úterý 10. listopadu 2009

Nejukrutnější z ukrutných

Ach, ranní vstávání - zaspáním zavání... 

Že prý nějak nepíšu. Mlčím.

Něco na tom bude.

  

Já totiž padám.

A to rovnou, s prominutím, na hu.., ehm, na ústa...

  

 

No, s rovnováhou to ani nemá moc co dělat. Řekla bych, že netrpím pohybovou nestabilitou, stejně, jak jí nedávno nejspíš netrpěl Horst.

Jsem U-NA-VE-NÁ...

  

A to jako dost.

   

Né, neskládám vagóny uhlí, nekácím stromy ani netrhám bolavé zuby. To zas ne... Přece jen, manuální práci přenechávám fyzicky zdatnějším jedincům...

Jen, ... to noční ranní vstávání... mě nějak drtí...

 

V práci to naopak zatím jde docela hladce.

Musím se přiznat, že tam tak trošku odpočívám od toho věčného „Mamííííí!". Navíc mi tam nikdo neleze na záchod, nechce po mě abych mu utírala pokakaný zadek, nesedá mi na klín v okamžiku mého usednutí k PC, nesápe se mi po prsou, nevyjídá mi šťávu z rajčete...

P-o-h-o-d-a...

  

Jen, to vstávání...

...nějak nedávám...

   

Na rozdíl od slečny dcery.

Ta sice prošvihla první den... Kdy netušíc, že matka výhružky s nástupem do práce a ukončením ranního mamimlíka myslela vážně, spala spánkem spravedlivých. Nicméně, od té doby si dává velký pozor, aby takové neodpustitelné selhání nezopakovala.

Ještě než si uvědomím, že mi začal zvonit budík, něco se ve vedlejším pokoji  šustne, rozrazí se mohutně dveře,  zavlní se mi peřina a na polštáři vedle mě se objeví rozcuchaná hlavička. Kouknou na mě natěšená očka a závislačka neústupně vznese svůj požadavek: „Malinký cu-uc?!"...

Pak, po ukojení žízní zmírajícího pijana, se zhruba půl hodiny pokouším vstát. Asi tak v pětiminutových intervalech - vždy, jakmile se mi zdá, že malá příšerka už usíná... Jenže, ona to jen hraje. V okamžiku, kdy se silou vůle přinutím k pohybu směrem z lože ven (ó, jak ráda bych tu další hodinku chrněla s ní), tak mě malé ručičky sevřou o poznání pevněji a pišišvor vedle mě zakňučí: „Mamííí, buf tu še mnou..."

  

No, co vám budu vysvětlovat. Asi chápete, že každý den dorážím do práce později a později... Původně pevné rozhodnutí, být tam co nejdřív, jest dennodenně porušováno...

  

Tak dobrou! Za chvilku fičím do hajan.

  

Jistě chápete...

... to vstávání...

 

  

------------------------------------

Malé osobní připomenutí:

Bylo by docela dobré ráno opět nezapomenout deštník. Obzvláště bude-li pršet zhruba tak mohutně jako dneska...

30 komentářů:

  1. Inzerát: Vyměním ranní vstávání za noční. Značka: V noci mě to pětkrát za sebou po hodinách už nebaví.

    :) Jo, ale někdy už je líp... někdy vstávám jen třikrát.. a prťo už pochopila, že nemusí vstávat o čtvrt na šest a protáhla si to do půl sedmé... takže: Nechceš si to vyměnit?:-D

    OdpovědětVymazat
  2. držím palce, vydrž!
    Od včerejška to zkouším také s Matýskem do školky a DOBROVOLNĚ si chodím do práce a velmi mě to baví, ale to je tím, že NEMUSÍM.
    Až budu příští rok muset, bude jistě hůř. Zatím se radujeme, já i Mates, bo ve školce mají BAGRY! :-))

    OdpovědětVymazat
  3. 1) squire - docela i jo. :-) Víš, ona ta Lucka pochoduje i v noci - pokud to teda neva...

    OdpovědětVymazat
  4. 2) Jé, Báro, já už jsem z těch Matýskových BAGRů tak zblblá, že jakmile někde zahlédnu nějakou knížku, obrázek, hračku... - tak si na něho vzpomenu: \"To by se Destruktorovi určitě líbilo...\" :-)

    Když člověk NEMUSÍ, tak to je jednoznačně LEPŠÍ!!! Souhlas :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Přesně vím jak ti je, mě to dělalo hroznej problém posunout si biorytmus, nevím o kolik to máš, ale já se musel naučit vstávat o 4 hodiny dřív :(

    OdpovědětVymazat
  6. 5) Jé, Medvídku, tak to muselo být brutální...
    Naštěstí až tak moc to posunuto nemám - ale skřivan ze mě nikdy nebude :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Nominku, když mi sama napochoduje do postele a pak eventuelně sama odpochoduje zpátky do své, tak beru - mně jde o to nemuset pětkrát šestkát za noc vstávat - děsně z toho bolí záda!

    OdpovědětVymazat
  8. 7) sqiure, víš co, tak já tu výměnu raději zruším :-)
    U nás už si opravdu pochoduje sama - i když jen jednosměrně. Z té postele se jí už pak nedá zbavit...

    PS: neboj, taky se toho dočkáš... časem :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Jak to tak čtu, jsem na tom vlastně skvěle - Mrně spí se mnou a tak jeho \"mamí, já chcu cuci, posím,\" mi až tak moc času a energie nezabere :-)

    OdpovědětVymazat
  10. 9) sabe, to naše \"mrně\" už má pár cenťáků přes metr a v posteli se roztahuje víc, než můj dvoumetrový manžel (kterému mimochodem \"mrně\" velice v MÉ posteli zavazí - neb pár cenťáků dítěte pravděpodobně přečuhuje až do JEHO postele...) :-)
    Ale jinak souhlas, kdyby muži děti v posteli nevadily, pro mě by to bylo ideální řešení...

