Rodinná rada rozhodla, že se mi pořídí starší auto. Jako ať jsem mobilnější a dřív doma, aby se mi mohly příšery dřív věšet na krk nebo tak něco...
I stalo se. Koncem loňského roku jsem se zařadila mezi pravidelné řidiče.
Ehm, tedy to jsem si původně myslela, že budu jezdit pravidelně. Jenže nejdřív byly svátky a rodinná pospolitost atd. - a přece jen nemusíme tak machrovat a na návštěvy po rodině si jezdit každý svým, tak auto stálo a stálo a stálo. Pak jsem jela tuším jednou a zrovna ten den začalo sněžit. Už jsem z práce tak tak dojela... a pak, no však víte. Sníh. Hodně sněhu...
V podstatě nejhorší bylo to auto vlastně najít. Jak už jsem dříve zmiňovala, většinou poznávám auta červená a stříbrná. No, mám zelené. Tmavě. (Brrr - ale bylo za dobrou cenu.) Takže poměrně pravidelně propadám panice, že mi auto ukradli, neb to zelené prostě NEVIDÍM... A teď, hledejte auto, které i za normálního stavu nemůžete najít, pod tunou sněhu!
Jsem se na to vyprdla a raději jezdila MHD, než mi ohleduplný manžel auto vypátral a odházel.
No, a zrovna to ráno, když bylo mínus dvacet, jsem s ním nutně potřebovala jet (holt ovládám umění načasování). Jak jsem sakra mohla vědět, že když baterka nechytne napoprvé, napodruhé,..... že prostě po desátém pokusu totálně odejde?
Takže auto bylo konečně nalezené, odházené - leč nepojízdné...
V podstatě jezdím od úterka. Je to prima. Až na to parkování, ovšem. V centru...
I když, zase ten pocit euforie, jak člověk konečně to jedno, jediné, poslední místo objeví. Co objeví! Ale dokonce se mu tam i podaří najet!!!
Jako třeba mi dneska. Heč!
Jen to mělo malý háček. To jediné místo možná zůstalo volné, protože na pravém „výjezdním" boku byl velký zmrzlý sněhový val. Auto přede mnou, auto zamnou - v hlavě rozsvícená varovná kontrolka (pozdě, ale přece) - „Holka, to není dobré. Jakmile ten za tebou vyjede a někdo další se víc napasuje - ty zůstáváš!".
No, co budu povídat. Deset minut jsem hrabala koly a tůrovala motor - až se mi s vypětím všech sil podařilo jakžtakž nacouvat na teoreticky možný výjezd.
Pak jsem ještě několikrát smutně pohlédla na „festovně" zaparkované auto a s ne úplně dobrým pocitem jsem se vydala vstříc pracovnímu procesu...
Já se teda přiznám. V práci jsem dnes makala přesčas, neb jsem okamžik pravdy zbaběle oddalovala... Ale zas přespat jsem tam nechtěla a doma mě taky čekají - tak nezbylo, než to teda zkusit. Tajné celodenní přání se mi nesplnilo a - auto přede mnou, auto za mnou - pořád. Chjo.
Tak nasednu, nastartuju, zkusím popojet kousek dopředu, ať můžu dobře nasměrovat na couvání... a kola šíleně hrabou ve sněhu, leč auto se ani nehne. „Když to nejde dopředu, půjde to dozadu" statečně se povzbuzuji. Je mi sice jasné, že moc velký prostor na rozjezd tím směrem nemám, ale aspoň kousek by potěšil. Ták - tůruju motor, kola hrabou ve sněhu jak při záchvatu - nic. Auto se ani nehne.
Aspoň teda vypnu stěrače, o kterých nemám tušení, že bych kdy zapínala. A zkusím to znova dopředu. Vrrrrrmmm - šílený odpich, který se opět nekoná, neb kola hrabou ve sněhu. Tak dozadu. Totéž. A dopředu. A dozadu...
Vzpomínám na Báru a přemýšlím, pod která ta kola narvat koberečky. Pod přední? Či raději pod zadní?
Nebo třeba - vedle je prodejna sportovních potřeb ... „Půjčili by mi lopatu, když jim řeknu - „Dobrý den, parkuji jak debil, pomůžete mi?"."
