam dorazím a ani nečekám, jsem hned na řadě. Sama doktorka si není jistá, co by to mohlo být. Na alergii to nevypadá vůbec a na opar jen některé z nalitějších vřídků. Dohodneme se na potírání Betadinou a braní B vitamínu, což jsem jen ráda, protože další prášky už do sebe cpát opravdu nechci. Vychrlím na ni část svých poznatků a chvíli si pak ještě povídáme, i o dlouhém covidu. Zde se docela shodneme na tom, že není divu, že postihuje více ženy, neb ty v době nemoci místo pouhého polehávání také vaří, a tak vůbec v rámci zbytků sil zajišťují funkční chod rodiny. Poté se na mě soustředěně podívá a mimoděk praví: „Hm, u vás to nevypadá na potřebu psychiatra nebo psychologické podpory, mi připadá…“ Buch, to se málem skácím ze židle. Nejen, že mi věnuje několikanásobný prostor než ostatní lékaři, ale navíc mě nechce ani nacpávat psychofarmaky. Tak tohle málem nevydýchám, jakou z toho mám vnitřní radost. Tu mi ale záhy trochu zhatí, když pokračuje: „To vypadá spíš na únavový syndrom z vyčerpání organismu…“ Uf. A ten prý může způsobovat tu únavu, návraty potíží a může trvat libovolně dlouho. Měsíce. U někoho i roky, než se z toho podaří organismu dostat. No, tak tímto mě vážně nepotěšila.

Na jedné straně mi to vše dává smysl, vím, že mě covid sejmul v době velmi silné únavy a přetažení, ale když jsem před nedávnem natrefila na nějaký článek o únavovém syndromu, tak jsem ho ani raději nedočetla. Tohle bych fakt nechtěla. A taky jsem si vždy říkala, že toto by se mi určitě nepřihodilo. No, jestli se to ovšem neděje právě těm osobám, co si myslí, že všechno ustojí…

Po příjezdu domů do sebe natlačím oběd a pak, ačkoliv se tomu snažím bránit, na zbytek dne mě únava opět zcela vyřadí z fungování. Já ten únavový syndrom tak strašně moc nechci! Unavuje mě i ten jeho název. I když mi to vše dává logiku a je dost pravděpodobné, že když tělo v sobě mělo přes dva a půl měsíce nějaký zánět, tak taky potřebuje určitou dobu na regeneraci po zápase s ním. Ale říkat tomu tak nebudu. Oddechový čas – to zní mnohem lépe a musím zároveň uznat, že ještě nějakou dobu ten oddech asi vážně potřebuji. Myslím, že nastal čas na pořádné naslouchání vlastnímu organismu a vybavím si, kterak jsem v pátek, po zdárném absolvování té koupele, uvažovala o ukončení nemocenské a návratu do práce, když je tam teď toho tolik. Očividně jsem v určité oblasti neskutečně natvrdlá a tuto lekci potřebuji ještě trochu prodloužit…

Nějak mi energii nenakopává ani ten, po návratu Toma, přeplněný koš se špinavým prádlem. Prý pořád něco mám, babička si tak ohledně praní nestěžovala. No, tomu věřím, když to vše dosmýčil zas sem. Vlastně po mě pořád doma všichni něco chtějí, hladově kvičícím morčetem hned ráno počínaje. Nejraději bych odtud někam utekla, kdyby mi šlo se pohnout. Propadám solidní beznaději. Dokonce mě přestává bavit i psaní deníku… Vlastně to už ani nebude mít ten současný terapeutický smysl – k čemu by jednomu bylo zapisovat si různé stupně únavy? To nikoho nebaví a energii rozhodně nenakopne. Spíš přemýšlím, že se vrátím k těm loňským drobno-radostem. To by teď mohlo být lepší řešení.