    OdpovědětVymazat
  11. tak jsem zase jednou rád, že nejsem žena:-)

    OdpovědětVymazat
  12. Každý den později? Tak ale na to pozor, aby Tě pak ještě nakonec nevyhodili, až tam naklušeš místo v osum o půl jedenácté. ;o))) Přeju, ať se situace brzo upraví ke spokojenosti všech.

    OdpovědětVymazat
  13. Jo, do zoo mi vstávání nevadilo (i když to teda nebylo moc brzo, o čtvrt na sedm), ale vadilo mi, že hodiny píchačky, než je po mé urgenci konečně nechali spravit, šly o čtvrt hodiny napřed - takže jsem údajně \"chodil pozdě\" - a pořád se urychlovaly, až bych nakonec musel vstávat v pět...

    OdpovědětVymazat
  14. 11) No jo, hastone, teď jak už není povinná vojna si taky říkám, že být chlapem by nemuselo být až tak špatné :-)

    OdpovědětVymazat
  15. 12) Oby, uznávám - to by nebylo milo.
    Zatím si držím lehkou rezervu (sic s ukrutným vypětím sil, ale přece)... :-)

    OdpovědětVymazat
  16. 16) Henry, nestraš. Takové \"urychlené\" píchačky, to je noční můra, brrr.
    Teda při příchodu. U odchodu by mi to, přiznám se, až tak nevadilo...

    OdpovědětVymazat
  17. [13], [16] Nejlepší jsou dvoje píchačky. Při příchodu si cvakneš na těch, co jdou popředu a při odchodu na těch, co jdou pozadu. ;o)))

    OdpovědětVymazat
  18. 17) ...Oby, tak to by bylo drsné - leč uznávám, že zaměstnavatelům by se to asi líbilo...
    Osobně bych si to raději přehodila :-)

    OdpovědětVymazat
  19. nominku, tak se drž ono si časem zvykneš ale než na to dojde, tak hodně sil

    OdpovědětVymazat
  20. mi povídej... je to hrůza když musím vstávat v osum... většinou tak raději vstávám až mezi devátou-desátou... několikrát jsem vstal v 11 :-D
    a na kontě mám i pár příchodů do práce po 13té hodině :-)
    tohle ovšem žádná výhra není... protože pak člověk musí sakra máknout, když chci v šest vypadnout...

    OdpovědětVymazat
  21. 19) přítelko, děkuji.
    Ale to zvyknutí vidím bledě. Jako typická SOVA jsem si zatím ještě od nástupu do jeslí na to vstávání nezvykla... :-)

    OdpovědětVymazat
  22. 20) PJ - to je těžká provokace :-)
    Vstávat v aspoň až v 8 - to je můj sen...
    Ale jestli to chápu dobře, máš pracovní dobu limitovanou tím, že musíš stihnout prostě svou práci a padla? Tak to závidím. Mě nejvíc drtí fakt, že člověk musí odsedět těch svých osm hodin, i když má hotovo. Tohle mívám problém vstřebat...

    OdpovědětVymazat
  23. Nominku, úplně Ti rozumím, jak píšeš, co si v práci užíváš:o)), jen se divím, že za Tebou ještě nepřišel nikdo s prosbou utřít zadeček:o)))).
    Jinak, mně teda stačilo kojit jeden rok a naštěstí se Luky chytl místo toho flašky a byl klid...Takhle dlouho bych to teda nevydržela...

    OdpovědětVymazat
  24. já vstávám v pět hodin a už jsem tak zvyklá, že mi to ani nevadí! Taky si časem zvykneš!!! Držim palce :o)

    OdpovědětVymazat
  25. ja mela vstavaci nejstarsi dite. Od narozeni vstaval po ctvrte hodine ranni a zacal tak rvat ze jsem s nim vyrazela na nocni (pardon ranni) projizdku.
    Kdyz se narodil i ten druhy, tak jsem zacala jezdit do prace na pul sedmou (to zacinali jesle) a vstavala jsem pred patou a ve trictvrte na sest jsem s oblecenyma detma vyrazela na autobus. Ono ted zpetne mi to pripada jako zly sen. Ale janemela alternativu. Tehda jsem proste alternativu nevidela a tak jsem to resila jak jsem umela.

    OdpovědětVymazat
  26. 23) tazinko, utřít jak utřít - hlavně tam nikomu nelézt :-)))

    24) jarmilko, budu muset... :-( Ale NERADA! :-)

    OdpovědětVymazat
  27. 25) Raduš, člověk když musí, tak prostě zvládne hodně...
    Ale vůči těm dětem je to docela drsné.

    Jsem za svoje ratolesti dost ráda, že u nás to jde tak, že manžel vodí děti až na těch 8...

    OdpovědětVymazat
  28. 28) To koukám, že jim to ranní vstávání tak vydrželo. Mě tak brzo ráno děti budily pouze do doby, než musely začít vstávat... (plus soboty a neděle-samozřejmě) :-D

    OdpovědětVymazat
  29. Jooo ranní vstávání:o)... My vstáváme ve třech ... takže já začínám v půl páté, pak druhorozený - v půl šesté a jako poslední prvorozený - v šest... známí mě mají za blázna, ale já se cítím skvěle ... když to jde dobře, v osm odemknu kancelář:o)) Nomi, držím palce ...:o))

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu blogu i za váš komentář.