Tak jsem se chtěla přidat k řetězovce,

ale nějak jsem se zakecala...

 

Když jsem naskočila do vlaku zvaného "bloguje.cz", při pročítání některých blogů jsem natrefila na řetězové maily. „Jé, to chci takyyy!“ pomyslela jsem si.

A prd. Ty co prošly před dávnými časy mě statečně minuly a ten jeden, co jsem zaznamenala (ano, ten zhruba měsíční u squire a několika dalších odvážných ...) jsem ještě statečněji přeskočila já.

  

Až do včerejšího večera. Kouknu na bloguje a tam u Gomby „Hra pro muže nad 18“ – no, tak to jdu hned přečíst, že?

   

Ha, řetězák! A néé jen jeden. O zápisek dál ještě další. Jupííí. Probouzím se z dočasné blogerské letargie a začínám mít zas chuť psát.

  

Ráno se mi, cestou do práce, nenápadně i samo vyřeší dilema, zda začít o autě či kabelce.

Prostě, asi to není žádné závratné tajemství, že auto je mým tématem přeoblíbeným – rozhoduji se pro autořetězák.

  

---

S mužem máme rozdělen rozvoz ratolestí do institucí zvaných školka a škola. Choť je na tom líp, neb nemá v práci čip, co nemilosrdně práskne každý pozdní příchod, takže vozí syna do vzdálenější školy a já nafasovala dceru, čili bližší školku.

Jenomže, střevní viróza je potfora a skolila malou žábu i velkého muže. Tak syna dnes odvézt může – ano, má maličkost.

Znám se. Proto si ráno před usednutím do auta opakuji: „Vezeš Toma, jedeš nejdřív doleva, pak rovně! Nezapomeň na to!“. S tímto velkým odhodláním usedám do vozu a vyjíždím z parkoviště.

Prokletí naučených dvou tras (do práce-z práce, k babičce-od babičky) na sebe nenechává dlouho čekat, a již zhruba po třech minutách zjišťuji, že jedu sice úchvatně, nýbrž naprosto jinam, než je záhodno... Ano, hádáte správně, svištím si to naučenou trasou číslo jedna - směr práce, leč se školákem v zádech.

Otáčím auto čelem vzad (bezpečně na přilehlém parkovišti – sichr je sichr) a vyrážím směr škola. Teď hlavně nezapomenout jet na křižovatce rovně a né doprava. Jenže to by nám nesměli zkřížit cestu popeláři, kteří mě na pár vzácných sekund zaujali (ty popelnice si přes přechod posílali bravurně), a to rovnou kousek před onou inkriminovanou křižovatkou.

Není tedy divu, že po padesáti metrech zjišťuji, že se nacházím na naučené trase číslo dvě – směr babička – a vám je teď již jasné, že jízda křižovatkou rovně se nekonala.

Pak už pohoda. Jen se mi snaží na přechodu skočit pod auto nějaký barvoslepec, který si lepě vykračuje na červenou, zatímco já zuřivě brzdím, neb mám zelenou. Logicky. Ke konci trasy nám málem pod auto vběhne ještě jedna osoba – a ouha, ona to naše babi. Takže na ni zamávám – a chcípne mi auto. Nicméně syna nakonec do té školy zdárně dopravím a teď už jen překlepat cestu do práce. Tam se přiřítím, dík dalšímu blbému výběru trasy (né, tím vrchem už nepojedu, dokud ten most neopraví!), klasicky, jak Fantomas 8:00:59 – což není tak hrozné, jako by bývalo bylo 8:01:00. Ufff...

   

---

No, tak to měl být stručný úvod.

Hm, trošku se mi to vymklo, a protože od napsání uběhly už dva dny a já zatím neměla čas doťukat ani řádek, řetězovka holt musí chvilku počkat...