A taky jsem tak trochu smířená s tím, že pojedu domů tramvají - však někdy přece sakra bude obleva, ne...
Tak asi po desáté nastartuji chcíplé vozidlo, něco si poupravím a zkusím se rozjet dopředu ...
... a JO! Kousek to popojelo! Nepatrný zlomek naděje na ještědnešní motorizovaný odjezd domů se zas lehce vynořuje.
Pořádný nádech, připravit se, vytočit volat .... vrrrrrmmmm .... JEDE TO!!!
A dokonce, světe div se, povedlo se mi vyjet až na cestu!!!!!
Příště možná bude lepší,
když tu ruční brzdu...
...
odbrzdím hned při prvním pokusu...
-----
Drobnou polehčující okolností budiž mi fakt, že jízda s ruční brzdou jest mi předána generačně, či přímo geneticky. Nejmenovaný člen naší rodiny takto s klidem Angličana ujel celých dvacet kilometrů...
No, ono ty brzdové destičky je stejně vhodné občas vyměnit, ne?
:)))) ty jsi boží.
OdpovědětVymazatabu...
OdpovědětVymazatto jsem já ...
OdpovědětVymazatAbu - cha, manžel to vidí trošku jinak... :-)))
OdpovědětVymazatA nemohu jinak, než Ti vrátit poklonu - jsi skvělá v psaní anonymů :-)))
za spisovatelský výkon! Po věcné stránce: moje přibližovadlo v zimě odpočívá v pokoji - přesněji řečeno v garáži, protože na letních gumách raději nevyjedu. Aspoň tak ušetřím za nekřesťansky drahý benzin. Při technické mi technik řekl, že je vidět, že málo jezdím, protože mi korodují brzdové destičky a poradil mi obrušovat je dojížděním s brzdami. Ty tohle děláš sama od sebe, bez rady odborníka.
OdpovědětVymazatřidičák.
OdpovědětVymazatHádej, proč jsem se onehdy nemohl rozjet?
Naštěstí jsem na to přišel dost brzy, abych se před kolemjdoucími nemusel začít stydět ;-)
jestli tě to potěší i já jednou jela s ručkou, měla jsem asi tejden papíry a bylo mi divný, že to jede zvláštně :-))
OdpovědětVymazatJop, já takhle vyjížděla od benzínové pumpy... Na dálnici... Dala jsem s ní 130, aniž by to bylo nějak markatně znát - a od té doby jsem to konkrétní auto odstavovala jedině s kvaltem.
OdpovědětVymazatZaraduj se, že máš kvalitně seštelovanou brzdu, žádný šméčko. :-)
Stejně jsi dobrá. Nevzdalas to!:-)
OdpovědětVymazatJsi bajecnaaa :)))!!!!!!
OdpovědětVymazatTo by asi v prodejne sportovnich potreb koukali,kdyby vyhazeli snih a tys jela s ruckou :))).
Moc pěkně jsi to provedla, Nomi. A ještě líp napsala. [10] Cheo, kdyby ze Sportu jenom koukali, tož dobrý, jen aby tu lopatu pak nechtěli o nominka přerazit! ;o)))
OdpovědětVymazatTo já (neřidič) jsem jednou ruční brzdu použila, když manžel zaparkoval u nás před domem na vjezdu u garáže, což je na mírném svahu klesajícím k silnici. Vystoupil a myslel, že vystoupíme taky, jenže auto si to , zadkem napřed, začlo rolovat k silnici. Sice mně nenapadlo, že zapomněl zatáhnout ruční brzdu, ale tak nějak z instinktu jsem s ní škubla (kupodivu správným směrem) a \"hrdinně\" jsem auto s dětmi a mnou zastavila, než se dokulilo k silnici.
Nominku, jsi máslo - tchán jezdil se zataženou ručkou bohorovně tři týdny! :-DDDD
OdpovědětVymazat[5] Jirko, díky :-)
OdpovědětVymazatTo jsem ani netušila, že jsem přirozený talent na odkorodování destiček :-)))
[6] Cha, Gombo, tak se přiznám, že jsem narozdíl od Tebe určitě pár lidí pobavila.
