Láhve, myši, ponožka a sídlištní samoška

aneb Když vratná výprava trhlinu dostává

Třídíme odpad. Docela poctivě. Ani nebudu popisovat, co všechno, páč toho jsou mraky. Pravděpodobně nějaká latentní a hluboce skrytá touha po sběratelství, zřejmě vypěstovaná v dětství při sbírání obrázků ze žvýkaček BAJO. Při sbírání ubrousků. Při sbírání víček od limonád. Při sbírání...   Uznávám. Sbírala jsem kdeco. I Ohníček s Barbánkem. Nejen...  

(Pro mladší ročníky podotýkám, že v dané době nebyly počítače ani kabelovka a obdobné nesmysly sbírali i všichni z okolí, čili spousta času se pak trávila nejen porovnáváním všech těch důležitých pokladů, nýbrž také směnným obchodem, při kterém i v době socialismu vládla tvrdá kapitalistická pravidla.)

  

  

No, ať neodbočuji. Většinu odpadu třídíme nezištně, ale jako zdroj lehkého kapesného nechávám Tomovi vratné láhve. Teda, žádné závratné sumy to opravdu nejsou, než se nasbírá jedna igelitka, uteče snad pětiletka, ale zas je to lepší, než drátem do oka, že ano.

  

To pak, jednou v sobotu, po uplynutí předlouhé doby, popadneme onu naplněnou tašku a vydáme se pro ty „velké“ prachy. Přijdeme k obchodu – „Inventura“.  No, to „hurá“. Tak znova nechat skelný poklad doma patřičně uležet až opět, jednou v sobotu, přijde ten správný čas. Vyrážíme zas a jak přicházíme k obchodu, prodavačka zrovna vyvěšuje nějaké oznámení. Ani bych to nemusela číst, neb podprahově tuším, co by to tak asi mohlo být, ale zvědavost mi nedá. Co tam tak asi píšou? Ano, tipujete správně: „Přístroj na výkup lahví pokažen“. Netřeba podotýkat, že bez něj nemožno láhve vzít.

Co z toho plyne? Máte rádi lopotu, tak vracejte v sobotu!

     

Alespoň jsme cestou zpět potkali Tomova kamaráda a ten nám důležitě sdělil tajnou informaci. Chce si koupit křečka (což mě trošku překvapilo, protože našich morčat se celkem bál). Jen to celé má jeden malý háček, mamka mu nechce křečka povolit, tak si ho má prý koupit, až si na něj vydělá. Za své. Lehce ztrápeně se mě zeptá, nevím-li, kolik takový křeček může stát. Po zkušenostech s morčaty ho ujistím, že koupě vybrané zvěře je v celkových nákladech na domácího mazlíčka to nejmenší. Odměnou za to nám oznámí, že už má pro něj vymyšlené jméno. Hm, tak to má kus práce za sebou, uznávám.

Lucka se do diskuze světácky zapojí sdělením, že má taky nějaké své penízky (což je opravdu nevídaná věc, protože starostlivý bratr finančník jí pravidelně pokladničku v rámci přepočítávání vyprazdňuje) a Tomík se na revanš zmíní o momentální silné touze pořídit si bílou myšku. Kamarád se hluboce zamyslí a nemůže si nechat varování pro sebe: „Když jich ale budeš mít pak moc, tak to bude problém!“. Hned s ním souhlasím, neb si okamžitě představím početnou myší kolonii neustále se množící a pustošící nám naši skromnou domácnost a zároveň žasnu nad tím, jak je toto dítě chytré a předvídavé. Dokud nedodá: „To bys pak musel být několik dní doma než všem vymyslíš jméno.“.

Nemůžu si pomoct a v duchu se zachechtám. Nicméně, když si posléze vzpomenu, jak Lucčino morče prostřídalo zhruba dvacet oslovení, než se po půl roce ustálilo jen na dvou, tak jeho předvídavost nakonec ocenit musím.

   

Společně pak jdeme natrhat těm našim trávo-žroutům nějakou zeleň a učiníme "ohromný" objev. Kamarád najde v trávě ponožku. A zde opět můžu krásně pozorovat rozdíl uvažování drobného muže a urostlé ženy. Ta vyšší (a podstatně i starší) osoba si zhnuseně pomyslí „Fuj!“, zatímco nižší (a podstatně mladší) nálezce s ohromným nadšením uvažuje, jestli to třeba nemůže být nějaká jeho...

    

Dětí dobrá nálada je nakažlivá, slunečné dopoledně úžasně slunečné a já, oblouzena příjemnou chvilkou, slyším se říkat: „Děti, naučím vás plést věnečky, chcete?“.  No, proč by nechtěli, že, když se jim člověk sám tak neprozřetelně nabídne. Následující hodinu stráví hoši ve vývoji nových druhů námořnických uzlů z materiálu zvaného „pampeliška“ a dcera v roli trhačky naběhá stovku jarních kilometrů, neb květy s dlouhými stonky rostou předaleko a ona nosí, s neutuchajícím elánem, každou ukořistěnou  rostlinu zvlášť...

Všichni jsou spokojeni a mi nezbývá, než si přiznat, že nejvíc asi já. Tak krásný návrat do dětství, kdy jsme s kamarádkami chodívaly pampeliškami ozdobené od hlavy až k patě, jsem od výpravy „vratné láhve“ vskutku nečekala.

   

Konec dobrý, všechno dobré. Ale ty flašky tam stejně jednoho dne nějak dosmýčíme!

Howgh!

   

   

     

PS: Netřeba podotýkat, že z věnce, krom matky zasněné v návratu do dětství a vznešeně se nesoucí pampeliškové princezny Lucky, měla nakonec největší radost morčata, když ho futrovala coby zákusek ke svačině.