 

Úterý, den D+109

Včera jsem si zas po x-té přerovnala hlavu a jsem docela klidnější. Ohledně práce si budu hlídat maximálně ty dvě hodiny denně, a jen v pracovní dny. S tou vyrážkou na krku, asi to bude fakt nějaká mírnější forma oparu. Některé pupínky zasychají a docela to svrbí. Taky mi v té oblasti, hlavně večer před usnutím, vystřeluje bolest až k uchu, ale během dne je snesitelná i bez prášku proti ní a tu večerní nakonec taky zkousnu. Další případné chemii se teď snažím docela vyhnout, tu únavu může způsobovat třeba i to nynější zanesení organismu, takže i nadále si hlídám pitný režim, popíjím kopřivový čaj, nezapomínám na ostropestřec a občas si dám i žlučníkové kapky, neboť jsem se někde dočetla, že kortikoidy se vylučují stolicí, ne močí, a je proto dobrá podpora žluči.  

Odpoledne mě zas přepadne neskutečná únava. Zatím asi nejsilnější. Je mi z ní až zle. Jen bezmocně ležím a cítím neskutečnou tíhu. Krom neschopnosti číst, psát i cokoli sledovat, mám málem problém i vstřebávat, co mi doma říkají. Vnímám jen obrovsky silný, až hmatatelný, pocit zmaru a vyčerpání. Připadá mi, že pokud bych toto měla zažívat i další dny, tak ani nemá cenu žít. Tohle, to je fakt síla. Zažívám opravdu odporný pocit totálního utlumení. Brrr.

Jediné, co bych po pár hodinách té příšerné apatické rozplizlosti snad zvládla, je prohlédnout si aspoň nové vtipy na whats appu a napsat nějaké zprávy. Ale jakoby i vše  ostatní v té temnotě bylo proti mně. Pavučina na sklíčku mobilu mi doposud nepůsobila funkční problém, nicméně právě dnes se mezi fólií a displejem vytvořila bublina, a to přesně v textové části. Potřebovala bych napsat aspoň jednu krátkou sms, což by nyní i v příčetném stavu byla solidní fuška, neb i ty blbé chytré nápovědy, co se jindy můžou zvencnout, jak mi hyperaktivně nadbíhají s více či  méně (a někdy vůbec) vhodnými výrazy, nereagují. Chybějící „a“, „e“, „s“ a „d“ je i na ně solidní oříšek.       

Vzdávám to. Vnímám lehounké dozvuky na hrudníku, nabíhající bolest hlavy a z té odporné únavy se mi chce brečet.

No, už mi bylo i líp…

 

Středa, den D+110

Ráno mi dojde, že by nebylo špatné dát si konečně nabít tu holčičí hračku, co mě minule tak vypekla. Nenápadně ji zamaskuji a vrhám se na chvíli do práce, ve které to začíná být nechutně hektické. Vážně dost se snažím to na sebe nenechat přenést a zvažuji ještě o kus údernější žádost o pomoc a zároveň některé z úkolů rovnou odmítám. A něco prostě nestihnu – nejsem naštěstí mozkový chirurg, tak na to tuším nikdo neumře. Fakt ani ždibec navíc, než je nezbytně nutné, a i to mi připadá, jako obří výkon. 

Uprostřed jednoho pracovního hovoru mi do pokoje vpálí Tom a začne se sápat po mé nabíječce na mobil. Jakkoli to minimálně rok neudělal, načasování má bezchybné. Zrovna v ní výjimečně nenabíjím mobil nýbrž vrnitko, takže kolegyně v telefonu zachytí mimo jiné zoufalý řev: „Ne! Neber mi to! POČKEJ!!!“ V jedné ruce držím mobil, druhou přidržuji na klině noťas a tou třetí se snažím rychle z nabíječky vyrvat onen konektor, než se z pod kupy časopisů vynoří i ta připojená věcička. Uf, tak to bylo fakt o fous.