OdpovědětVymazatAle v tu chvíli jsem byla tak zabraná do pneuhrabání sněhu, že mi kolemjdoucí byli srdečně ukradeni. I ty jejich divné pohledy :-)))
[7] přítelko, to je fakt zvláštní, že to s tou ručkou jede ... zvláštně :-))) Hlavně to pak blbě brzdí na křižovatkách, jsem slyšela... :-)
OdpovědětVymazat[8] Cirrat, to je taky dobrý výkon :-))
OdpovědětVymazatMi to vždycky chcípne, asi dík tomu, že jsou destičky nové, hned při rozjezdu... Takže rekordy holt musí trhat jiní :-)))
[9] Bosorko, představa, jak by se mi doma muž chechtal, kdybych dojela tramvají, mě bičovala k mega výkonu :-))
OdpovědětVymazat[10] Cheo, myslíš jako řidička? :-)))))
OdpovědětVymazatNejhorší bylo, že ten val sněhu byl tak zledovatělý, že by to možná ani odházet nešlo... To bylo tak na krumpáč :-)
[11] Oby, jak dobrá!!! Teda, to musela být akce... Brrrr.
OdpovědětVymazat[12] Squire, tak že tchána srdečně zdravím a uznávám porážku. :-)))
OdpovědětVymazatjá ti jen tiše závidím - i když teď taky mívám na chodníku zataženou ruční brzdu..:-)
OdpovědětVymazat[21] Pavle, já jsem si to teda vůbec nezáviděla :-))
OdpovědětVymazata věř mi, že teď taky není co závidět, neb lezu bolestí po zdi a nemůžu sebrat odvahu zajet na zubní pohotovost... :-/
ani nevíš, jak ti rozumím! štěstí, že bolest zubů znám už hodně dlouho jenom ze vzpomínek(doufám, že to tak ještě zůstane):-)
OdpovědětVymazatNáhodou jsi šikulka, řekla bych, že jsi bojovnice a máš kuráž. Já takhle začínala před třemi lety a zdaleka mi to tak nešlo. Jestli jezdíš po Praze, tak tě obdivuju. Já končím na \"kulaťáku\" a dál metrem... Pěknej článek :-). Budeš dobrá, hlavně jezdi :-).
OdpovědětVymazat[23] No, Pavle, zuby umí fakt potrápit...jak čerstvě zjišťuji...:-/
OdpovědětVymazat[24] Jessie, tak musím říct, že jezdit v centru Prahy bych si netroufla ani v divokém snu :-))
OdpovědětVymazatA máš pravdu, chce to hlavně jezdit... Dík za povzbuzení :-)
Obdivuji! :)
OdpovědětVymazatJá jsem v obdobné situaci jízdu demonstrativně vzdala a všechny jsem děsně \"potrestala\" svou následnou jízdou MHD. Trošku to bylo teda z kategorie onoho \"nezapáleného viržinka po obědě\", ale pocit vítězství jsem měla skoro po celou cestu ;)
Jinak ruční brzda je můj přítel nejvěrnější, za normálních klimatických podmínek se s ní dá jezdit velmi dobře ;) ;)
J.
Vše už bylo napsáno, já se můžu jenom smát:o)))), fakt super příspěvek, jako ostatně všechny Tvoje zápisky!
OdpovědětVymazat[28] deepwell, kdyby nebylo v pátek odpoledne, tak bych asi tou tramvají jela taky :-))
OdpovědětVymazat[28] tazinko, díky a jsem ráda, pokud mé \"horká chvilka\" pobavila :-)
OdpovědětVymazatPřátelé, v Praze se jezdí úplně v pohodě, od té doby, co mi rolba zahrnula auto v řadě si všude vozím lopatu (Nomi četla :) a v zimních měsících k tomu všechny vyzývám.A Jessie - u Kulaťáku sice parkuji taky, ale jen z důvodů časových a finančních. Jinak se dá zvyknout asi na jakýkoli provoz. Nenech se vylekat! :)
OdpovědětVymazat[31] Pet, ani nevíš, jak jsem zrovna v té \"horké\" chvilce na tu Tvou lopatu závistivě vzpomínala :-)
OdpovědětVymazat