Únava je odpoledne o něco snesitelnější než předchozí den, ale pořád jen rozplácle ležím a ani tu telku nejde vnímat. Zato vnímám náběh na pálení hrudníku i na teplotu. Aha, tak to je asi to možné vracení příznaků, které zmiňovala ta imunoložka. Nebo to může být důsledek včerejšího zmršeného vstříknutí kortikoidu, který tímto nezabral a znamená to, že je ještě potřebuji?

Nicméně mám pocit mírného zlepšení, ta nechutná temnota se dnes přese mě už tak intenzivně nevalí. Dokonce mi naskočí i pár veršíků, kterými se s tím chci vypořádat, což vidím jako optimistický krok, byť to na první pohled asi tak nevypadá:

Docela mě leká
těžká tlustá deka,
co na mě teď kleká.
Asi tisíc deka
víčko vždy když mrká
váží…
Sráží mě dost únava,
co pořád to nevzdává.
a mě tím už dostává
do zuřivého smutku
bez vůle ke skutku
vymanit se z něj.
Děj se, co děj…

Nechci vědět mnoho:

vyhrabu se z toho?
Kdy?!
 
Tolik druhů únavy
nalezlo mi do hlavy,
že mě to už nebaví…
Teď!!!

Je neskutečné, jak si moc si v některých věcech stojím na vedení a trvá mi, než se potřebné spoje nakonec zdárně propojí... Na té vyčerpanosti, která mě od neděle drtí, mě nejvíc zoufale děsí to, že při ní nejsem schopna NIC dělat. Co když mi ale tělo prostě dává najevo, že při odpočinku se ani nic dalšího provozovat nemusí? Co když se mám úplně jednoduše naučit vypnout a relax si vychutnat bez jakékoli doprovodné činnosti, i kdyby se jednalo jen o čtení či tupé koukání na bednu? Zkusím s tím přestat bojovat a uvidím, co to udělá. 

Čtvrtek, den D+111

Ta bolest vystřelující od krku až k uchu mě po večerech ještě docela obtěžuje a zhoršuje usínání. Stále cítím ty dozvuky na hrudníku, ale o to víc striktně si hlídám práci, ať to zas nepřeženu.

Odpoledne mi je naštěstí o trochu lépe a už s dcerou zvládnu po očku sledovat jednoduchou soutěž týkající se pečení laskomin pro bohy jídla. Ona je totiž od úspěchu s dortem ještě o kus nadšenější pekařka a o víkendu upekla i dost dobrý perník. Prohlíží si na mobilu pořád různé recepty a v tom pečení je teď docela pohroužena. I když, asi po světě běhají i větší pečící maniaci, zjišťuji, neb mi zrovna nahlas čte titulek: „30 hodin pekla…“, který i ji samotnou docela zarazil. Hm, rozvažujeme, kolik se toho tak dá za 30 hodin upéct? Asi docela dost. Ale přesně to nezjistíme, neb článek po rozkliknutí pokračuje: „… na porodním sále“. Uvolněně se zasmějeme a stále sledujeme tu oddechovku s chutně vypadajícími pokrmy. Začíná mi být lépe, už svět zas vnímám optimističtěji, ale dcera by asi na čas měla začít sledovat i něco jiného než kulinářskou show a recepty.

O chvíli později natrefí na další nadpis článku: "Bez utrácení lidí se ekonomika nerozjede," a když přečte i přiložený komentář s dotazem, zda to budou provádět obvoďáci nebo veterináři, smíchem se až rozkašlu.

Jo, myslím, že to nakonec vše zvládnu, třebaže ty knížky z knihovny holt nepřelouskám a domácnost bude zavalena vrstvou prachu… 

Už nemám pocit strachu!

I když, určitý respekt si ponechávám...

 

Předchozí část

Závěrečná část 

----------

Pozn.: Deník píšu s časovým odstupem a pro lepší zařazení děje do kontextu často se měnících vládních nařízení přidávám i časovou osu.

Tato část spadá do období: 7. 11 - 13. 11. 2020